Morálka svobody a státu

Pravicové a svobodné myšlení je efektivní, levicové a pro-státní zase morální. Je nutné hledat zlatou střední cestu. Nebo jsou morálka i efektivita na stejné straně těchto pomyslných vah?

Mluvíme-li o pravicových (svobodných) a levicových (státních) politických názorech, většina lidí implicitně předpokládá, že levice je etická, spravedlivá, lidská a morální, avšak neefektivní a v praxi nefungující, zato pravici je přisuzována ona efektivita a ekonomická síla, které ovšem chybí morálka a soucit. Z takových úvah pak vyplývá představa souboje pravicových a levicových ideálů coby funkčnosti proti morálce.

Přijmeme-li tuto představu jako axiom, logicky dojdeme k závěrům typu “musíme najít kompromis mezi morálkou a efektivitou”, či “socialismus/komunismus je sice krásná myšlenka, ale v praxi nefunguje”, nebo “kdo nebyl v mládí socialistou, nemá srdce; kdo není ve stáří kapitalistou, nemá rozum”, případně “vezměme to nejlepší z kapitalismu i socialismu”. Já však tvrdím, že tyto úvahy jsou nesmyslné, protože vychází z chybného předpokladu.

Tento předpoklad je mylný proto, že není třeba volit mezi efektivitou a morálkou. Pravicové ideály kombinují dle mého názoru obojí; levicové naopak postrádají nejen ekonomickou sílu, ale i etiku.

Protože většina libertariánských textů (minimálně na tomto serveru) pojednává o praktické stránce věci, rád bych ji nechal úplně stranou a zabýval se pouze a výhradně morálkou. Otázky efektivity, motivace jedince, ekonomické výkonnosti a tržních řešení ponechám stranou; zaprvé tyto věci řeší spousta jiných článků a zadruhé se na odpovědích většina logicky uvažujících lidí shoduje.

Války

Pozoruhodná manipulace s morálkou mas spočívá v zatemnění a relativizaci špatnosti vraždy. Usoudí-li někdo (z libovolných důvodů, které se nám mohou zdát podlé, ale někdy i pochopitelné), že by bylo dobré kohosi zabít, což následně i realizuje, je společností (zřejmě po právu) odsouzen a zavrhnut jako vrah. Na druhou stranu v případě, že nepoužije úsudek vlastní, nýbrž jej nahradí rozhodnutím své vlády, může zabít desítky či stovky, aby jej společnost nejen nezavrhla, ale dokonce ocenila jako válečného hrdinu. Ani vraždy dětí nevadí; sice se za ně nevyznamenává, nicméně jsou-li vedlejším produktem v rámci nějakého dalšího vraždění (např. shozená bomba), jsou omluvitelné, neboť stát vytváří takové společenské klima, aby vraždy, které si přeje vláda v rámci válek, byly vnímány diametrálně jinak než ty, pro které se rozhodnou jednotlivci ze své vůle (proti těm se stát pochopitelně ostře vymezuje ve snaze vyvolat dojem, že bez státní moci by se lidstvo pozabíjelo – ve skutečnosti je to přesně naopak, neboť právě státy jsou instituce zodpovědné za drtivou většinu lidského utrpení v dějinách).

Co vlastně znamená, že spolu státy válčí? Typicky vše spočívá v tom, že vlády dotyčných států (tj. několik vyvolených jedinců) rozhodnou o válce, do které pak jde nedobrovolně a z donucení (často pod pohrůžkou smrti) bojovat a nasazovat život určitá skupina občanů státu, která nezřídka válčit vůbec nechce. Navíc je třeba říci, že – minimálně v posledních staletích – se lidé, kteří o válce rozhodují, sami neúčastní.

Drtivá většina lidí se patrně shodne na tom, že války jsou špatné. Navzdory tomu se stále válčí (evidentně proti vůli a přání dotyčných). Lze sice namítnout, že na vině není státní zřízení a systém jako takový, nýbrž špatní politici, zlí lidé, zbrojařská lobby a vůbec lidská chamtivost (nejlépe kapitalistická, jak jinak), nicméně i v případě, že by to byla pravda, vyskytují se tyto údajně nesystémové chyby tak často, že je prostě nutné s nimi kalkulovat i do budoucna. Je pošetilé se domnívat, že války najednou skončí; vždyť kolik už bylo napsáno knih, natočeno filmů, vyřčeno slov a zpíváno písní na téma “válka je zlo” – pomohlo něco z toho? Pochopitelně ne. Máme OSN – jenže k čemu? Je to jen směšná a submisivní organizace, jejímž jediným posláním je chlácholení lidí, kteří se o to nezajímají, aby mohli mít (za nemalé peníze) pocit bezpečí, protože “tam sedí určitě odborníci, kteří ví, co dělají”. Při bližším pohledu ale každý soudný člověk pochopí, co asi tak může být zač organizace, která má jeden rok Libyi jako předsednickou zemi Valného shromáždění a člena Rady pro lidská práva, její přední představitelé se objímají s Kaddáfím a podporují jeho režim, aby během jediného roku zcela otočili a vtrhli na tyrana Kaddáfího do Libye s tanky a letadly. Invaze do Iráku v roce 2003 byl velmi podobný případ, kdy Spojené státy požádaly OSN o mandát k zásahu, ten nedostaly, tak z toho zkusily udělat akci NATO a když selhaly, stejně zaútočily. A co OSN? Nic, pochopitelně, co zmůže.

Většina lidí též bez přemýšlení a zcela automaticky řekne, že stát potřebujeme k vlastní ochraně, aby k nám nemohl například někdo přijít a jen tak nás zavraždit. Tento argument (se zabíjením) je kupodivu častější než argument s loupeží (která je celkově více pravděpodobná). Když pomineme, že právo na život (stejně ostatní vlastnická práva) mohou zajistit i soukromé agentury (a dost možná lépe než stát, viz. můj článek), a přistoupíme na argumentaci státu, podle které nás chrání před násilím, stálo by za to porovnat, před čím nás vlastně chrání a za jakou cenu. Dovolím si uvést několik čísel. Dobrou ukázkou prostředí, kde pořádek nezajišťovaly státní bezpečnostní složky a které je navíc obecně považováno za velmi kruté, je Divoký západ. Jako příklad může posloužit ta nejzkaženější doba, kdy bylo právo ponecháno v rukou svobodných lidí (1870 – 1885), a nejdrsnější z drsných měst, která měla tu nejdivočejší pověst (a dodnes jsou inspirací pro mnohé westerny): Abilene, Ellsworth, Wichit, Dodge City a Caldwell, ve kterých v součtu docházelo ročně k 19 vraždám na sto tisíc obyvatel (do nich navíc nejsou zahrnuta projíždějící individua; s jejich započtením klesá roční počet vražd na sto tisíc obyvatel z 19 na něco málo přes 1). I kdyby nás od toho stát ochránil (což neochrání, protože v současnosti je například na sto tisíc obyvatel ročně zavražděno 6 lidí v New Yorku a 31 ve Washingtonu), je třeba ještě zohlednit cenu. Co třeba oběti několika válek za posledních sto let? První světová válka – 20 milionů, Druhá světová válka – 62 milionů, Vietnamská válka – 3 miliony, Korejská válka – 3 miliony, Írán-Irák – 1 milion (a mnohé další, které nezmiňuji), v součtu 89 milionů za sto let (na námitku, že zahrnuji obě světové války, předem odpovídám, že se stačí podívat dál do minulosti a zas takové rozdíly tam nejsou – počet obětí mongolských válek, dobývání Číny či Timur Lenkova tažení též překročil desítky milionů, a to na mnohem menší světovou populaci). Rozdělíme-li 89 milionů obětí do celého století, připadá na rok asi 890 tisíc vražd. Při průměrné světové populaci v posledním století (asi 3 miliardy), by připadalo ročně na sto tisíc obyvatel 30 obětí. Do svých výpočtů jsem nezahrnul mnoho údajů, nicméně všechny by jen zvýšily číslo obětí z válek nebo snížily číslo ostatních zavražděných. Státy nás tedy teoreticky chrání (ve skutečnosti nechrání, protože se stále vraždí) před 19 vraždami na sto tisíc obyvatel ročně za cenu 30. Morální výhra, že?

Daně

Jste hodní a soucitní lidé, takže jsou pro Vás hodnoty jako solidarita důležitější než třeba ekonomická svoboda? Pokud ano, představte si následující situaci. Jdete po ulici s plnou peněženkou, někdo kolem Vás projde a Vy pokračujete v cestě bez plné peněženky. Dejme tomu, že někde poblíž bude stát pohotový a vnímavý spoluobčan, který zloděje zachytí a přivede jej i s lupem k Vám. Zloděj Vás začne prosit, že je v těžké životní situaci (vyberte dle libosti: bydlí v oblasti zasažené povodněmi, má postižené dítě, sám je postižený, přišel o práci, cokoliv podobného), ať máte slitování a peníze mu necháte. Řekněme, že jeho vyprávění o problémech věříte (ukáže Vám občanku s bydlištěm v povodňové oblasti, někde okolo se potuluje jeho postižený potomek, je sám evidentně postižený, vypadá jako bezdomovec – nebo něco takového). Ruku na srdce: Necháte jej odejít s penězi? Pokud ne, proč toto chování vyžadujete po všech občanech tohoto státu?

