Kdo je další na řadě? Norsko?

Pouliční střelby jsou v Oslu na týdenním pořádku, útoky sečnou, či bodnou/řeznou zbraní takřka denně. Jinými slovy tak často, že si toho lidé skoro přestali všímat. To, že Norové se nenechají příliš rozptylovat a politicky posouvat radikálními změnami napříč Evropou bývá odůvodňováno jednak jejich finančním „krunýřem“, jenž je umožňuje vyplácet se z problémů pryč, jednak tím, že jsou z důvodu masmediální masáže více „splachovací“ a vyčkávací, a to i přesto, že se problémy souseda pohyby zločinců částečně přelévají do jejich země a Švédsko dneška je Norskem zítřka.Norsko ve vývoji zločinnosti nějaký ten rok zaostává za Švédskem, ovšem ani takové Švédsko se neprobudilo najednou, aby zjistilo, jaké v zemi doopravdy panují poměry. Unn Anita Skatvoldová, zástupkyně Politiets Fellesforbund, čili Odborového svazu norské policie, varuje prostřednictvím serveru norské soukromé televize TV2: Norsko šplhá po prvních stupních toho žebříčku násilí, po němž leze Švédsko poslední desetiletí. Násilí zesiluje, a to v takové míře, v jaké se lidé dříve prali pěstmi, se nyní bojuje noži, či dalšími řeznými/sečnými zbraněmi, vč. mačet, tedy zbraní, jež patří do džungle, a nikoliv do rukou předměstských dětí a mládežníků. V průběhu let se čím dále více mladých ozbrojuje noži a současně se povoluje hranice toho , kdy vytasit nůž, mačetu, meč atd. Podle toho jsou horší i následky, a to jak pro násilníky, tak pro oběti.

Rozdíl mezi Norskem a Švédskem dosud bylo v tom, že ačkoliv ani toto dělítko není neprodyšné, tak se ve švédských válkách mezi zločinnými migranty užívají i automatické zbraně a bomby. Společná je akční neschopnost/paralyzování, klepy a dělení se o přístup policie, úřadů politiků cestou absurdně naivního porozumění až do konce a jednostranné štědrosti, v rámci, jehož si policie např. zvala lídry gangů k sobě na pizzu a limonádu. Jakožto i omílaná vyjádření politování nad situací se slovy o znepokojení. Ta měkkost je přímo úměrná nevybíravé drsnosti, jakou přistupuje protistrana.

Kdyby se mělo řídit socioekonomickými rozbory, jež vinu svalují na život strádajících v malometrážních bytech, tak by byl potenciálně životu nebezpečný téměř každý student. Z policie se do velké míry stali pracovníci s dětmi a mládeží. Preventivní jednotky usilovaly o důvěru těch předměstských, jelikož věřily, že jedině jejich důvěrou mohou být v obraze a mít o dění určitý přehled. Ve věci respektu, jemuž se policie těšila mezi mladými, se řítí dolů. Fenomén „flokking“, v češtině „shlukování se“ ve smyslu obstoupení, znamená obklíčení policie dětmi a mladistvými při vykonávání policejní práce a bránění policii v tom. Nehledě na policejní misi tito mladí vycházejí z toho, že je policie na omylu a rasistická. K tomu je cítit stále větší zapálení proti policii. V prostředí plném osobních konfliktů, nejistot a obav, kde jako rozbuška a záminka k násilí, postačí, vrhne-li někdo na někoho pohled, jenž se mu/jí nezamluví, dochází k neustálým zvratům a ono násilí je nakažlivé v tom, že se v nekonečné řadě množí mstění se mezi sebou navzájem.

