Liberální demokracie (ne)má monopol na pravdu

Demokracie (řecky Δημοκρατία doslovně „vláda lidu“)[1] je forma vlády, v níž o výkonu státní (obecní, krajské atd.) moci rozhoduje mínění většiny oprávněných občanů, nejčastěji volbou. Způsob, jak občané své mínění v demokratickém státě uplatňují, určuje ústava. Prvotní formou demokracie byla přímá demokracie, kde občané hlasováním rozhodují o jednotlivých otázkách (zákonech, rozhodnutích, rozpočtech atd.), dále je zastupitelská či nepřímá, kde k tomu zmocňují své zastupitele (poslance atd.), nebo kombinovaná, kde se užívají oba postupy. V přímé demokracii se zpravidla rozhoduje referendy, v nepřímé volbami. Přímá demokracie v čisté podobě se užívá v menších společenstvích (spolky, samosprávy, družstva atd.), v žádném státě se nepoužívá.

Tolik na úvod z wikipedie.

Jako pamětník tak zvané „socialistické demokracie“ k tomu mohu ze zkušenosti dodat jen to, že obyvatelstvo bylo jednou za tuším čtyři roky podrobeno „testem spolehlivosti“, tj. volbám kandidátů „Národní fronty“. Tu tvořilo několik stran pod vedením KSČ a volební komise tehdy měly za úkol zejména zajistit stoprocentní účast voličů, což se zajišťovalo i sháněním těch voličů, které se hlasování nezúčastnili. V dané komunitě se pak referovalo i o tom, že ten či onen (ne)volič byl nakonec „lapen“ a „odvolil“. Volby tedy byly a voliči podle oficiální výsledků podpořili kandidáty Národní fronty 99,9 %. Sto procent si nikdy vládnoucí komunisté nezajistili, „stačilo“, když volby byly alespoň „tří devítkové“.

Právě skončené prezidentské volby na Slovensku jsou vhodným příkladem k popisu „autentické“ „liberální“ demokracie.

A jak to vidí „aktivista“ z Bratislavy? Pod titulkem Vítězství Pellegriniho je nepříznivé pro liberální demokracii, míní analytik se píše toto: Bratislava – Zvolení předsedy slovenského parlamentu a vládní strany Hlas-sociální demokracie Petera Pellegriniho novým prezidentem Slovenska vytváří nepříznivé podmínky pro zachování liberálně-demokratického režimu v zemi, řekl ČTK analytik Grigorij Mesežnikov. Pellegrini, který v sobotním rozhodujícím kole přímé volby porazil diplomata Ivana Korčoka, se podle Mesežnikova svými názory zásadně liší od nynější hlavy státu Zuzany Čaputové. Ta se o znovuzvolení neucházela, Pellegrini ji v prezidentském úřadu vystřídá v polovině června. “Zápas bude pro slovenské demokraty složitější, protože od 15. června jeden z pilířů ústavnosti na Slovensku přejde pod kuratelu nynější vládní koalice. Pellegrini byl, je a předpokládám, že i bude, její aktivní součástí,” uvedl Mesežnikov, který je prezidentem nevládního bratislavského Institutu pro veřejné otázky.

Pan „takyprezident“ tedy slovenské politiky rozděluje na „demokraty“ – tj. dnešní slovenskou opozici hájící tak zvanou liberální demokracii a vládní „nedemokraty“, velmi často se používá termín „autokraty“. Dělítkem je jednoduše to, co obhájci liberální demokracie považují za jedině správné. Jde zejména o „záchranu klimatu“, pak o „obranu liberální demokracie“ proti všem zpátečníkům a reakcionářům. Ne nadarmo se současná hlavní strana slovenské opozice nazývá „Progresivní Slovensko“.

Co na tom, že právě skončené volby na Slovensku byly zcela jistě demokratické a voliči rozhodli tak, že se slovenským prezidentem stane Peter Pellegrini. Je to odbyto tím, že i u nás v Čechách a na Moravě vyhráli v prvních „svobodných volbách“ po II. světové válce komunisté či že i v Německu se nacisté dostali k moci svobodnými volbami. Toto strašení je správné, zatímco strašení politických oponentů je „nesprávné“ a vede ke ztrátě svobody.

Pokud si kdokoliv ve státě dělá monopol na pravdu, ať by to byl v případě Slovenska Robert Fico nebo Michal Šimečka, je to jen zástupný problém. Podobně i v Česku realizuje současná vláda svou politiku, která je podle průzkumů ne zrovna populární a pokud se dnešní opozice dostane po volbách k moci, bude dělat zase „svou“ politiku. Není to o monopolu na pravdu, ale o programu či o vidění světa.

Závěr? Pokud má demokracie fungovat, nepotřebuje věrozvěsty pravdy a lásky s monopolem na onu pravdu a lásku. Chybné je dle mého názoru i strašení tím, že můj soupeř je „nebezpečím pro liberální demokracii“. To potom vede k onomu „rozdělení společnosti“ a nakonec i strašení koncem demokracie. Dnešní mezinárodní situace rozhodně není dobrá a ruská agrese na Ukrajině je jedním z důvodů vymezování se vůči politikům, kteří nejsou dostatečně protiruští. Pak vyplave na světlo boží údajný plán NATO na ukončení války na Ukrajině tak, že by Rusko získalo dobytá území a za tuto „cenu“ by Ukrajina byla okamžitě přijata do NATO. Není to náhodou hodně „proruské“ řešení?