Co jsou daně? Nic víc než legalizovaná krádež, která je šikovně schována za pojmy typu solidarita, soucit, veřejné blaho, zájmy státu a podobně. Situace, kdy k Vám přijde kapsář a vytáhne Vám peněženku, je ještě mnohem menší pohroma než to, co předvádí stát. Blíže realitě by byla skupinka gangsterů, kteří k Vám bezostyšně přijdou, namíří na Vás pistoli a požádají o peníze nebo život. Tito ale přijdou a zase odejdou. Ještě podobnější státu by byla skupinka mafiánů, která Vás v přátelském duchu navštíví, žoviálně požádá o dokumentaci všech měsíčních příjmů, polovinu z nich zrekvíruje s tím, že máte hezky pokračovat v práci, protože příští měsíc přijdou zase. Možnost nezaplatit s sebou pochopitelně nese horší následky než možnost druhá, jak už to tak u nabídek “peníze nebo život” bývá. A stát nám reálně takto na výběr dává – co se stane s těmi, kteří nezaplatí? Po několika iteracích, ve kterých jsou obíráni o majetek po zlém (exekutoři), mohou dospět až za mříže (a pokud svůj majetek brání i násilím, což je jejich nezpochybnitelné právo, mají to vězení jisté).

Na místě je pochopitelně otázka, co dává státu morální právo na to, aby prováděl tyto krádeže. Lze se setkat s různými odpověďmi, každopádně jsem neslyšel ještě žádnou uspokojivou. Pojďme si je rozebrat:

1/ Lidé si to sami demokraticky odhlasovali. Aby měla tato odpověď vůbec smysl, musíme vycházet z premisy, že pokud si něco odhlasuje většina, má morální právo to provést. To by ale znamenalo, že odhlasuje-li si většina občanů nějakého státu plynové komory a koncentrační tábory pro likvidaci nějaké menšiny, je morální tuto minoritu vyhladit. Nechci srovnávat daně s genocidou, jen poukazuji na to, že argumentace většinovým souhlasem je nesmyslná – pokud by to byl logický argument pro morálnost daní, zároveň by se jím daly obhájit i genocidy.

2/ Stát z daní svých občanů pomáhá těm, kteří to potřebují, což obyčejní zloději typicky nedělají. Pomineme-li nejednoznačnost a relativitu při určování toho, kdo vlastně potřebuje pomoc, tak i v případě, že bychom ke shodě nějakým zázrakem došli, dáváme tím nějaké skupině lidí právo zmocnit se násilím majetku jiných jen na základě toho, že jsou sami v nouzi. V praxi je jedno, jestli to udělají sami, nebo to provede někdo za ně; například tím, že stát vybírá povodňovou daň, zároveň říká, že každý, komu velká voda unese střechu nad hlavou, má právo na peníze ostatních, což by pak mělo znamenat například i to, že nezaplatí-li někdo daně, je morální, když mu někdo z povodňové oblasti ukradne peníze. Cítíte-li, že je taková krádež nemorální, pak je pochopitelně nemorální i ta samotná daň (připadá-li Vám daň přijatelná a krádež ne, svědčí to o propagandě ze strany státu, která dělá z krádeže něco víc).

3/ Daně nejsou sprostá krádež, protože stát nám (na rozdíl od zlodějů) poskytuje za naše peníze služby. Problém je ovšem v tom, že žádná sebechytřejší a sebeinformovanější vláda nemůže vědět, co by si koupil každý jednotlivec, takže za ty peníze nepořídí to, co lidé doopravdy chtějí (je neefektivní). A i kdyby vláda jednala podle nejlepšího vědomí a svědomí (což ani omylem nejedná), znamenalo by to, že krádež, po které zloděj nakoupí za všechny ukradené prostředky okradenému cokoliv (v upřímné snaze jednat v jeho nejlepším zájmu), je morálně v pořádku. To, že se podobné věci v reálném světě nedějí, na věci nic nemění – souhlasíte-li s tím, že snaha koupit okradenému za jeho prostředky přesně to, co on chce, krádež neospravedlňuje, je i tento argument lichý.

