V koncentračním táboře Osvětim se každý snažil přežít jak to jen šlo. Někdo věřil v blízký konec války, jiný se snažil přežít, aby mohl světu vypovídat o všech těch hrůzách, které tam panovaly a někdo kvůli své rodině. To byly věci které držely ty lidi naživu.
Seržant polské armády Franciszek Gajowniczek měl ženu a dva syny, které byli pro něj vším. To bylo to, co právě jeho drželo při životě. Do lágru se dostal za to, že pomáhal v polském židovském protinacistickém odboji.
V Osvětimi bylo takové pravidlo, že vždy když utekl nějaká vězeň, dozorčí za to odsoudili 10. náhodných vězňů k trestu smrti. Věřili, že tak lidé budou zbaveni ještě více své lidskosti a důstojnosti a budou utíkající vězně nacistům sami udávat. Když přesto utekl nějaký vězeň, tak trest smrti, který dozorci vymysleli byl takový, že nechali 10. lidí umírat o žízni a hladu a uzavírali vzájemně sázky, kdo z těch deseti chudáků vydrží nejdéle naživu.
Tento den právě nastal a mezi dalšími devíti byl také vybrán právě Franciszek Gajowniczek.
Těžko říct, co se mu honilo v hlavě, pravděpodobně přemýšlel, jak rodina bude bez něho žít, víc než nad krutou a trýznivou smrtí.
Najednou se však postavil drobný a nenápadný muž s kulatými brýlemi na nose, který doposud s nikým příliš nemluvil a nikdo přesně nevěděl, co si o něm má myslet. Byl spíše považován za jakéhosi zamlklého podivína, od kterého se je lepší držet dál.
Ani Franciszek ho neznal a nevěděl o něm vůbec nic. Ten muž předstoupil před dozorce a podíval se mu směle do očí ukázal na Franciszeka dokonalou němčinou řekl:
,,Já jsem Maxmilián Kolbe a půjdu namísto tohoto muže. Ten muž má ženu a dvě malé děti, které nadevše miluje.”
,,Prosim?” Podivil se dozorce.
,,Jsem polský katolický kněz. Rád bych proto s vaším dovolením hrdě zaujal jeho místo.”
Dozorce to okomentoval, slovy, že je mu to vcelku jedno jakého polského všiváka z principu zabijí, ale jestli je to jeho vroucí přání, tak mu klidně vyhoví, už jen pro, že je kněz a bude se tudíž moci snaž setkat s Bohem.
Franciszek Gajowniczek zůstal stát jako přikovaný. Nechápal vůbec co se stalo. Člověk o kterém sám věděl tak málo, se za něj právě obětoval.
Věděl ale, že bude zatím žít a možná se setká se svou ženou a dětmi a to bylo to hlavní. Na nacisty odvádějícímu Maxmiliána, ještě na poslední chvíli zakřičel:
Děkuji.., Moc Vám děkuji z celého srdce… Víc už ani nedokázal říct. Maxmilián Kolbe už to nejspíš ani neslyšel, zmizel za zavřenými dveřmi.
Maxmilián Kolbe vydržel mučení ze všech nejdéle a do poslední chvíle ostatní odsouzené k smrti povzbuzoval a utěšoval. Nakonec ho po dvou týdnech hladovění a dehydratace, nacisté jako posledního popravili injekcí fenolu, kterou mu píchli přímo do žíly.
Maxmilián Kolbe jim ochotně nastavil svou ruku.
Franciszek Gajowniczek koncentrační tábor přežil a žil ještě přes padesát let a zemřel až v roce 1995, když mu bylo 93 let.
Podle časopisu Time v roce 1972 více než 150 000 lidí putovalo do Osvětimi, aby zde uctili Kolbeho památku. Jedním z prvních řečníků byl právě Gajowniczek, který prohlásil: “Chci vyjádřit své díky za dar života. A věřte mi, dokud budu dýchat, budu považovat za svou povinnost říci lidem o hrdinském činu lásky Maxmiliána Kolbeho.
(7 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář