Ke zdrojům optimismu

Chtěl bych dnes psát pozitivní glosy. Někdy se leckomu může zdát, jako by nám skoro dělalo radost, že se svět ubírá prazvláštním směrem. (A on se jím skutečně ubírá.) Jindy zase mají někteří pocit, že naše kritika Západu automaticky znamená, že Západ odmítáme, že nechceme být jeho součástí, že míříme někam jinam. Ti kdo vidí svět černobíle a přikládají na něj neustále svou strnulou šablonu, berou kritiku Západu automaticky jako přihlášení se k Východu, v jejich představách k Rusku a Číně (i když ten Východ i východ jsou samozřejmě mnohem pestřejší). Ti opravdu málo důvtipní pak dodávají ještě: „další komouš“. Takový tón se bohužel nenese jen patologickými diskusemi na sociálních sítích, ale i nejvyššími patry politiky. Je to přirozeně nesmysl. Západ bychom nekritizovali, kdyby nám byl jedno, kdyby to nebyl náš domov, který máme rádi, kdyby nám bylo jedno, co se s ním děje, kdybychom zde nechtěli žít.

Že se nedokážeme přidávat k připomínkám 11. září nesoucích se v triumfalistických ódách nad západní svobodou a nezlomností a odsudcích těch, kdo Západ ohrožují? Inu nedokážeme. Ne snad proto, že by nám bylo vnější ohrožení islámským fundamentalismem a autoritářskými velmocemi, které si vůbec neidealizujeme, lhostejné. Ale myslíme si, že Západ především ohrožuje sám sebe – zevnitř. Respektive jeho vnější ohrožení je nebezpečím jedině kvůli jeho vnitřní slabosti. Kvůli podřezávání si vlastní konkurenceschopnosti chřadnou naše hospodářství, kvůli rezignaci na vlastní hodnoty jsme bezbranní, když přijde někdo, kdo je o těch svých absolutně přesvědčen a je ochoten za ně třeba i zemřít atd.

Kde ale brát optimismus? Včera jsem po delší době otevřel večerní Události České televize, snad abych se dozvěděl, za co že se budou brzy platit ty zvýšené televizní poplatky. A slyšel jsem přibližně toto: Tržby v restauracích klesají, především pak na venkově; záplavy v, cituji, „rozvrácené Libyi“ mají tisíce obětí, proč je ale rozvrácená neřekli; na Oscary míří nový film o Mašínech; slovenský odminovávací stroj pro změnu míří na Ukrajinu; hitem jsou malometrážní byty, mikrobyt 10 m² za více než dva miliony korun; přes nový on-line portál bude snazší se nechat naverbovat do armády; důsledky globálního oteplování v regionu Champagne, hrozny hnijí a vinobraní proto začalo dřív…

Působilo to opravdu jako nějaké vysílání Bradburyho telestěn z románu 451 stupňů Fahrenheita. Neboli, v novinách, na internetu, v médiích obecně optimismus rozhodně nehledejme. Tak kde tedy?

Všude kolem nás, doma i v práci, v krásném zářijovém počasí, v podnětné debatě s kamarádem, v kvalitní knize nebo filmu, vyjížďce autem někam za město, dobré úrodě na zahrádce atd. Ale i v pohledu na vkusně opravený dům, na uklizenou náves nebo úsměv Woodyho Allena na Benátském festivalu, jak to ve včerejší glose hezky napsal kolega Ivo Strejček. (Nebo třeba v  poslední Allenově knize newyorských povídek Stav beztíže plných trapnosti a suchého židovského humoru.) Zkrátka, v malých věcech a v nejbližším okolí. Svět je obecně hezké místo k životu. A byl jím i za komunismu i za vlády jiných ideologií. Tak je nenechejme, aby nám zalehly celý obzor.

Maďarský premiér Orbán na dotaz redaktora týdeníku Weltwoche (viz Newsletter IVK březen/2023), co dělá ve chvílích zoufalosti, reagoval lapidárně: „Jdu domů“. Na podobnou otázku Marka Stoniše po zdrojích optimismu odpovídal nedávno na Rádiu Prostor i Jiří Weigl: „Jsem konzervativní člověk. Žiji celý život v jednom městě, v jednom domě, který postavili moji předkové, s jednou ženou, se kterou mám tři děti. A po většinu svého aktivního života jsem měl jednoho šéfa. Snažím se, aby svět kolem mě zůstal stát, aby se neměnil, nebo aby ty změny byly alespoň k dobrému. Věřím, že když si budeme každý bránit ten svůj prostor, který jsme schopni obsáhnout, tak že hrozby o kterých často hovoříme a kterých se bojíme, nebudou mít takovou šanci naši budoucnost ovlivnit.“

Něco takového měl Orbán svým „jdu domů“ nejspíš na mysli.