Kdysi byla řeč nejmocnějším nástrojem lidí, protože umožňovala myšlení a jednání. Dnes informační průmysl na lidi pouze mluví, s vykřičníkem na konci věty. Proud slov teče výhradně shora dolů a řeč slouží jen předávání příkazů v mocenské pyramidě.
Každý člověk se ptá „co se děje“ proto, aby se mohl postarat o sebe a své blízké. Ale naprostá většina toho, co nám informační průmysl říká o světě je buď zbytečnost, omyl, nebo lež. Je lhostejné, jestli dostaneme jen chybné nebo dokonce nepravdivé informace. Všechny jsou pro nás nepoužitelné.
Dnešní západní společnost je v kritické situaci hlavně ze dvou důvodů. První je úplná morální zkaženost elit a druhý je prostoduchost, se kterou lidé svým vládcům věří. Je fatální, že si většina lidí z informačního smetí vybírá nejsnáze přístupný a zároveň nejnebezpečnější zdroj informace a tím je televize a internet – hypnotická kombinace obrázků a slov.
Výsledkem je, že průměrný člověk vůbec neví, v jaké společnosti žije a co se v ní právě děje. A většina lidí vůbec neví, že to neví.
Tolik shrnutí předchozího dílu. Dnes budeme pokračovat dílem s programatickým názvem „Naše pravda“ a budeme přemýšlet o tom, jak se ubránit moci informačního průmyslu.
Odstěhujte se z pokřiveného světa
V přízračné scéně Bondovky „Spectre“ říká zloduch Blofeld v hale plné pololidských otroků u počítačů, že „informace je všechno“ a my s ním musíme souhlasit. Poznatky, které nám pomohou postarat o sebe a své blízké jsou životně důležité. Ale Blofeld a jeho dnešní dvojníci míní úplně jinou sílu informace.
-Myslí znásilňování našich mozků slovy, čísly a obrázky, které nás mají zabavit, rozrušit, poplést a vystrašit.
-Myslí schopnost vnutit nám obraz světa, který z nás udělá jen nástroje pro uskutečňování zájmů politiků, podnikatelů, médií a expertů.
-Myslí na „popleť a panuj“ jako podstatu a cíl totální informační moci.
To co jsem právě řekl sice zní jako naše definitivní porážka, ale pravý opak je pravdou. Ve skutečnosti funguje „popleť a panuj“ jen proto a jen tak dlouho, dokud si to necháme líbit. Každý z nás se totiž může z informačního marastu snadno vyprostit a získat moc vědění pro sebe. Stačí, když správně odpovíme na tři otázky. Ta první zní, „znamená vědět vždycky sílu“?
Představte si, že vám někdo pošle vyděračský dopis s ultimátem, ale pošťákovi psaní vyklouzlo z ruky a zapadlo do kanálu. Díky bohu a nešikovnému pošťákovi se o výhružkách nedozvíte, nedostanete strach, rozhodujete se svobodně a vyděrač neuspěl. Co nás to učí?
Popleť a panuj, funguje, jenom když jste zmatení a ustrašení a to se vám stane, jen když se dozvíte to, čím vám chce vrchnost opít rozum. Ať novinky z neexistujícího světa vytahuje z klobouku politik, marketér, komentátor, zištná celebritka nebo úplatný „vědec“. Nikdo z nich vás nemůže donutit, abyste nejnovější agitky a jobovky viděli, slyšeli nebo četli. Ale nesmíte spoléhat na nešikovného pošťáka, a sami hodit jejich vyděračské popisy do kanálu.
Obrázky a čísla, která neuvidíte vás nemohou strašit a slova, která neuslyšíte vás nemohou hypnotizovat. To, co se nedozvíte, vás nepřipraví o spánek a nezviklá důvěru ve vlastní úsudek. Vidíte, že nevědět může být obrovská moc bezmocných? Když se nebudete dívat na jejich obrázky a neposlouchat jejich slovní tirády, tak sesadíte vrchnost; nenásilně a přesto s okamžitou platností. Když vyhlásíte zákaz vstupu pro informační průmysl, pomůžete sobě a prospějete své zemi.
