Mnichov 1972 – masakrem židovských sportovců v Německu se zlepšit špatný dojem z Hitlerovy olympiády v roce 1936 moc nepovedlo

Po Druhé světové válce byl mimo Německo vnímán Mnichov jako město Hitlerova mládí, kde vypiplal svou nacistickou stranu, a kde byla v roce 1938 podepsána neslavná Mnichovská dohoda. Olympiáda pořádaná v roce 1972 měla tyto asociace vymazat, stejně jako vzpomínky na olympiádu organizovanou Hitlerem v Berlíně v roce 1936.

V druhém týdnu olympiády se úspěšný průběh zhatil. Teroristické komando organizace Černé září, odvětvené z organizace Fatah, se 5 září brzy ráno zmocnilo jedenácti členů izraelské olympijské výpravy. Organizátoři Olympiády se nechtěli smířit s narušením her; trvali na pokračování her i po zavraždění dvou rukojmí. O devíti rukojmích se vedla vyjednávání, a německá vláda rezolutně odmítla nabízenou izraelskou pomoc. O půlnoci proudily do světa zprávy o úspěšném vysvobození sportovců a zabití únosců – přání otcem myšlenky.

Němci se snu o úspěšné olympiádě vzdávali neradi. Vyjednávání s teroristy vedl sám německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, kterému dokonce únosci, spolu se starostou olympijské vesnice Walterem Trögerem, dovolili krátce navštívit zajatce. Únoscům Němci nabídli neomezené výkupné a dokonce i své nejvyšší politiky výměnou za přežilé zajaté Izraelce, ale únosci odmítali vše kromě propuštění 234 teroristů z izraelských vězení, a dále propuštění zakladatelů německé komunistické teroristické organizace, zvané Frakce rudé armády, Andrease Baadera a Ulriky Meinhofové z německého vězení. Únoscům byl nakonec nabídnut přesun, spolu s devíti zajatci, ve dvou vrtulnících na blízké letiště a odlet do Egypta. Celá akce byla vedena zcela diletantsky a skončila zabitím všech rukojmí na konci dne.

Když se druhý den ráno veřejnost dozvěděla o smrti jedenácti sportovců, sílil tlak na přerušení olympiády. Tomu organizátoři čelili působivým ceremoniálem v pravé poledne na uctění památky obětí, kde předseda mezinárodního olympijského výboru, Američan Avery Brundage, ve svém projevu zdůraznil, že „politika nesmí zasahovat do sportu“, a proto hry musí pokračovat. Brundage (nar. 1887), použil v roce 1972 stejný argument jako v roce 1936 – tehdy se vehementně stavěl proti hlasům žádajícím americký bojkot her v Berlíně, a Hitlerových her se jako člen mezinárodního olympijského výboru zúčastnil. Po pár projevech zazněl Beethovenův Egmont (ouvertura) a soutěže pokračovaly. Několik sportovců odmítlo předstírat, že se nic nestalo a odjeli, přestože měli šance na medaile. Odjeli i přežilí izraelští sportovci, a také nejúspěšnější sportovec mnichovské olympiády, americký židovský plavec Mark Spitz, který měl v kapse sedm zlatých.

Němečtí politikové i německá policie od počátku mlžili, a dokonce obviňovali Izrael z neústupnosti, protože nechtěl propustit teroristy. Když příbuzní obětí vyčítali německé policii, že nechránili sportovce před teroristy, opravili je, že nejde o teroristy, ale o bojovníky za osvobození Palestiny. Když příbuzní žádali německé úřady o popis události, bylo jim sděleno, že dokumenty nejsou k dispozici. Prvních 20 let byly všechny informace o průběhu akce hermeticky zavřené. V roce 1992 vystoupila vdova po šermíři Andreji Spitzerovi, Ankie, v německé televizi a německy poprosila veřejnost o poskytnutí informací objasňujících, jak její manžel a další sportovci zemřeli. V reakci na to přišel jejímu právníkovi od anonymního německého představitele materiál, který byl částí z utajovaných informací, a Německo pak muselo potvrdit, že se našel archív, který před tím údajně nebyl k dispozici.

Materiál z roku 1992 obsahoval fotky a popis stavu zavražděných. Ankie Spitzerová a Ilana Romano, vdova po vzpěrači Josefu Romano, směly materiál shlédnout, když slíbily, že o něm nebudou veřejně mluvit. Pochopily, že Josef, který s únosci bojoval, byl postřelen, a poté mučen, vykastrován a ponechán, aby vykrvácel před očima svých svázaných druhů. Hrůzné detaily pronikly do tisku jen zřídka a z jiných zdrojů; například v roce 2015 se o nich zmínily New York Times a pár dalších novin. Před několika dny poskytla Ilana rozhovor malým italským novinám, a na otázku, zda to vše o kastraci je pravda, odpověděla: „Je to pravda“.

