LIBOR ČÍHAL
Mafiózní praktiky partajního kartelu tzv. pětikoalice, byly ještě před pár desítkami let mimo normální představivost. Antidemokratičnost této politické struktury až tak nepřekvapuje, ale udiví intenzita jejich likvidačních snah směrem k národu a primární svobodě člověka. O kabinetních praktikách komunistického režimu si nikdo nedělal iluze, ale až na výjimky v padesátých letech se pohybovaly v jakýchsi nepřekročitelných limitách. Vpád armád Varšavské smlouvy znamenal velké překročení limit, ale komunistická moc se snažila za každou cenu vrátit situaci do stravitelného normálu, což se jí podařilo. Dnešní vládnoucí mafiózní kartel partají a médií nerespektuje ani minimální mantinely nebo zdání, že jsme nezávislý národní stát s parametry funkční ekonomiky, že jsme zdědili nějaké věčné struktury a máme povinnost je v udržitelném stavu předat potomkům. Zničení živých struktur minulosti a zmrzačení státu vládnoucí kartel vydává za morální záležitost, přitom vlastní lid deklaroval nepřítelem a zradil jeho zájmy. Vždycky se tento stav nazýval diktaturou. Na německém informačním serveru Philosophia-perennis je na toto téma článek od publicisty Franka Steinkrona.
Klasické teorie státního práva od Platona a Aristotela jsou ovlivněny teorií dekadence, tj. když politici myslí víc na své vlastní výhody než na obecné dobro a přestanou platit morální principy, každá státní forma může pervertovat tímto směrem. Monarchie degeneruje v despocii, aristokracie v oligarchii, demokracie v ochlokracii (vláda póvlu). Starověcí teoretici doporučovali proti tomuto procesu smíšené typy ústav, v nichž byla moc rozdělena. Např. král mohl být volen lidem a kontrolován šlechtou. Král zaručoval efektivní vládu, musel brát ohled na vůli lidu a v pravomocech byl omezen radou z příslušníků šlechty, která oplývala vzděláním a zkušeností.
Tradiční státní teorie nepočítaly se situací, která vznikla v moderním stranickém státu. Podle ústavních principů by se strany měly podílet na utváření lidové vůle, strany jsou podobné hranolu, který rozpustí neviditelné světlo (zájmy lidí) do spektrálních barev a zviditelní zájmy lidí. Od války se v západních zemích pomalu z politických stran staly mocné organizace, díky svým klientským formacím, jejichž nestoudnost je do očí bijící. Patří sem i na strany napojené a z daní financované nevládní organizace a zájmové skupiny (církve, mediální společnosti atd.). Strany si udělaly ze státu kořist, mají vliv na jmenování soudců a na rozdělování funkcí v dozorčích radách, v médiích a státních společnostech, vliv na rozdělování grantů atd.
Tento dekadentní proces je posílen kartelovou formací, kdy se strany tváří, že vytváří legitimní koalice, ovšem jde jen o zajištění jejich dlouhodobého podílu na moci. Kdo nevstoupí do partajní mafie, bude eliminován, v Německu se to dnes děje s AfD. Odepřou se mu i funkce ve výborech parlamentu na něž má zákonný nárok. Mainstreamové partaje se podobají starým oligarchiím. Důsledkem je stále uzavřenější hermetický až incestní politický systém, kde politický establishment ve spolupráci s mimoparlamentní funkcionářskou elitou formuje novou oligarchii.
Mainstreamové strany, které náhodou nejsou zapojeny do vlády, přebírají roli pseudoopozice, zatímco skutečná opozice je skandalizovaná a eliminována. Kontrola lidí se úplně vytrácí. Politika se stává jednobarevnou. Čím víc nedemokraticky se partajní oligarchie chová, tím víc operuje demokratickými žvásty. Okupace státu partajním kartelem jde ruku v ruce s monopolizací pojmu demokracie. Představitelé mafiózního stranického kartelu stále častěji mluví o “naší demokracii”, což nevyhnutelně dělá z kritiků mafiózního kartelu nepřátele demokracie. Otevírá to možnost ve jménu demokracie každou kritiku stíhat systémovými prokurátory, kteří se řídí pokyny této pervertované mainstreamové demokracie. Lid se vydává za póvl. Klasické státní formy vládnoucí systém přepíše velmi svévolným způsobem. Samozvaní demokraté se chovají jako oligarchie, vypěstují si aristokratickou domýšlivost a předstírají, že praktikují vládu nejlepších. Tento neofeudalismum charakterizuje odstup od reality.
Věci musi vždy přejít až do tragických rozměrů, aby byly hodny povšimnutí “odborníků a politologů”.
Tvrdé potlačování, skandalizování a vytěsňování “nepohodlných, nesystémových, nestátotvorných, extrémistických”, či jinak onálepkovanývh stran probihalo v ČŘ už od roku 1990.