Lekce posledních let: Nepředstavitelné neznamená nemožné |

Sdílet článek:

Ruská mobilizace je dokladem ukrajinských úspěchů, na druhé straně ovšem také neúspěchů a nejspíš i diletantismu papírově silnější ruské armády a jejího velení. I když o skutečné situaci na bojišti toho víme pramálo. Ostatně nebylo by to pro ruskou armádu v dějinách poprvé. Skutečný stav armády největší země světa byl často v historii velmi přeceňován a její střetávání se se slabšími protivníky nejednou tuto skutečnost prokázala. Jakkoli to bylo pro naprostou většinu pozorovatelů tehdy, stejně jako je dnes, zcela kontraintuitivní. Rusko však vždy umně dokázalo vzbuzovat a udržovat představy o své potenci.

Rozdíl oproti minulosti zde však je. A to velmi zásadní. Žijeme v jaderném věku.

Kromě mobilizace tak Putin také vyhrotil svou hrozbu použitím nekonvenčních zbraní. V souvislosti se snahou o provedení referend na Donbase, která mají legitimizovat (otázkou je v očích koho) připojení těchto území do Ruské federace, je potřeba si připomenout ruskou mnohokrát deklarovanou ochotou tyto prostředky použít při obraně vlastního teritoria. Nic na tom nemění ani to, že jej za vlastní bude považovat jen Rusko a nikdo jiný. „Vlastní“ zde tedy patří do výrazných uvozovek.

Druhou skutečností, kterou je zapotřebí mít na paměti, je trpký fakt, že Putin bohužel většinu svých hrozeb, které Západ často nebral vážně, doposud vždy naplnil. A můžeme si o jejich gangsterskosti myslet cokoli. Antonín Rašek uzavírá svůj komentář Znovu myšlení o nemyslitelném? psaný před vyhlášením částečné mobilizace a otištěný v dnešních Lidových novinách následující sentencí. „Měli bychom proto dávat najevo své odhodlání za Ukrajinou rozhodně stát a pomáhat jí, ale pokoušet se s vědomím rizika také o diplomatické řešení.“ Pochopitelně má na mysli riziko jaderné eskalace. Jestli nás něco poslední tři roky měly naučit, pak je to skutečnost, že nepředstavitelné vůbec neznamená nemožné.

Raškova slova jsou proto dnes ještě aktuálnější než včera. I když za ně autor stejně jako ten, kdo je bude citovat, dnes asi, diplomaticky řečeno, popularitu nezíská. Řada komentátorů Putina chybně přirovnává k Hitlerovi. Není to vůbec v ničem užitečné. Ale odpovězme si férově na otázku, jednalo by se s Hitlerem jinak, kdyby měl onu „zázračnou zbraň“ k dispozici, jako ji má teď Putin?

Toto ale není prostor pro vážný komentář nebo stanovisko k tak zásadní záležitosti, jakou dnešní částečná ruská mobilizace je.

Americký komentátor Ross Douthat píše ve svém sloupku v New York Times o rozdílné povaze legitimity zesnulé královny Alžběty a jejího nástupce a ruského prezidenta. Jeho slova stojí za zapsání. „[Putin] si nárokuje určitou rusko-nacionalistickou legitimitu, ale jeho systém je ve skutečnosti mnohonárodním impériem. Nárokuje si jistou demokratickou legitimitu tím, že pořádá pravidelné volby, ale jejich výsledky nejsou ani spravedlivé, ani svobodné. Takže jediné, čím ve skutečnosti ospravedlňuje svou moc, je úspěch. A ten po většinu své kariéry přinášel – Rusko bohatší a stabilnější než v letech před jeho nástupem do prezidentské funkce a řada úspěšných zahraničněpolitických tahů. Nyní však přichází zkouška, gambit, který nepřinesl výsledky, přízrak porážky.“ A o co opře ruský prezident svou legitimitu teď, ptá se Douthat.

Do glosy se i v kontextu těchto slov hodí také zmínka o tom, že v Rusku, o kterém zde mluvíme, proběhly nedávno komunální volby. Trochu to zapadlo. Jejich výsledek není tak podstatný, protože je očekávatelný, nikdo žádné zemětřesení, že by cokoli mohly změnit, nečeká. Zajímavý je způsob volby. Rusko poprvé volilo také online. Ten stejný Putin, který dnes hrozí jadernými zbraněmi, vybízel a přesvědčoval Rusy, aby této moderní metody využili. Věřme proto, že naši progresivní zastánci pokrokových volebních metod se budou i v tomto případě držet své dosavadní logiky, že to co pochází z Ruska, je potřeba odmítnou a udělat naprostý opak. To by byl alespoň jeden pozitivní závěr.