Moje generace měla v tomhle úplně jasno. Nebyli jsme o nic chytřejší než vy, ale naučili jsme se neposlouchat bolševické vysílače a nečíst jejich noviny. A když nám přece jen něco zakřičeli přímo do ucha, tak platila jednoduchá první pomoc: Co oni chválí je horší než to, co oni odmítají. A dnes to platí zrovna tak: Silní a svobodní jste, když si držíte od těla informace z neexistujícího světa. Jak poznáte ty nejnebezpečnější? Ty jsou přece na titulní stránce a v prvních minutách zpráv. Vaši svobodu a důstojnost nejvíce ohrožují ty myšlenky, které vám nejvíce vnucují. Jak moc jim na nich záleží, poznáte i podle toho, že vrchnost nereaguje na vaše námitky a dokonce vám zakazuje je vyslovit. Prostě odmítají s vámi diskutovat, chtějí jen nakazovat a popírají tak vaše právo spoluurčovat svůj osud.
Ale když vám oni nedovolí říkat, co si myslíte, proč byste měli vy poslouchat to, co si myslí oni? Vaše sebeúcta vám přece káže vypnout je také. A když to neuděláte, tak tím uznáte, že jste jen poddaní.
Dnes informační průmysl na lidi mluví, s vykřičníkem na konci věty. Proud slov teče výhradně shora dolů a řeč slouží k předávání příkazů v rámci mocenské pyramidy. Když je neuslyšíte, budete se méně bát. Když nebudete mít strach, tak vás nikdo nemůže vydírat. A je jisté, že to brzy zase zkusí.
Odpověď na první otázku tedy zní: Nevědět je rajský ostrov v moři informačního kalu. Nevědět mohlo kdysi dávno ohrozit váš život. Dnes ho může spíše zachránit.
Ptáte se, jak by měl informační detox vypadat v praxi? Nechci, abyste televizi i s rádiem ubili sekyrou a pohřbili pod podlahou garáže. Užívejte si filmy a sport, ale přestaňte poslouchat zpravodajství. A oslavte to přípitkem na svobodu, protože, od té chvíle budete řídit své životy sami a podle svého. Ti nahoře vás sice mohou zkusit k něčemu donutit, ale vy nasadíte všechen svůj důvtip na to, jak se z té svěrací kazajky vykroutit. Když jsem byl mladý, tak jsem musel na povinné bolševické demonstrace, ale duševně jsem přitom trvale přebýval „na chatě“. Ano, tam kde již vaši rodiče a prarodiče oslavovali svobodu, žili mimo režim a čekali na jeho zánik. Dnešní situace je jiná v tom, že nemůžeme čekat, ale musíme se postarat o to, aby nový režim vůbec nevznikl.
Tak dobře, řeknete. Odstřihnu zpravodajství, ale co, když mi uteče něco fakt důležitého? Ujišťuji vás, že se každou opravdu důležitou zprávu dozvíte. Poznáte ji právě podle toho, že se k vám dostane i oklikami. Takže neváhejte, vztyčte co nejhustší plot mezi vašim mozkem a velkým tlampačem. Tohle síto proti informačnímu harašení chrání vaše zdraví, šetří vaše síly a dá vám čas hledat opravdu potřebné poznatky. Potřebné je jenom to, co vám pomůže postarat se o sebe a své blízké. A jak to skrz to husté síto uvidím, ptáte se? Tomu se věnujeme teď.
Věřte jen sami sobě
První díl tohoto eseje končil větou: „Popleť a panuj, vede k tomu, že lidé neví, v jakém světě žijí a neví, že to neví.“ A my teď přemýšlíme, jak to změnit. Odpověď najdete ve třech krocích. Ten první jsme si právě popsali. Vlajkové lodi informačního průmyslu nám servírují zbytečnosti, omyly, nesmysly a nezřídka lži. Když se podle nich řídíme, sloužíme cizím a škodíme vlastním zájmům. Nezbytná první pomoc je vypnout hysterický jekot politického zpravodajství.
Ale úplně bez informací vystačí leda poustevník. My ostatní potřebujeme vědět, a proto si musíme položit druhou otázku: Co je pro mně důležité?
