Ladikovy glosy (08.06.2024)

8. červen v dějinách:

• V roce 1810 se narodil německý hudební skladatel Robert Schumann: „Talent usilovně pracuje, génius tvoří.“

• V roce 1949 byl publikován román 1984 anglického spisovatele George Orwella. Bohužel, někteří jej dodnes považují za návod…

§ 406 Příprava útočné války: Kdo připravuje útočnou válku, na které se má podílet Česká republika, a tím přivodí pro Českou republiku nebezpečí války, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let nebo výjimečným trestem.

Scott Ritter: Západ se zbaví Ukrajiny jako použitého instrumentu. Západ se nyní nesnaží skutečně pomoci Kyjevu, ale snaží se předstírat, že se snaží udělat pro Ukrajinu vše, co je v jeho silách a zároveň ji nechat zemřít, řekl bývalý zpravodajský důstojník americké námořní pěchoty Scott Ritter v rozhovoru pro YouTube-kanál „Dialogue Works“.

„Nikdy jsme nechtěli, aby vyhráli. Chtěli jsme, aby způsobili Rusku škody, vážné vojenské škody. Ukrajina není náš přítel. Ukrajina je nástroj, kterým škodíme Rusku. Tento nástroj splnil svůj účel a stal se nepotřebným. A teď je čas, abychom se tohoto nástroje zbavili. Zbavujeme se Ukrajiny. To je přesně to, co teď děláme. Problém je v tom, že Ukrajina nemůže zvítězit. Oni nemohou vyhrát. Pro Ukrajinu všechno skončilo. A Rusko to ví. Ale co je podle mě vážnější, ví to i Ukrajina a ví to i Západ. Právě teď se Západ nachází v takové situaci, kdy se Ukrajině nesnaží reálně pomoci, ale snaží se předstírat, že dělá pro Ukrajinu vše, co je v jeho silách a zároveň ji nechává zemřít. Nacházíme se v politické fázi tohoto konfliktu, kdy USA, NATO a Evropa se snaží hodit vinu za selhání jejich ruské politiky na ramena Ukrajiny. A to opět dokazuje tu pozici, kterou jsem prezentoval, že Západ na Ukrajinu vždy kašlal. Vždy.

Nikdy jsme nechtěli, aby vyhráli Chtěli jsme, aby způsobili Rusku škody, vážné vojenské škody, které spolu s ekonomickým kolapsem Ruska díky západním sankcím by mohly vést k „majdanu“ v Moskvě, kdy by Rusové svrhli Putina. Vždy to byl právě tento cíl. O vítězství Ukrajiny nikdy nešlo. Kašleme na Ukrajinu. Je na tom snad něco nepochopitelného? 500.000 mrtvých, 10 až 20 milionů uprchlíků, poškození infrastruktury za biliony dolarů – není to důkaz, že nám je Ukrajina ukradená? Vždyť žádný přítel by nedovolil, aby se něco takového stalo svému příteli.

Ukrajina není náš přítel. Ukrajina je nástroj, kterým škodíme Rusku. Tento nástroj splnil svůj účel a stal se neefektivním. A teď je čas, abychom se tohoto nástroje zbavili.

Klára Samková: Nyní se podívejme na to, komu byl ve skutečnosti majetek restituován: nikoliv českým spolkům (s výjimkou Junáka a Sokola, kteří prokázali svou právní kontinuitu v zahraničí), nikoliv českým kampeličkám, družstvům, záložnám, společnostem s ručením omezeným. V zásadě restituce dosáhl pouze jeden právní subjekt, a to subjekt s mezinárodně-právní subjektivitou, totiž Římskokatolická církev. Nyní se nám objevuje na stole další osoba požívající mezinárodně-právní subjektivity, totiž Lichtenštejnské knížectví. Ani těm Schwarzenbergům, tedy hlubocké větvi, se majetek nevrátil, i když jim byl odňat na základě totálně právně absurdního „Lex Schwarzenberg.“ Neměli mezinárodně-právní subjektivitu, tak měli po ptákách.

Pro to, aby se mohlo jednat o lichtenštejnských restitucích, je ale nutno se vypořádat s tím občanstvím, které se, jak vidno dnes, v roce 1991 coby podmínka utilitaristicky schválilo v rámci zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích – velké restituci. Tehdy podmínka občanství byla žádoucí, dnes je nežádoucí. Možná si řeknete, že je to nesmysl: se 108+1 jde přece lehce prosadit „lex antischwarzenberg“, který můžeme nazvat „lex Lichtenštejn“, nač se tedy párat s nějakým občanstvím?

Nu a teď to přijde:

JESTLIŽE dostanou občanství Lichtenštejnové, dostanou je zpět všichni bývalí sudetští Němci. Sorryjako, ale jejich vítačky Velkého Vůdce (a volební výsledky Henleinovy stany) jsou zdokumentovány příliš dobře, než abych byla ochotná souhlasit s udělováním občanství potomkům vlastizrádců.