Ankie a Ilana bojovaly 50 let za to, aby se německé úřady omluvily za to, jak laxně se o bezpečnost sportovců staraly, za to, jak diletantsky záchrannou akci řídily, a hlavně za to, jak po léta ukrývaly informace. Nedávno Německo přiznalo, že se dopustilo chyb a nabídlo rodinám obětí zvýšenou kompenzaci výměnou za jejich účast na vzpomínkové ceremonii 5. září tohoto roku. Německý prezident se omluvil za to, že „Německo neposkytlo izraelským sportovcům ochranu, kterou očekávali a také za nedostatek snahy najít vysvětlení, po tom, co se stalo“. Trochu eufemistické, ale alespoň něco.

Teprve v roce 2012 se provalilo, že Němci v roce 1972 dostali z Bejrútu konkrétní varováni o plánovaném útoku pár týdnů před začátkem olympiády. Němci varování zcela ignorovali, což bylo o to absurdnější, že v onom období komunističtí a arabští teroristé řádili v celém západním světě; například jen pár měsíců před olympiádou zabili na Telavivském letišti 26 lidí. Sportovci nebyli v olympijské vesnici nijak hlídáni. Když pak začal únos, přenášela televize zblízka vše, takže únosci mohli na televizi sledovat pohyby osob venku. Politikové, které teroristi pustili na krátkou návštěvu unešených, referovali chybně o pěti únoscích, a policie se na to spolehla; ukázalo se, že jich bylo osm. Němci připravili Boeing 727 s 16 policisty převlečenými za posádku letadla, a ti měli teroristy zlikvidovat po jejich nástupu s rukojmími.

Akce začala v noci. Když na letiště přiletěly helikoptéry s teroristy, všichni policisté z Boeingu utekli. Ostřelovači byli na letišti umístěni chybně a navzájem se ohrožovali. Navíc nešlo o profesionály a ani neměli vhodné zbraně, nebyli vybaveni na noční boj a nebyli v telefonním spojení. Absurdně zůstalo na scéně jen pět policistů proti přesile osmi únosců. Navíc přistáli piloti helikoptér zcela nevhodně z hlediska ostřelovačů. Únosci pochopili, že letadlo není připraveno k letu a začala přestřelka, během níž zničili teroristé letištní osvětlení a měli převahu. Německým pilotům helikoptér se podařilo uniknout, ale svázaným sportovcům ne, i když se snažili zuřivě překousat provazy. Když se objevily posily, teroristé začali střílet na rukojmí a jeden vrtulník zničili pomocí granátů. Sportovci, z nichž část měla zranění a zlomeniny z předchozího bití, zemřeli většinou střelbou, ale někteří se udusili v hořícím vrtulníku. Pět teroristů bylo zabito a tři byli zadrženi.

Jako na zavolanou přišel za dva měsíce po olympijském masakru únos letadla Lufthansy letu 615, který si vynutil propuštění oněch třech přežilých teroristů, což umožnilo Německu zlepšení vztahů s arabským světem, o které usilovalo. Všechny německé politické strany, a i německá veřejnost, se radovaly, že byla krize kolem únosu letadla vyřešena nenásilně, takže hněv teroristů se v budoucnu nebude obracet proti Německu. Podle zpráv uveřejněných v roce 2012 v časopise Der Spiegel, Německo tenkrát uzavřelo s palestinskými teroristy dohodu, zaručující, že arabské teroristické útoky na půdě Německa ustanou.

Německá neschopnosti chovat se rozumně ve stavu ohrožení a čelit tlakům je varováním i pro dnešní Evropu. Vždyť tehdejší neschopná sociálně-demokratická vláda v čele s kancléřem Willi Brandtem a ministrem Hans-Dietrich Genscherem, kteří usilovali o dobré vztahy se Sovětským svazem, a přitom byli obklopeni ruskými špiony, se příliš podobá dnešním pomateným sociálním-demokratům, neschopným čelit ruskému tlaku a dalším současným hrozbám. Jsou to stále ti stejní Němci – ale dnes vedou celou Evropu.

Ohledně Mnichova 1972, Izrael zlikvidoval v akci „Boží hněv“ několik desítek hlavních organizátorů masakru. Několika bylo odpuštěno a mohli se zapojit do budoucích mírových aktivit (nevím, zda slovo „mírových“ má být v uvozovkách či ne). Příkladem je Abu Mazen, vedoucí organizace Fatah, který pomáhal mnichovskou akci finančně zajistit a dnes je prezidentem Palestinské autonomie. Prostě nelze zabít úplně všechny teroristy, ale alespoň by se neměly zamlčovat jejich zločiny. Šokující detaily o zvěrstvech muslimů jsou často zamlčovány, čímž se má podle mírotvorců „zabránit šíření zbytečné nenávisti a pokračování kola násilí“, ale výsledkem je potlačení pravdy o islámu. Vždyť oběti muslimského sadismu žádná kola násilí neroztáčí. Pravda o islámu je spravedlností pro mrtvé a varováním pro živé.

TOMÁŠ GUTTMANN

(11 votes, average: 4,64 out of 5)

Loading...