Mzdy, nezaměstnanost a inflace (I.) od von Misese |

Sdílet článek:

Náš ekonomický systém – tržní ekonomika, nebo-li kapitalismus – je systémem spotřebitelovi převahy. Spotřebitel je suverén; má, jak praví populární slogan, „vždycky pravdu.“ Podnikatelé jsou nuceni se obrátit k tomu, co spotřebitelé žádají a musí prodávat své zboží za ceny, které si spotřebitelé mohou dovolit a jsou připraveni zaplatit. Podnikatelská operace je očividným selháním, jestliže prodej nekryje všechny podnikatelovy výdaje, které vydal na výrobu zboží. Tak spotřebitelé nákupem za určité ceny určují také výši mezd, které jsou vypláceny všem, kteří mají účast v daných odvětvích.

1. Mzdy jsou nakonec placeny spotřebiteli

Z toho plyne, že zaměstnavatel nemůže vyplatit více nějakému zaměstnanci, než je ekvivalent hodnoty zaměstnancovi práce, přidané ke zboží podle soudu nakupující veřejnosti. (To je důvod proč filmová hvězda vydělává mnohem více než uklízečka.) Pokud by platil více, nezaplatily by se mu jeho výlohy od nakupujících, utrpěl by ztráty a nakonec by zbankrotoval. Placením mezd jedná jako mandatář spotřebitelů, jako by jim byl. Je to díky zásahu spotřebitelů, na jejichž vrub padá výše mzdy. Protože ohromná většina vyráběného zboží je nakupována a spotřebována lidmi, kteří sami vydělávají mzdy a platy, je zřejmé, že při utrácení svých výdělků, ti co vydělávají mzdu a zaměstnanci samotní jsou především těmi, co určují výšku odměny kterou oni a jim podobní dostanou.

2. Co zapříčiňuje růst mezd

Kupující neplatí za námahu a problémy pracujícímu ani za dobu kterou strávil v práci. Platí za výrobky. Čím lepší jsou nástroje, které pracující používá při své práci, tím více toho může za hodinu udělat, tím vyšší je následkem toho, jeho odměna. Co zapříčiňuje nárůst mezd a určuje uspokojivější materiálové podmínky těch, co vydělávají mzdu, je vylepšení technologického zařízení. Americké mzdy jsou větší než mzdy v jiných zemích, protože investovaný kapitál na hlavu pracovníka je větší a továrny jsou tak v pozici, kdy používají efektivnější nástroje a stroje. To, co se nazývá americkým způsobem života je výsledkem toho faktu, že Spojené státy položily málo překážek na cestu úsporám a akumulaci kapitálu, než jiné národy. Ekonomická zaostalost takových zemí jako je Indie spočívá přesně v té skutečnosti, že její politiky brání jak akumulaci domácího kapitálu, tak investování zahraničního kapitálu. Když požadovaný kapitálu chybí, indickému podnikání je zabráněno v používání dostatečného množství moderního zařízení, a tak produkuje mnohem méně na hlavu a může si dovolit vyplácet mzdové sazby, které se ve srovnání s americkými mzdovými sazbami jeví jako šokujíce nízké.

Je zde jen jeden způsob, který vede k vylepšení standardu života pro masy, které získávají mzdu, to jest k nárůstu množství investovaného kapitálu. Všechny ostatní metody, jakkoliv populární můžou být, nejsou jen marné, ale jsou ve skutečnosti zhoubné pro ty, kteří z nich mají údajně získávat.

3. Co vede k nezaměstnanosti

Základní otázkou je toto: je možné zvýšit mzdy pro všechny, kteří jsou chtiví pracovního místa nad úroveň, které by dosáhly na ničím nezatíženém pracovním trhu? Veřejné mínění věří, že zlepšení podmínek těch, co vydělávají mzdu je pokrokem odborů a různých legislativních opatření. K dobru odborům a legislativě se dává vzestup mezd, zkracování pracovní doby, zmizení dětské práce a mnoho jiných změn. Rozmach této víry učinil odbory populárními a je odpovědný za směřování pracovní legislativy posledních dvou dekád. Když si lidé myslí, že vděčí odborům za svůj vyšší životní standard, přehlíží násilnosti, donucení a zastrašování části neodborově organizovaných pracujících a nezajímají se o zkracování osobní svobody obsažené v klausulích o odborářských podnicích a výlukách. Jakmile tyto klamy převáží v myslích voličů, je marná očekávat resolutní odchod od politik, které jsou omylem nazývány progresivními.

No, tyto populární doktríny nechápou všechny aspekty ekonomické reality. Výše mzdových sazeb, za které všichni ti, co chtějí získat pracovní místo, mohou být zaměstnaní, závisí na mezní produktivitě práce. Čím více kapitálu – pokud je jiných věcí stejně – je investováno, tím výše mzdy vzrostou na svobodném pracovním trhu, tj. na pracovním trhu nemanipulovaném vládou a odbory. Za těchto mzdových sazeb všichni, které touží zaměstnat pracovníky mohou jich najmout kolik chtějí. Za těchto mzdových sazeb všichni, kteří chtějí být zaměstnaní, mohou získat pracovní místo. Tak převažuje na svobodném pracovním trhu tendence směřování k plné zaměstnanosti. Ve skutečnosti politika, která nechává svobodný trh určit úroveň mzdových sazeb je jedinou rozumnou a úspěšnou politikou plné zaměstnanosti. Jestliže mzdové sazby jsou, ať už tlakem odborů a donucením nebo vládními dekrety, zvýšeny nad tuto úroveň, vznikne přetrvávající nezaměstnanost části potencionální pracovní síly.

4. Úvěrová expanze není substitutem za kapitál

Tyto názory jsou vášnivě odmítány odborovými předáky a jejich stoupenci mezi politiky a samozvanými intelektuály. Všelékem, kterým doporučují bojovat s nezaměstnaností je úvěrová expanze a inflace, eufemisticky nazývaná „politika levných peněz.“ Jak bylo podotknuto výše, přírůstek k dostupné dříve akumulované zásobě kapitálu učiní možným další vylepšování průmyslového technologického zařízení, tím se zvýší mezní užitečnost práce a následně také mzdové sazby. Ale úvěrová expanze jedno, zda je provedena vydáním dodatečných bankovek nebo poskytnutím dodatečného úvěru na bankovní účty nějakému subjektu k jeho použití, nepřidá nic k národnímu bohatství kapitálových statků. Jen vytvoří ilusi nárůstu množství fondů dostupných pro expanzi výroby. Protože mohou získat levnější úvěr, lidé chybně věří, že bohatství země tímto vzrostlo, a že tak jisté projekty, které předtím nemohly být provedeny, jsou nyní proveditelné. Zahájení těchto projektů zvýší poptávku po práci a po surovinách a povede ke vzestupu mzdových sazeb a ceny komodit. Umělý boom je tak podnícen.

Za podmínek tohoto boomu nominální mzdové sazby, které byly před úvěrovou expanzí příliš vysoké pro daný stav trhu, a tak vytvářely nezaměstnanost části potenciální pracovní síly již více nejsou tak vysoké a nezaměstnaní tak mohou získat pracovní místa. Nicméně to se stane jen proto, že za změněného monetárního systému a úvěrových podmínek ceny rostou nebo což je to samé vyjádřené jen jinými slovy, kupní síla peněžní jednotky klesne. Potom stejné množství nominálních mezd, tj. mzdové sazby vyjádřené v penězích, znamená menší reálné mzdy, tj. mzdy vyjádřené v komoditách, které mohou být koupeny peněžní jednotkou. Inflace může vyléčit nezaměstnanost jen snížením reálných mezd těm, co tyto mzdy pobírají. Ale následně si odbory řeknou o zvýšení mezd ve snaze, aby mzdy držely krok s rostoucími náklady na živobytí a jsem zpět tam, kde jsme byli předtím, v situaci, v které velkému množství nezaměstnaných může být zabráněno další úvěrovou expanzí.

To je to, co se stalo v této zemi podobně jako v mnoha jiných zemích v posledních letech. Odbory podporované vládou nutí podnikatele souhlasit se mzdovými sazbami, které jdou nad potenciální tržní sazby, tj. za sazby, které je veřejnost připravena platit zaměstnavatelům tím, že nakupuje jejich výrobky. To nevyhnutelně vyústí v nárůst nezaměstnanosti. Ale vládní politiky se snaží zabránit vzniku vážné nezaměstnanosti úvěrovou expanzí, to jest inflací. Výsledkem jsou rostoucí ceny, obnovená poptávka po vyšších mzdách a znovu se opakující úvěrová expanze, ve zkratce, protahovaná inflace.

5. Inflace nemůže pokračovat věčně

Ale nakonec se autority začnou strachovat. Vědí, že inflace nemůže trvat věčně. Pokud někdo nezastaví včas zhoubnou politiku zvyšování množství peněz a nekrytých prostředků, dojde ke kolapsu celého národního měnového systému. Kupní síla peněžní jednotky klesne do bodu, kdy není pro praktické účely lepší než nula. To se stávalo opět a opět v této zemi s kontinentální měnou v roce 1781, ve Francii v roce 1796, v Německu v roce 1923. Není nikdy příliš brzy pro národ zjistit, že inflace nemůže být považováno za způsob života, a že je naléhavé se navrátit k politice tvrdých peněz. V uznání tohoto faktu presidentská administrativa a Federální rezervní systém (Fed) před nějakým časem skončily s politikou progresivní úvěrové expanze.

Není úkolem tohoto krátkého článku se zabývat s následky, které ukončení inflačních opatření přinese. Jen jmenujme ten fakt, že návrat k monetární stabilitě nevytváří krisi. Jen to na světlo vynese špatné investice (malinvestice) a jiné chyby, které byly učiněny v halucinaci ilusorní prosperity, která byla vytvořené levnými penězi. Lidé si začnou být vědomi spáchaných omylů a nejsou již zaslepeni fantomem levného úvěru, začíná přizpůsobení jejich aktivit reálnému stavu nabídky výrobních faktorů. Je to toto – jistě bolestivé, ale nevyhnutelné – přizpůsobení, které představuje depresi.