Musíte opravdu vědět o hurikánu na Floridě, zemětřesení v Japonsku, anebo o tom, že brazilský prezident má střevní neprůchodnost? Musíte si cestou z práce lámat hlavu s globalizací, neklidně se ošívat kvůli změně klimatu nebo se vztekat, že prý už nejste táta, ale jenom rodič číslo dvě? To všechno jen odvádí pozornost a krade váš čas.
A navíc je jisté, že co a jak vám politici, podnikatelé, média a experti vypráví, slouží jejich zájmům a ne vaší informaci. Gumová čísla, vylepšené obrázky a zavádějící slova vylučují, abyste rozeznali, co se opravdu děje a co je důležité. Dostáváte od nich zprávy ze světa, ve kterém nežijete ani vy ani většina ostatních lidí. Tuhle myšlenku opakuji stále znovu, ale bez morálního pohoršení, protože je naprosto logická. Ti, kteří mají informační monopol mají také jiné, velmi často zcela opačné zájmy než vy. Takže i kdyby chtěli, tak by vás nemohli informovat ve váš prospěch. O vašem životě totiž vůbec nic nevědí, protože je nezajímá.
Jak se tedy dozvíme, co se právě děje? Lidé po staletí hledali poznání ve vzduchoprázdnu nevědomosti, my jsme na tom hůře, protože po užitečných poznatcích šátráme v obrovské haldě informačního smetí. Ale pozor. Vůbec nejsme bezmocní. Právě jsme si řekli, že ty nejméně věrohodné zdroje můžeme prostě vypnout; nepustit si je do bytu. A víme i to, že většina lidí má přirozenou schopnost správně posoudit věrohodnost informací, ale bohužel to zatím nedělá dost často a důkladně.
To je docela divné, protože, když si kupujete pračku, tak jste ostražití a pečlivě zvažujete pro a proti; jde přece o vaše peníze. A tak se ptám, proč nepoužijete aspoň polovičku nedůvěřivosti a pečlivosti, se kterou srovnáváte ceny a zboží, ke zkoumání pravdivosti a užitečnosti toho, co vám shora vypráví o světě? Tím spíše, že nejde jen o peníze, ale o váš život.
To, co nám politici, podnikatelé, média a experti říkají nás má zabavit, zmást a zastrašit, abychom bez odporu sloužili jejich cílům. My ale potřebujete pravý opak. Chceme se dozvídat to, jak nejlépe uskutečnit naše cíle. Hledáme poznatky, které nám pomohou, postarat se o sebe a své blízké.
Jak by to mělo konkrétně vypadat? Dejme tomu, že řeknete: Pro mě je důležité, jestli zítra nebude pršet, ale ještě daleko víc, jestli zítra nezačne válka. To jsou nesrovnatelné události, ale pro obě platí, totéž. Politici, podnikatelé, vědci a média nám je popisují tak jak to slouží jejich zájmům. A vy už víte, co to znamená. Chtějí nás ovlivnit, abychom věřili, koupili a volili, to co jim přináší zisk. Ano. Tuhle větu často opakuji a někomu to už může lézt na nervy. Mně zase souží to, jak málo lidí tuhle jednoduchou a životně důležitou závislost chápe. A proto si to ještě jednou rozvedeme.
Chybná předpověď počasí, i když vám jí „zpestří“ moudry o velké klimatické revoluci, vám v životě žádnou paseku nenadělá. Za to již pouhý strach z války mnoho lidí právem děsí dnem i nocí. Takže když informační průmysl po svém maluje, jak klimatickou tak válečnou hrozbu a my jeho tlampače vypneme, jenom tím získáme. A ještě něco. Pro lidi, jako vy a já, je nejlepší nebrat vytrubování výrobců informací na vědomí ani tehdy, když nám vyprávějí o tom, co by se nás týkat mohlo. Tím spíše, že o tom, jak to vypadá s klimatem a s ruským útokem na Ukrajinu si dokážeme najít a utřídit informace sami.