4/ Když někdo živoří, nebo dokonce umírá hlady, musíme mu pomoci bez ohledu na všechny morální a etické pravdy, vlastnická práva a cokoliv dalšího. Jenže proč by se měla tato pravda týkat pouze spoluobčanů? Jaký je morální rozdíl mezi tím, jestli hladoví Váš soused, nebo někdo na druhé straně světa? Žádný, pochopitelně. A protože jsou stále na světě místa, ve kterých zuří hladomor, pak každý, kdo tomuto názoru skutečně věří, žije těsně nad hranicí chudoby a veškeré své příjmy, které sám nespotřebuje, posílá těm, kteří hladoví. Kdokoliv takto nežije a zároveň se prezentuje jako zastánce toho názoru, je pokrytec a lhář, který tomu, co říká, skutečně ani nevěří. Pak už lze jednoduše nahlédnout, že pokud by takových lidí byla většina, nejsou daně třeba z důvodu, že by živořící a umírající lidi uživili ti ostatní; pokud je takto smýšlejících (a skutečně podle toho žijících) lidí málo, pak zas nemohou být daně proto, že by si je ani demokraticky neodhlasovali (jakkoliv toto hlasování považuji za špatné a nemorální).

Ohledně daní je třeba si uvědomit, že stát pasoval sám sebe do role jediného spravedlivého, který má právo lidi legálně okrádat. Jaký je ale z hlediska morálky výběru daní rozdíl mezi státem, charitativní organizací, mafií a náhodnou skupinkou libovolných nýmandů, kteří si řeknou, že chtějí páchat dobro a vědí, co je pro lidi nejlepší? Když se nad tím zamyslíte opravdu bez předsudků a odhodíte stranou veškerou státní propagandu, kterou posloucháte už od základní školy (k čemu všemu stát potřebujeme, jak by bez něj bylo zle, …), zjistíte, že rozdíly jsou zanedbatelné a z morálního hlediska zcela žádné. Je-li správné okrádat lidi a dávat jejich peníze těm, kteří to potřebují, pak charitativní organizace mohou krást. Je-li správné, že si většina občanů něco odhlasuje a všichni se tomu pak musí podrobit, pak by to opět mělo být správné univerzálně, tedy v každé skupině lidí by měl stačit souhlas většiny k okradení menšiny. U jiných skupin je to ale samozřejmě nazýváno výpalným, krádežemi, násilím, trestnou činností… jen u státu se jedná o solidaritu, vzájemnou pomoc, veřejné zájmy a různé další fráze, které zastírají prachsprostou krádež.

Svoboda

Uzavřou-li spolu dva lidé dobrovolně (na nikoho není vyvíjen nátlak) nějakou dohodu, zjevně tak učinili proto, že ji obě strany považují za výhodnou (v tu chvíli dokonce pro obě strany výhodná je, i když se později může ukázat opak, více o tom například tady). Přesto se stát z nějakého důvodu domnívá, že je žádoucí, aby do takových dohod vstupoval, upravoval je, případně úplně zakazoval. Takovými regulacemi jsme obklopeni na každém kroku a většina lidí je považuje za naprosto normální – nebo dokonce správné (pro příklady není nutné chodit daleko, otevřte zákoník práce na libovolném místě a začtěte se).

Oficiálním důvodem, proč se stát do podobných věcí míchá, je údajně ochrana lidí pro jejich dobro. Když pomineme, že žádní úředníci nemohou vědět, co je pro každého jednotlivce nejlepší (a už vůbec ne pro všechny paušálně), takže výsledky bývají mizerné (například minimální mzda má za důsledek jen to, že nekvalifikovanou pracovní sílu, která by podnikateli přinesla po zdanění zisk menší než minimální mzdu, nikdo nezaměstná, protože by prodělal, více o tom zde), což tu ale nebudu podrobněji rozebírat, neboť se to týká spíše efektivity než morálky, pořád zůstává prostá otázka: Kde bere stát právo zakazovat lidem uzavírat soukromé dohody? Nařizuje podnikatelům, za jakých podmínek smí a nesmí zaměstnávat lidi, určuje maximální úroky, které může věřitel stanovit dlužníkovi, zakazuje prodej zboží s krátkou zárukou i v případě, že by o to měli spotřebitelé zájem (za nižší ceny, pochopitelně), vyžaduje monopol na některé služby, jejichž poskytování soukromému sektoru buď přímo zakazuje, nebo jej v tom značně omezuje (například školství) a tak dále. Všechny tyto věci, ač už je vnímáme jako naprosto běžné, jsou hrubým zásahem do našich práv a svobod. Morální ospravedlnění pro toto jednání pochopitelně neexistuje – proč by měl mít tato práva zrovna stát a ne někdo jiný? Proč vůbec někdo?

