Neutuchající střety mezi muslimy a hinduisty v Leicesteru, téměř půlmilionovém městě rozkládajícím se na východě Anglie v regionu East Midlands, vyvolávají vlnu znepokojení zejména z dvou důvodů.
Prvním je samotné násilí. Po celém městě se střetly gangy mladých mužů. Stovky muslimských a hinduistických mladíků v kuklách a rouškách (zdá se, že tyto pokrývky obličeje, které evokují časy, kdy naplno řádila koronavirová pandemie, mají stále své využití) na sebe útočili v obvykle poklidných předměstských ulicích. Tyto bitky se neobešly bez skleněných lahví, kterými po sobě gangy házely. V noci ze soboty na neděli ráno, kdy se zbytek Velké Británie připravoval na královnin pohřeb, probíhaly v ulicích Leicesteru rozsáhlé nepokoje. Ucelenější a depresivnější obrázek roztříštěné Británie jsme si nemohli přát: zatímco byla ve slavnostním projevu ve Westminsteru deklarována jednota země, v Leicesteru zuřily násilné nábožensky motivované pouliční boje.
Hlavně o tom nemluvit!
Druhou znepokojivou věcí je morální vyhýbavost elit. Zdá se, že politický a mediální establishment je naprosto neochotný se s touto explozí identitárního napětí v anglických ulicích poctivě vypořádat. Dokonce i tam, kde se o leicesterských konfliktech hovoří, zůstává vyhýbavost hlavním tématem hry. Mnozí říkají, že za všechno mohou lidé zvenčí. Jak shrnul regionální deník Leicester Mercury, „všeobecně se tvrdí“, že „řada nových přistěhovalců, kteří se usadili ve městě, zastává krajně pravicové hinduistické nacionalistické názory“. Podle řady tvrzení přicházejí zaostalí Indové do Leicesteru a narušují multikulturní ráj. Tato tvrzení ale značně zjednodušují pravou příčinu problému. Jako zoufalý pokus o odvedení pozornosti od domácích ideologických problémů se jeví obviňování zahraničních agentů ze střetů v East Midlands. Byla to přitom především ideologie multikulturalismu, která zapříčinila rozsáhlé rozdělení britské společnosti. A právě rozpadu této ideologie jsme nyní v Leicesteru. svědky
Násilí vypuklo po kriketovém zápase Indie-Pákistán, který se uskutečnil v rámci Asijského poháru v Dubaji 28. srpna. Téměř každý však musí uznat, že tyto střety nejsou jen o kriketu. Někteří tvrdí, že násilí představuje import kašmírského konfliktu (mezi hinduistickou Indií a muslimským Pákistánem) do hinduistických a muslimských komunit ve Spojeném království. Zdá se, že Leicester se stal „malým Kašmírem“. Mládež, která se ztotožňuje s Pákistánem, svádí líté boje s mládeží, která se naopak ztotožňuje s Indií. Na tomto tvrzení je něco pravdy. Komunitární napětí, přenesené ze subkontinentu do některých částí Spojeného království, nabralo skutečně ponurou podobu. Ale i tento národnostní konflikt vypovídá o větším vnitřním problému multikulturalismu.
Koneckonců, pokud mladí lidé v Leicesteru cítí větší sounáležitost s Pákistánem nebo Indií než se zemí, ve které vyrostli, pak je zřejmé, že „multikulturní Británie“ nedokáže stmelit své rozmanité multikulturní komunity, vzbudit v nich pocit britskosti a vzájemné národní sounáležitosti. Skutečnost, že v Leicesteru vypukl malý Kašmír ve stejné době, kdy se ostatní Britové účastnili společného národního prožitku v podobě královnina pohřbu, svědčí o balkanizujícím, tedy fragmentačním, dopadu domácí ideologie multikulturalismu na Velkou Británii, která se pod jeho tíhou stává více a vice rozdělenou na vzájemně se nenávidící skupiny obyvatel. Problémem zde není ani imigrace, ani každodenní zkušenost obyvatel s kulturní rozmanitostí. A už vůbec ne nedávný příchod fanatických příznivců současného indického prezidenta Naréndra Módího do Leicesteru, kteří podle britské levice nesou hlavní odpovědnost za bitky, jež se odehrály v ulicích anglického velkoměsta. Problémem je především způsob, jakým se multikulturalismus jako ideologie brání myšlence společné kultury, národní identitě, a namísto toho implicitně vyzývá komunity, aby žily ve svých vlastních kulturách, ve svých vlastních oddělených světech. To je nijak nevede k integraci a nenabádá k respektu ke kultuře země, ve které žijí. Pokud mládež v Leicesteru cítí větší oddanost Kašmíru než královně, máme tu problém.
