Konfiskovaná demokracie |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Po třech měsících úřadování včera padla francouzská vláda, v hlasování o nedůvěře se spojila pravice i levice, blok macronistů s částí republikánů neměl k vládnutí potřebnou parlamentní většinu a byl odkázán na toleranci opozice. Přes mediální obviňování RN Marine Le Penové o napomáhání politickému chaosu se v podstatě nic neděje, Macron může dalších osm měsíců lavírovat a podle libovůle měnit premiéry a pak podle zákona rozpustit parlament, Macron včera v noci oznámil, že velmi rychle designuje nového premiéra, samozřejmě ani slova o tom, že podá demisi on sám, jak by se v noblesnější politické společnosti očekávalo. Bezprostředním důvodem pádu vlády nebyla rutinní nespokojenost levičáků, ale neschopnost premiéra najít minimální společnou řeč s Marine Le Penovou v rozpočtových záležitostech, když se jí v posledních dnech snažil trochu vyjít vstříc, napadali ho i socialisté z levicového tábora, že jedná s krajní pravicí. Ministerský předseda Barnier v pondělí informoval, že použije ústavního práva a bez parlamentního hlasování adoptuje rozpočet institucí sociálního zabezpečení, čímž vystavil vládu nebezpečí hlasování o důvěře.

Formát současného francouzského vládnutí je založen na jednom velkém podvodu, v druhém kole parlamentních voleb vytvořili levičáci, macronisté a část republikánů tzv. protifašistickou frontu proti RN Marine le Penové a ukradli této straně volební vítězství, tedy bylo by logické, aby vládli společně, popř. Macron jmenoval premiéra z nejsilnější složky fronty tj. levičáka a neklamal fikcí o středovém vládnutí, právě jeho zásluhou mají levičáci velkou relativní parlamentní většinu. Levice se cítí vítězem a opakovaně požaduje jmenování premiéra ze svých řad. Marine le Pen po porážce vlády prohlásila, že je ochotna spolupracovat s novým premiérem.

Včera mainstreamová média vysvětlovala, že Francie zažívá kritické momenty své historie, v historii páté republiky k tomu došlo jen jednou atd. Vládní blok, tj. macronisté a část republikánů obviňují především RN ze zrady národních zájmů, ovšem kromě mediálného mikrokosmu to ve Francii moc nikoho nezajímá, Francouzi pochopili, že od tohoto stylu politiky nemohou nic očekávat, proto taky dali v parlamentních volbách RN nejvíc hlasů, Francouze nezajímá, kdo bude novým předsedou vlády, zajímá je, kdy odejde Macron z politické scény. V rychlém průzkumu televize CNews 15% Francouzů by nejraději vidělo na premiérském postu vůdce RN Jordana Bardellu, daleko za ním 5% socialistu Cazeneuva a pouze 3% bývalého předsedy vlády Attala.

Filigránská postava francouzské politiky Gilbert Collard včera v diskuzi o mezích politického systému v televizi CNews prohlásil, že největším problémem nejsou techniky politického systému, ale kvalita lidí, kteří na politické scéně figurují, v podobné situaci v 1969 generál de Gaulle odstoupil z prezidentského úřadu a dal možnosti nové politice, i když nebyla optimální, ale měla většinovou lidovou podporu. To je klíčový argument demokracie, bez jeho respektování demokracie neexistuje.

Jak komentuje poslední události hvězdný žurnalista Ivan Rioufol v časopise Causeur? Zvolila Marine Le Penová proces rozvodu se stávajícím systémem? Má královražda jméno Le Penová, je Le Penová poslední překážkou osvícenému monarchovi v politických reformách? Barnierovo odmítnutí indexovat důchody a další sociální výdaje je samozřejmě záminkou, nezbývá než fakt politické radikalizace a její důsledky. Ta, která nutila poslance RN ke kravatám na půdě parlamentu, se viditelně rozhodla zarazit buržoazní zparchantění své strany. V Marine Le Penové dřímala Calamity Jane plus Machiavelli. Podsekla Le Penová Barniera, který se chlubí vyjednávacím talentem, ovšem jeho hlavním talentem je politické blufování, Le Penová si klidně přivlastnila návrh levičáků LFI o vyslovení nedůvěry vládě. Dokáže hrát tuto hru až do konce? Skoncovat se starým politickým světem odříznutým od lidí a reality je přiměřenou drzostí. Spojenectví mezi RN a LFI může být znepokojivé, umožňuje to macronistům mluvit o melenchonizaci RN, toto srovnání je banální ve srovnání s „republikánskou“ frontou, kdy pravice dala přednost Mélenchonovi a spol., aby zablokovala RN. Je to přesně tato křivá hra, která vadí Francouzům, podle šetření le Monde 87% Francouzů se domnívá, že země upadá, 3% se stav zamlouvá, jen 14% lidí uvedlo, že má důvěru v politické strany. Krize demokracie si žádá odpověď. Budoucí americký prezident demonstroval zranitelnost globalistického establishmentu tváří tvář lidovému odhodlání. V tomto smyslu „revoluční dynamika“, které se macronisté obávají, může být nahlížena jako něco velmi pozitivního, jak vyjít z bahna konfiskované demokracie. Evropské a parlamentní volby ukázaly, že lid se distancuje od Macrona a tudíž by měl odejít.