Lstivá válka proti hotovosti 

Právo na hotovost

Ta událost se stala přibližně téhož dne, kdy přišlo upozornění Evropské komise, že Rakousko si bez specifického svolení EU nemůže do ústavy včlenit zákon, schválený rakouským parlamentem a rakouskou vládou, zaručující právo občanů platit hotovými penězi. Porušovalo by to zákony EU, sdělil Rakušanům zástupce Evropské komise Martin Selmayr, označovaný médii za jednoho z nejvlivnějších a nejmocnějších byrokratů EU.

Hlavou kroutícím europoslancům pak potvrdil komisař pro ekonomiku Paolo Gentiloni, že regulace hotovostních peněz je ve výlučné kompetenci EU, podle eurounijních zákonů, které už dostatečně chrání používání hotovosti. A že tedy rakouský zákon by byl nadbytečný. Takže zbytečný. Takže zakázaný.

Konspirační teoretici a dezinformátoři (jinak též zvaní „obránci lidských práv“, podle toho, z které strany se na ně díváte) sýčkují, že EU se plně přidává k „válce proti hotovosti“, známé ve světě pod názvem „War on Cash“. Vedou je k tomu dvě faktické úvahy. Jednak ze zkušenosti vědí (nebo přinejmenším konspiračně podezírají), že onen zákon chránící hotovost (jestli skutečně existuje) může EU kdykoli za pochodu změnit, neboť jí to Lisabonská smlouva umožňuje.

A zadruhé centrální banka EU zavádí digitální měnu, kterou bude technicky možné sledovat a ovládat detaily občanova soukromí, jež tím tedy přestane být soukromím. To, že banka samotná ujišťuje, že ji ke špiclování občanů nezneužije, jen potvrzuje, že o této technologické možnosti ví a dokáže ji před občany technologicky zastřít, až ji někdo zneužívat začne (jako že na to můžeme vzít jed). Bude to špiclování podstatně účinnější, než už jako jeho určitý stupeň dokáží ty platební karty.

A to nás přivádí zpět k oné paní platící kartou částku 25 korun za noviny.

Vedou platební karty u žen?

S vědomím, oč by pro mě bylo jednodušší sáhnout do boční kapsy kalhot a vyhrábnout hrst drobňáků než pracně rozepnout knoflík zadní kapsy, vyndat z ní peněženku, z té kartu, tu strčit do vercajku, pamatovat si PIN, vyťukat ho do klávesnice, pak zas z vercajku kartu vyndat, dát ji zpět do peněženky, tu strčit zpět do zadní kapsy a pracně zapnout knoflík, aby mi nevypadla nebo aby s ní kapsáři měli víc práce, jsem se paní zeptal, proč platí tak malou částku kartou, když by bylo jednodušší hrábnout pro těch pár drobňáků.

A ejhle, ono by to jednodušší nebylo. Ženy totiž neskladují drobňáky po kapsách, protože kapsy nemají. (Proč to tak někdo vymyslel, je záhada.) Ony ty drobňáky mají v portmonce, v oddělení zavřeném na zip, a tu portmonku mají v kabelce, taky zavřené na zip. Takže musejí napřed otevřít kabelku, z ní vyndat portmonku, otevřít portmonku – a tam pak buď pracně otvírat a prohrábnout to oddělení s drobňáky – nebo sáhnout vedle po zasunuté kartě.

A náhle nám vyplyne toto: do války proti hotovosti se zapojují (nebo jsou bezděky zneužívány) ženy víc než muži. To musel vymyslet Ďábel sám.

Banky mají karty rády

Ale navíc – vysvětila paní – platí kartou proto, že pětkrát do měsíce musí. A tady se dozvídáme něco o protihotovostním boji bank, útočících lstí, používající cukřík místo klacku. Tím cukříkem je vyšší úrok na vašem spoření. Ten však podléhá dvěma podmínkám. Jednak musíte platit kartou (jakoukoli částku) pětkrát do měsíce, jednak musíte mít chytrý telefon. Tím z vás banka učiní mnohonásobně častější terč sledování, než když párkrát za měsíc vyberete hotovost z bankomatu a odmítáte vlastnit chytrý telefon z důvodů zdravotních, rebelantských nebo negramotných.

Takže chcete-li, aby vám vaše úspory vydělávaly šest procent místo dvou, musíte si ten telefon pořídit. Jenže pak se od banky dozvíte, že vám to vyšší procento platí jen do dvou set tisíc korun. Když si spočtete, co na těch extra procentech ze 200 tisíc vyděláte, nevyjde vám to na ten chytrý telefon ani za dva roky. Chcete-li na ně vyzrát, protože máte víc než těch 200 tisíc, a má-li se vám ten telefon vyplatit, můžete otevřít úspory u dvou bank. A pak muset platit kartou desetkrát. Nebo tří, a patnáctkrát.

A jste až po uši ve válce proti hotovosti, jako nevědomí pěšáci. A někdo někde, kdo má vaše největší dobro na srdci víc než vy, bude znát každé vaše šustnutí, až se mu to k něčemu bude hodit. (Chtěl jsem mužně napsat, že vás bude držet za koule, jenže za co by pak držel ty ženy, že.)