Velký tlampač tedy stojí za to vypnout také proto, že nám elity popisují to, co samy zavinily. Vypráví nám svou verzi báchorky o jejich vzájemných konfliktech, do kterých nás zatahují, ať už „jen“ jako ty, kteří to nakonec musí zaplatit nebo dokonce jako oběti jejich touhy po moci a mamonu.
Takže když doporučuji nedůvěru vůči těm nahoře, tak to dělám také z následujícího důvodu: To, že dnes možná stojíme na prahu války, způsobily anebo aspoň dopustily vládnoucí kruhy, a sice všechny a všude. Je logické, že nám ti samí lidé popisují politické a hospodářské krize, které vyvolali tak, abychom se v nich nevyznali a radostně na ně dopláceli. A proto je vypněte a najděte si a posuďte sami, to co chcete vědět.
Jak prosívat informační smetí
A teď si představte, že jste to udělali a máte svůj vlastní názor na zítřejší počasí anebo akutnost válečné hrozby. Ale něco tu pořád nehraje, že ano? No jistě. Co je mi to platné, že si myslím své o klimatu, globalizaci, euru nebo válce? Stejně s tím nic neudělám. Ať je hrozba války zveličená nebo reálná, tak mám na to, jestli k ní dojde stejný vliv jako na to, bude-li zítra počasí na grilování.
Takže na naši druhou otázku, „co je pro nás důležité“, předběžně odpovíme takhle: Nemusíme vědět to, čím se nás informační průmysl zkouší hypnotizovat. Jednak na to prostě nemáme čas a za druhé: Proč si lámat hlavu věcmi, které nemůžeme ovlivnit.
V roce 1985 napsal Neil Postman knihu s věštecky varovným názvem, „Ubavíme se k smrti“. A dnes lidé považují zprávy za formu zábavy. Mrzí mne, když vidím, že lidé mé krevní skupiny poslouchají videa a podcasty o hrozícím zániku svobody a demokracie, a nic proti tomu neudělají. Negativní politické zprávy takového kalibru přece musí vyvolat masivní aktivitu, ale zřejmě se i z nich stalo jen konzumní zboží. Někdo prostě sjíždí seriál „Ulice“ a někdo pořady, ve kterých se publicisté předhánějí v tom, jakým odstínem černé vykreslí úpadek svobody a demokracie. Lidé zřejmě konzumují už i zánik své svobody. Ale je nejvyšší čas s touhle pasivitou přestat, nebo se opravdu „ubavíme k smrti“.
Z prvního dílu víme, že vládnoucí mají zcela jiné zájmy než zbytek národa a vidí situaci jen, tak jak se to hodí jim. Obyčejní lidé potřebují pravý opak, vědět jak se postarat se o sebe a své blízké. Informační průmysl jim v tom nepomáhá, ale dusí je myriádami slov propletených do zbytečností, omylů, nebo lží. Je lhostejné, jestli od elit dostaneme chybné nebo nepravdivé informace. Obojí je nepoužitelné, a když se podle nich řídíme, tak nám to uškodí. Proto musíme rozmetat haldu informačního smetí, abychom našli, to co potřebujeme.
Takže definitivní odpověď na druhou otázku „co je důležité“ zní takto: Musíte vědět daleko méně, než vám shora namlouvají a vnucují… Znát potřebujete jenom to, co je důležité pro vás a vaše blízké a co zároveň můžete ovlivnit. Nic z toho vám ale vrchnost neřekne. Mluví na nás, ale ne s námi, nechce slyšet naše pochyby a trestá kritiku. Proto si musí každý z nás sám najít střípky pravdy a sestavit si z nich svůj vlastní, na míru šitý obraz světa; takový, který odráží jeho zájmy a pomáhá mu je uskutečnit.
Tuhle myšlenku si teď – a ve III. díle ještě mnohem důkladněji – probereme. Přitom s překvapením zjistíme, jak obrovskou moc ve skutečnosti máme, ale zatím jí vůbec nevyužíváme.
„Zlatý standard“ pravdy
Tento esej o pravdě a moci začal větou: „Každý, kdo na vás promluví, chce, abyste mu něco dali. Ať z očí do očí nebo digitálně, vždy chce buď vaše peníze, práci, poslušnost, uznání, lásku nebo dokonce život.
