Když pochybí povinná solidarita

Médii proběhly zprávy o tom, že téměř třetina německých zpracovatelských firem hodlá opustit anebo již opustila zemi kvůli vysokým cenám energie. Velkou část z těch, které nehodlají odejít z Evropy, přitahuje Francie. Jako příklad je uváděna největší německá hlinikárna Trimet. Naše média celou věc zužují na problém francouzsko-německých vztahů. Jde však o věc mnohem zásadnější, která se přímo dotýká základních pilířů fungování Evropské unie.

Sjednocování Evropy je postaveno na dvou pilířích, o kterých se poněkud naivně předpokládá, že se navzájem doplňují a posilují. Jedním z nich je podpora konkurenceschopnosti a tržní zdatnosti firem, druhým je vzájemná solidarita mezi členskými státy.

Sladit oba principy je ve skutečnosti mnohem obtížnější, než jak předpokládají unijní dokumenty. V praxi má toto slaďování poněkud zvláštní podobu. Země, jejichž ekonomiky dosahují lepších výsledků (nechme nyní stranou otázku, proč jich dosahují), se stávají čistými plátci do evropského rozpočtu. Země, jejichž ekonomika není tak výkonná, jsou čistými příjemci. Jinými slovy: vítěz soutěže odevzdá svoji výhru poraženým a bude doufat, že příště vyhraje někdo jiný, aby také on z toho něco měl.

Tento důmyslný mechanismus však narazil na své meze. Ukazuje se, že členské státy EU lze sice donutit k solidaritě, u firem sledujících svoji konkurenceschopnost však něco takového možné není. Celým státům je možno nařídit solidaritu povinnou. Za Česko ji letos v červnu poslušně podepsal ministr vnitra Vít Rakušan STAN). Svým podpisem nás všechny zavázal buďto ročně vítat desítky tisíc migrantů, anebo se moci vyhnout vlídnému přijetí zaplacením tvrdé pokuty v eurech.

Exodus firem ze členských států však takto s přehledem, elegantně a demokraticky řešit nejde. Jestliže se EU zavázala podporovat konkurenceschopnost firem, měla by souhlasit i s masovým přesunem německých zpracovatelských firem nejen do Francie, ale třeba i do Číny. Odcházejí přece proto, že nechtějí na svoji konkurenceschopnost rezignovat.

Ještě vloni počátkem srpna prohlásil český ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (STAN) k problému energií doslova: „Tím druhým mechanismem je to rozhodnutí Evropské rady, které vlastně znamená, že pokud by například Česká republika neměla dostatek plynu pro vytápění domácností nebo pro nemocnice, tak třeba Německo zastaví chod části svého průmyslu a o ten plyn, který samo potřebuje, se s námi rozdělí.“

Pokud bychom u nás měli nějaké profesionální novináře, museli by se ministra Síkely přeptat, proč německé firmy neplní rozhodnutí Evropské rady a klidně si odcházejí ze země místo toho, aby se uskrovnily ve prospěch českých domácností a nemocnic. Je to od nich nejen krajně nezodpovědné, ale vůči ministru Síkelovi navíc tak trochu škodolibé. Jak tento člověk, který by se rád stal díky svému přehledu a analytickým schopnostem eurokomisařem, teď před veřejností vypadá.

Celá věc má povážlivé dopady. Ani vrcholné evropské instituce nemohou zabránit firmám, aby sledovaly princip konkurenceschopnosti. Svým odchodem ekonomicky poškozují zemi, která chtěla být výkladní skříní Zeleného údělu. I po ekonomickém oslabení, jež může být podle odhadů skutečných analytiků fatální, bude Německo muset v rámci povinné solidarity, kterou jeho vláda tolik prosazovala, buďto vlídně vítat každoročně vysoké počty migrantů, anebo se z této povinnosti vysokými částkami vyplatit.

Protože firmám nelze nařídit povinnou solidaritu se zeměmi, které je svojí politikou ruinují, předpoklad o komplementárnosti dvou základních pilířů Evropské unie je v základu zpochybněn. Pokud to tak bude pokračovat, třeba se Jozef Síkela v křesle eurokomisaře ještě dočká doby, kdy se Německo stane čistým příjemcem evropských dotací. Budou je hradit mimo jiné německé firmy působící na území Francie. Kdo ale potom bude zachraňovat české domácnosti a nemocnice?