Peníze

Ve všeobecném povědomí je práce považována za něco ušlechtilého a poctivého. O penězích se naopak říká, že kazí charakter a jsou některými jedinci považovány za něco nízkého a přízemního. Navzdory tomu jsou peníze obousměrně směnitelné za práci. Padělání peněz je trestné, špatné, ilegální a nemorální. Proč tomu tak je? Inu, jedná se o to, že reálná hodnota (papírových – nekrytých) peněz závisí na tom, co si za ně můžeme koupit. To zas závisí na tom, kolik je v peněz v oběhu; čím více jich je, tím méně jsou vzácné, klesá po nich poptávka a lze za ně nakoupit méně věcí. Když tedy padělatel vytiskne nějaké peníze, sám sebe sice obohatí, nicméně pochopitelně na úkor všech ostatních držitelů měny (jejich peníze ztrácí reálnou hodnotu); přesně o tolik, o kolik padělatel zbohatl, zchudnou v součtu držitelé měny (náklady jsou mezi ně rozděleny přesně v poměru podle toho, kolik peněz drží). A to je důvod, proč je padělání škodlivé – padělatel vlastně okrádá velké množství lidí o malé částky.

Jak už to tak bývá, tak přesně to, co stát u jiných odsuzuje a postihuje, tomu dá nějaké alternativní honosné jméno a pod tím to buď přímo sám provozuje, nebo to deleguje na jiné. V případě padělání peněz tomu není jinak; říká se tomu monetární politika. Podstatou je, že stát dá některým privilegovaným skupinám (bankám) právo padělat peníze za určitých podmínek. Konkrétně jde o to, že banka smí padělat peníze za účelem poskytnutí půjčky (tedy půjčit peníze, které nemá), ze které pak vydělá úrok. Pochopitelně pokaždé, když banka půjčí peníze, všichni ostatní držitelé měny v tu chvíli prodělají. Jakou roli v tom přesně hraje stát? Krom toho, že dává bankám licence a určuje podmínky, za kterých mohou půjčovat peníze, které nemají, dělá ještě něco – vynucuje, aby lidé nekrytou měnu přijímali. Toto vynucování probíhá různě. Na počátku zavádění papírových (nekrytých) peněz bylo jejich nepřijetí trestáno mučením a smrtí, pak si lidé zvykli, takže státy ve svým nátlaku polevily a zdálo by se, že máme civilizovanou dobu, ve které ohledně peněz nikdo nikoho k ničemu nenutí. To ovšem platí jen do doby, dokud všechny ovce poslouchají a státní měnu přijímají. Když se ale objeví nějaký odpor, je okamžitě násilně potlačen (o příkladu z poslední doby se lze dočíst tu či tady). Co má monetární politika, tedy vznosný výraz pro padělání, společného s morálkou, si jistě každý domyslí sám.

Závěr

Je velmi těžké logicky a nezaujatě uvažovat o věcech, které nám byly od malička předkládány v určitém světle a které jsme již podvědomě přijali právě tak, jak jsme je přijmout měli. Právě proto není nikdy na škodu konfrontovat s logickými a morálními argumenty to, co máme již zafixované a bereme to jako axiom. Typickým ukazatelem zatemnění státní propagandou je například myšlenka typu “všechno to zní hezky, je to i logické, ale vnitřně s tím nemohu souhlasit” – kdyby byl článek o ekonomické efektivitě, mohla by taková úvaha znamenat, že s tím čtenář souhlasí, ale morálka mu říká něco jiného. Protože byl ale celý tento text jen o morálce a etice, pak v případě, že je logicky v pořádku, může být jediným důvodem k nesouhlasu právě nějaký automaticky zafixovaný axiom, který nám byl celý život podstrkován.

Ač je většina obhajoby pravicového a svobodného myšlení postavena na ekonomické efektivitě, mám za to, že morální stránka věci je mnohem důležitější. Svoboda jednotlivce a vlastnická práva jsou hodnoty tak zásadní, že je chybou nechat stát, aby po nich nadále šlapal.

Urza

(5 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...