Zašlo to tak daleko, že děti a mládež potřebují pro volný pohyb po městě od kriminálníků povolení, jinak jim hrozí tělesné tresty. Podle policie v Oslu a hlavní zpravodajské relace norské veřejnoprávní televize NRK příslušníci gangů-mafii dětí a mladistvých vydírají mladé „mýtným“, aby překročili hranice mezi městskými částmi. Kdo se zadluží, neuposlechne příkazy starších zločinců či je práskač a nahlásí zločiny policii, tak, tak se vydává napospas riziku násilí. Také se někteří mladiství neodváží, a tudíž nemohou chodit na svou zvolenou střední školu proto, že probíhá mezi městskými částmi „válku o území“, příznačnou pro příslušníky jistých etnik a jisté věrouky. Tomuto vývoji již o něco dříve nastoupil sousední „Sverigestan“, jak na Severu bývá nazýváno Švédsko kolonizované pod prapory zmiňovaného náboženství.

Zatímco byly konflikty posledních 20 až 30 let spjaty s gangy, jsou posledních letech vedeny mezi městskými částmi. Územní konflikty s vlastní dynamikou vnitřní spravedlnosti, kde probíhá nábor mladších, jež jsou odmalička pasováni do rolí těch, jež jsou přesvědčení o tom, že vlastní svůj okrsek, rajon a platí tam jimi vymyšlená mimozákonná pravidla. Ani skrze své právníky a obhájce zpravidla nechtějí promluvit zástupcům masmédií.

Proč s policií nespolupracují rodiče a nenahlásí jí to, že chodí jejich potomci ozbrojeně? Podle policie se to dá vysvětlit „odlišnostmi kultur“. Jasně, že masmédia synchronně, nečestně a propagandisticky to nezmiňují ani za nic, ovšem skuteční kritici bez ideologických klapek na očích zas hovoří o „muslimském přístupu a chování“. Jasnou žurnalistickou volbou se vynechávají informace vysoké vysvětlovací hodnoty, a tak se z jejich úst a per nedozvíme o tom, že jde o určitá etnika většinou téhož náboženství, kde jeden více než policii a institucím společnosti důvěřuje vlastnímu klánu.

Nikoli náhodou nepřichází o život více lidí. Díky pohotovým zásahům integrovaných záchranných složek se většinou daří předstihnout/předehnat smrt. Přitom smrti ani uvěznění se zločinci neštítí. Vše, co pro ně něco znamená, je čest a loajalita klanu. Jako rukojmí drží celou společnost.

Od Norů nejspíše neuslyšíme hlasitý kolektivní postesk, jakou jakoby nepoučitelně dělávali nejen s migrací chybu. Než aby začali volit jinak, jen se přestěhují z městských částí přeplněných migranty do etnicky čistších částí. Přitom snad může jako jedna ze samotných definic pošetilosti sloužit to, volí-li někdo pořád ty samé strany, a přitom mermomocí a takřka náboženskou vírou chová naděje, že se jednoho dne probudí a bude vše jinak a lepší.

Kdo prospí svobodu je odsouzen k tomu, aby se probudil v nesvobodě. Zatímco pro politiky je přistěhovalectví hra s nulovým součtem, kde zisk připadne obou stranám, pro slušného, zákony, normy a tradice ctícího občana je selháním, prohrou a propadem. Jenže někdo si nenávratnými proměnami přeje destabilizaci svobody, rozvrátit navyklý klid a pohodu a vystřídat je čímsi jiným, experimentálním, o čem nikdo nemůže nic vědět, jak to dopadne. Tomu se také říká politická psychóza. A svou hlasitou záští vůči všem, jež poukazují na zjevné příčiny žalostného vývoje, se sami znemožňují, byť je to /a v Norsku více než jinde/ běh na dlouhou trať.

„Čas a demografický vývoj jsou na naší straně“, hřmí zejména ve Švédsku známý hudebník Jason „Timbuktu“ Diakité: „Vždyť budou Švédové brzy v menšině, proto se budoucnost jeví světle „všem černým a hnědým“. Pakliže si od Švédska bez etnických Švédů slibuje „zářnou budoucnost“, proč je tak zlé všude v zemi, kde jsou Švédové v silné menšině?