V tomto díle mluvíme o tom, jak se vyprostit z lepkavého bahna informační společnosti. A zatím jsme si ujasnili tohle: Nejprve se musíme odříznout od informací, které na nás chrlí mainstreamové zpravodajství. Z toho, co pak na informační skládce zbyde, můžeme vylovit pár, pro nás důležitých a použitelných poznatků.
Ale hlavně potřebujeme najít takové, které jsou pravdivé. A tím se dostáváme ke třetí a nejdůležitější otázce. Co je pravda?
Věřte nebo ne, ale kdysi opravdu existovala dokazatelná vědecká pravda, myšlenky se prosazovaly silou argumentů a mnoho názorů bylo pro všechny nepochybné. Nic z toho dnes již neexistuje. V éře dutých slov, smajlíků, palců nahoru, hashtagů, zkratek, gest, barev a vlajek už nejsou žádné důkazy možné, ale ani nutné. Správný názor a silný tlampač úplně postačí.
S jeho pomocí nám politici, podnikatelé, vědci a média vnucují takový obraz světa, který slouží jejich zájmům. Vydávají přitom slova za činy, zakazují a přikazují názory a dnešní pravda může být už zítra lež. Kdo uvěří tomuto tekutému obrazu světa, ten jim dovolí, aby kontrolovali jeho myšlení a chování. A výsledek? Přestane být člověkem a stane se nástrojem – jen digitálním nevolníkem.
Když chceme zůstat svobodní, na pevné zemi argumentů a důkazů, tak si nejprve musíme přiznat, že oslavovaná informační společnost úplně vygumovala pravdu. Poskytuje nám asi tak cenné poznatky, jako posprejovaný tunel na periferii. Tam nezabloudí umělec, jako Banksy, ale jen ztroskotanci, kteří chtějí světu zanechat nesmazatelnou stopu své bezduchosti.
Odpovědí na otázku „co se děje“, které elity vydávají za pravdu je buď omyl, zbytečnost nebo lež. Jejich odpovědi jen matou nebo straší a o to více potřebujeme pravdu. A jelikož shora pomoc nepřijde, tak si musíme spolehlivé poznatky obstarat sami. Musíme zmapovat svůj svět a pochopit jak funguje. A věřte mi, to dokáže udělat každý z vás. Hned uvidíte.
„Co je nového“? Tuto otázku si lidé kladou od nepaměti, aby se dozvěděli, jak se postarat o sebe a své blízké.
Naši dávní předci hledali pravdu ve vzduchoprázdnu nevědomosti a našli jí snáze než my. My jsme na tom hůře, protože žijeme v éře informačního přetlaku a pravděpodobné poznatky pouze tušíme v obrovské haldě informačního smetí. A kdo ví, jestli tam vůbec nějaké jsou? A jak je poznáme?
Ve Zlatých horách, kousek od Ondřejovic si můžete vyzkoušet rýžování zlata. Zajeďte si tam. Ale už teď vám mohu říci, že rýžování zlata je perfektní podobenství pro naše hledání pravdy. To co se potřebujeme dozvědět je roztroušeno v obrovském množství informační hlušiny, kterou odplavíme ve třech krocích.
-Nejprve se úplně odpojíme od mainstreamového zpravodajství. To je jen dusivý důlní zával matení a strachu, který by z naší rýžovací pánve udělal placku.
-Potom se zbavíme jak informací o věcech, které se nás netýkají tak i o věcech, které stejně nemůžeme ovlivnit.
-Zbyde úhledná hromádka poznatků o tom, co má přímý vliv na náš život a my to můžeme změnit. Uvědomte si: Jen tuhle malou hromádku vědění opravdu bezpodmínečně potřebujeme. No a co je tedy s pravdou?