JESTLIŽE budou mít bývalí obyvatelé bývalého pohraničí české občanství, kdo zabrání (však Posselt si na tom vybudoval kariéru, a nejen on…) restitucím sudetoněmeckého majetku, anebo jeho tučným náhradám? Omlouvám se, vážení čtenáři, ale otázka udělování občanství se vztahuje k Sudetským Němcům a jejich potomkům – nikoliv k emigrantům po roce 1968, jak je obecně prezentováno. To je prostě false flag…

Důsledky tohoto vývoje, jehož reálnou možnost vám zde předestírám, jsou několikeré:

Z hlediska restitucí bude objem navráceného majetku či jeho náhrad bude pro občany ČR s trvalou dlouhodobou rezidencí v ČR objemově neporovnatelně menší než „restituce“ dalších subjektů. Jinými slovy čeští restituenti budou majetkově ve významné menšině. Či ještě jinak: v ČR budou restituovat co do objemu prioritně nečeské subjekty, český ekonomický element potlačen ještě více než je nyní. Česká ekonomika bude, dle mého odhadu, méně v českých rukou než v 19. století.

Protože cca 40 let po Velké Sametové revoluci skutečně nebude moci být většina německého majetku fyzicky vydána, dojde na finanční kompenzace, jejichž výši si vůbec nedovedu představit. Ale jak praví známý marketérský slogan „kde je vůle – tam je cesta“, aneb kde je 108+1, tam se přece můžeme domluvit i na dnešních cenách včetně zohlednění inflace, což konec konců, už nám ukázal cestu zákon o církevních restitucích. Výsledkem může být naprostý finanční kolaps státu. Poté, co vlastně vůbec nevíme, kolik dlužíme/za kolik ručíme v rámci války na Ukrajině, bude tato rána poslední ranou k možnosti nazývat Českou republiku ekonomickou entitou. Čeká nás Argentina, v jejímž rámci se rozebere to, co by snad ještě zbylo.

Sice tvrdím, že velká část německého majetku nebude způsobilá k fyzickému vydání, avšak jedna část zcela rozhodně způsobilá bude: totiž rodinné domy… Ty mají konkrétního fyzického majitele – českého, pochopitelně. Vydání nemovitého majetku tohoto charakteru nebude – při přijetí příslušného zákona – bránit vlastně vůbec nic. Pro korektnost je nutno dodat, že dle zák. č. 87/1991 Sb., tedy velkého restitučního zákona, nebyly povinny vydat soukromý majetek osoby, které získaly majetek po emigrantech, pakliže prokázali, že „nebyli protěžováni.“ Osobně jsem zastupovala svého času případ, kdy rodinný dům ve Střešovicích nebyl vydán, neboť jeho nabyvatel – ministr vnitra Obzina a jeho potomci prokázali, že „nebyli oproti ostatním žadatelům zvýhodněni.“ Takže summa sumárum komunistickým papalášům domy po emigrantech zůstaly. Co myslíte, budou mít Češi před Němci podobnou ochranu? A taky se už těšíte z toho, že potomkům a příbuzným obětí holocasutu jsme majetek nevrátili, ale potomkům podporovatelů režimu, které rodiny těch „nezpůsobilých k podání restituční žádosti“ poslali do plynu, těm ten majetek vrátíme?

Pakliže se skutečně vydáme touto cestou, je jasné, že se jedná o konečnou likvidaci České republiky jako – byť jen formálně – samostatného státu. I když tomu nebudeme moci třeba zabránit, je potřeba vědět, kam se řítíme a po věky budoucí pamatovat, kdo je původcem těchto zatím pouze jen plánů.

Na konci mi dovolte osobní poznámku: je mi celkem jasné, že tato moje úvaha je naprosto za hranicí snesitelnosti tolerance všech těch kumpánů, kteří jsou nyní u moci. A zde se nacházejí dvě možnosti: buď mě začnou stíhat pro šíření poplašné zprávy či spáchání nějakého podobného trestného činu… ovšem pak výše nastíněný scénář nemohou realizovat… Tedy realizovat jej samozřejmě mohou, ale bude zřejmé, že moje odsouzení bude protiprávní a v rozporu s realitou, anebo si tu realizaci ještě alespoň chvíli rozmyslí a nám se to přece jen podaří nějak ustát. Pokud tento článek, poslouží byť jen k minimálnímu oddálení bezbřehého udělování českého občanství a „restitucí na xicht“, splní svůj účel. Pokud k tomu URNA, či kdo má dnes ty protirežimní živly na starosti, potřebuje vůči mně nějakou akci, prosím, nechť slušně zazvoní. Přijdu jim otevřít. Při vyrážení dveří by si mohli namoci rámě, které by následně mohli případně i potřebovat pro svou vlastní obranu… protože znáte to… když chodili pro Židy, mlčel jsem… když chodili pro … no dál je to notorieta. Jen dnes, dle mého názoru a zachycených signálů je možno ještě přidat jedno „kdy jsem mlčel“… když přišli pro kolegy příslušníky…

Tak se všichni držte…

Klára

Lidové noviny k návštěvě Edvarda Beneše v Itálii v květnu 1924: „Ministr Beneš uvítán byl na nádraží šéfem kabinetu ministerstva zahraničí. Večer se zúčastnil ministr i celá československá delegace recepce dávané Mussolinim. Poté byly zahájeny porady návštěvou ministra Beneše u Mussoliniho. Římský tisk vítá vřele Beneše, očekávaje od jeho návštěvy utužení přátelských styků italsko-československých, posílení míru a obnovy Evropy. Ministerský předseda Mussolini přijal návštěvu doktora Beneše v rozhovoru, který trval hodinu. Byly projednány otázky rázu politického, hospodářského a finančního. V poradě, jež se vyznačovala největší srdečností, projevila se příbuznost politických názorů obou zemí na situaci ve střední Evropě a mnoho jiných otázek, které s ní souvisí.“

Ladik Větvička, Dolní Bečva, Morava