Za všechno mohou Indové…?
A jedná se o vskutku velký a dlouhodobý problém. Ti, kteří se diví, že Leicesterem otřáslo napětí mezi místními komunitami přistěhovalců, jsou zcela naivní. Leicester je často označován za vzorové multikulturní město. Zde však nastává ta potíž. Právě multikulturalismus zasel semena nebývalého násilí. Napětí mezi komunitami není v multikulturní Británii ničím novým. Od nepokojů v Oldhamu v roce 2001 až po nedávné skandály s gangy, které léta zneužívaly tisíce dívek, napětí v komunitách doutná a někdy i vybuchuje. Už po dlouhá léta. Dokonce ani ve „vzorovém“ Leicesteru nebyla situace nikdy ani zdaleka pokojná. Jak píše Leicester Mercury, „napětí mezi různými komunitami národnostních a náboženských menšin rostlo již delší dobu“. Svalovat vinu za problémy Leicesteru na nově příchozí Indy je nejen cynické, ba i ignorantské. Zavání to štvaním proti přistěhovalcům, vůči kterému by se liberálové jinak ohradili.
Dalším znepokojivým aspektem nepokojů Leicesteru byla snaha svalit vinu výhradně na komunitu indického původu, tedy říci, že za vše mohou lidé s „hinduistickými nacionalistickými názory“ a zhanobit Indii jako takovou. Pisatelka pro Middle East Eye tvrdí, že „obětmi“ jsou zde především muslimové. Přirovnává „hinduismem inspirovaný pochod asi 200 mužů převážně v kuklách“ k „rasistickým akcím English Defence League“, anglické antiislamistické skupiny organizující pouliční demonstrace proti multikulturalismu. Identitářská garnitura vždy vykresluje muslimskou komunitu jako naprosto nevinnou. V takovýchto vyprávěních, která islám podceňují, je paradoxně silná stopa rasové infantilizace. Představa, že muslimové jsou příčinou všech problémů ve Spojeném království, je samozřejmě hluboce bigotní – stejně tak ale i představa, že nikdy za nic nemohou, že jsou vždy jen ti nevinní. Ti, kteří se do problémů vždy jen omylem zapletli.
Diskuse o Leicesteru se s až deprimující předvídatelností mění v další snahu strážců multikulturní korektnosti odvést pozornost od řady problémů spojených s islámem a integrací v moderní Británii. To odráží další jedovatý prvek multikulturalismu: vytváření identitární hierarchie. Identitářský světonázor má takovou fragmentační dynamiku, že nyní dokonce rozděluje komunity podle morální hodnoty. Buď jste ti „privilegovaní“, a tedy automaticky podezřelí, nebo ti „utlačovaní“, a tedy už z podstaty dobří. Britské komunity indického původu se již pevně zařadily do tábora „privilegovaných“. Jak je vidno, „woke“ elity předvádí dvojí standardy, když diskutují o hinduistické a muslimské komunitě. Indičtí demonstranti v Leicesteru jsou všeobecně označováni za „krajní pravici“. Pokud však nějaký komentátor označí radikální islamisty za „krajně pravicové“ či dokonce „fašistické“, riskuje, že bude odsouzen jako islamofob. V identitářské ideologii jsou hinduisté předmětem kritiky, dokonce i nenávisti, zatímco muslimové musí být vždy chráněni před kritikou, diskusí a jakýmkoli obviňováním.
Tohle tu nepotřebujeme!
Je divu, že napětí roste? Nové britské elity se vysmívají myšlence společné britské kultury a zároveň vyzdvihují některé komunity jako dokonalé a bezúhonné, zatímco jiné odsuzují jako privilegované a extrémní. To vše je ale pouze receptem na separatistický chaos. My nepotřebujeme zahraniční agenty, aby rozdělovali obyvatele Británie. Nám bohatě stačí vlastní establishment, který v tomto směru odvádí naprosto dostatečnou práci.
Brendan O’Neill, přeložila Kateřina Lomičová
Be the first to comment