Moderním marxistům jsou pracující ukradení. K revoluci jich netřeba

Karel Marx přišel s originální teorií tříd, podle které existují kapitalisté, kteří utlačují, a proletáři, kteří jsou utlačováni. Podle jeho představ měli během násilné revoluce svrhnout proletáři své utlačovatele.

Na Karla Marxe navázal italský Antonio Gramsci, který dospěl k závěru, že mnoho z těch, které Marx považoval za revoluční proletáře, není ochotno rozbít prosperující kapitalistický řád na cimprcampr. Jsou loajální ke své rodině a víře nebo spokojeni s životní úrovní, kterou jim dává nenáviděný kapitalismus.

Dlouhý pochod institucemi

Proto navrhuje Antonio Gramsci ve svém díle dlouhodobou zákopovou válku, jejímž cílem je narušit sociální strukturu společnosti. Základní strategií je ovládnout školy, média a ostatní organizace formující veřejné mínění. Gramsciho strategii pojmenoval německý aktivista Rudi Dutschke jako „dlouhý pochod institucemi”. Marx chtěl ovládnout výrobní prostředky, Gramsci navrhl ovládnout v prvním kroku kulturu.

Frankfurtská škola v šedesátých letech minulého století marxismus dále rozvinula. Její představitelé zjistili, že se Marx mýlil, protože kapitalismus dělníka neožebračuje. Marxisté zvítězili v Rusku a Číně, které v té době byly spíše pozdně feudálními společnostmi. Západní demokracie socialistickým idejím v původní Marxově podobě odolávaly.

K čertu s pracujícími

Frankfurtská škola dospěla k závěru, že revoluci již dále není možné stavět na třídě pracujících. S těmi se to nedá vyhrát, díky blahobytu nemají revoluční náboj. Pracující v jejich plánech nahradily různé minority, rasové nebo sexuální menšiny, které jsou nejlepšími nositeli revolučních idejí. V klíčovém díle frankfurtské školy s názvem „Jednorozměrný člověk” píše Herbert Marcuse:

„Existuje vrstva psanců a vyděděnců, vykořisťovaní a pronásledovaní příslušníci jiných ras a barev, nezaměstnaní a nezaměstnatelní. Mají reálnou potřebu ukončit nesnesitelné podmínky a instituce.”

Korporace marxistovi přítelem

Pro moderní marxisty již není korporace nepřítelem, protože jejich spojencem v úsilí rozvrátit stávající řád není pracující. Jejich spojencem jsou rasové a sexuální menšiny. Podpoří-li korporace jejich boj proti útlaku, může se naopak stát silným spojencem moderního marxismu.

Frankfurtská škola odstraňuje nedostatek původních marxistických myšlenek, podle kterých existuje pouze jedna utlačovaná skupina, proletáři. Najednou je možné otevřít stavidla a různých utlačovaných skupin, ze kterých se mohou rekrutovat revolucionáři, je v podstatě nekonečně mnoho. Murray Rothbard z rakouské ekonomické školy to ve svém eseji okomentoval následovně (výběr, překlad, zkrácení autor):

Utlačovaných skupin je nekonečně

Začalo to s utlačovanými osobami černé pleti a potom v rychlém sledu následovali hispánci, po nich imigranti, handikepovaní, mladí, staří, malí, hodně vysocí, tlustí, hluší a tak dále dle libosti. Dostalo se to do bodu, ve kterém stačí k potvrzení útlaku fakt, že nějaká skupina má nižší příjem nebo majetek nebo společenský status než někdo jiný. Skupina, která je pod průměrem něčeho, ať je to cokoli, je z definice obětí diskriminace a může být označena jako utlačovaná skupina. Každá skupina nad průměrem, ať je to průměr čehokoli, je z definice agresorem.

Objev každé nové skupiny utlačovaných může přinést více podporovatelů rovnostářské ideologie a přesouvání peněz od jedněch k druhým. K nalezení někoho utlačovaného stačí data a počítače a samozřejmě sociologové, kteří daný problém prozkoumají, píše Murray Rothbard.

Pochod je u konce

Školy, média a ostatní organizace formující veřejné mínění již ušly velkou část z toho, co Rudi Dutschke před více než půl stoletím nazval dlouhým pochodem institucemi. Frankfurtská škola jim dala návod, jakým způsobem ovlivňovat veřejnost, aby bylo revolucionářů co nejvíce.

Pracující, který byl v původních Marxových představách vítězem revoluce, byť jen na papíře, končí v moderním marxismu jako ten, kdo to všechno zaplatí.

Ze svého.