Zatím víme s jistotou, od koho se jí dozvědět nemůžeme. To je velmi cenné, protože pak jim nenaletíme…. A jak dál? Když chcete najít pravdu, tak se bavte s těmi, kteří vám jsou blízcí, zároveň mají svou hlavu, odmlouvají a zpěčují se vrchnosti. Ale hlavně sami přemýšlejte. K tomu, abyste mohli kriticky myslet vůbec nepotřebujete vysokou školu. Znám dost otitulovaných a jazykově vybavených, kteří přesto myslí jako prvňáčci a znám prodavačku z obchodu na rohu, která má jasno. Kriticky myslet znamená pečlivě a nedůvěřivě pozorovat a srovnávat to, co se děje se svými potřebami, zájmy a možnostmi. A znamená to i sebekriticky posoudit výsledek a změnit chování, když vám to nevyjde.
Abych to řekl úplně jasně: Váš život a vaše zájmy jsou měřítkem všech věcí a váš úspěch je zlatý standard pravdy. Méně květnatě řečeno to znamená, že pravdivé jsou ty poznatky, které vám pomáhají dobře se postarat o sebe a své blízké.
Takže existuje jenom naše vlastní pravda? Ptáte se. Ano. Ty pravdy, které ještě nedávno platily, zdevastovala informační společnost a její vládci, tedy politici, podnikatelé, média a experti. Dnešní společnost je vyvrácená z pantů sdílených hodnot a ten, kdo v ní chce obstát, se nemůže na nic spolehnout. Proto musí hledat svou vlastní pravdu, jako svou cestu k úspěchu.
Vaše pravda není na nobelovku, neplatí všude a pro všechny, není zábavná, senzační ani populární. Ale přesto má pro vás cenu zlata. Když se podle ní řídíte tak vás osvobodí, protože přehluší pochybná moudra, která škodí vám a slouží jenom vrchnosti.
A to že má být definice pravdy, řeknete? A kde zůstala morálka, nezpochybnitelné zásady a vědecké poznatky? To co Robejšek popisuje, není pravda, ale jen sebestředný cynismus. Divíte se, když řeknu, že s vámi úplně souhlasím? Udělám to s potěšením, protože kritika egocentrismu a cynismu padá v první řadě na hlavy politiků, podnikatelů, medií a expertů.
Kolikrát už jsme si během našeho společného přemýšlení řekli, že nás vládnoucí chtějí ovlivnit tak, abychom volili, koupili a věřili, co nám říkají, protože z toho mají zisk a pro něj jsou ochotní udělat cokoliv. Jejich zájmy jsou pro ně měřítkem všech věcí a s takovými lidmi hrajete o svůj úspěch a nezřídka i o život. Obstát proti nim můžete jen tehdy, když budete uvažovat a jednat stejně jako oni a posuzovat všechno co se děje jenom z hlediska vlastních zájmů.
Máte vůbec jinou volbu? Buď se budete dál dusit v informačním smetí, věřit zprávám z neexistujícího světa a doplácet na to, nebo si najdete svojí pravdu, podle své situace, možností a zájmů. Že pak budeme stejně nemorální, jako ti, které kritizuji? Ale vůbec ne. Vaše chování bude vždycky morálnější než chování politiků, podnikatelů, médií a expertů. Vy na rozdíl od nich netajíte, že toužíte po štěstí, ale většina těch nahoře předstírá nezištnou službu společnosti a oddanost pravdě.
Shrnutí
Co jsme se dosud dozvěděli:
1.Proti názorovému a mocenskému bloku politiků, podnikatelů, médií a expertů, kteří ovládají informační systém a tím i celou společnost, existuje velmi účinná obrana. Jejich strategie „popleť a panuj“ funguje jenom tak dlouho, dokud posloucháte informační harašení.
2. Když přerušíte proud reklamy, propagandy, omylů, vylepšených záběrů a komentářů ve stylu sms, získáte víc než jen čistou hlavu. Nevědět je obrovská síla politicky bezmocných. Neznat zprávy vysílané vrchností znamená nemít strach a moci samostatně myslet.
3. Politici, podnikatelé, média a experti vám vnucují spousty nepřesných zpráv o neovlivnitelných událostech z míst daleko za obzorem vašich zájmů.
4. Nemá žádný smysl dozvídat se o tom, co je ode mne prostorově a zájmově daleko, ale ani o tom, co je mi sice blíž, ale nemohu to ovlivnit. Není zrovna moc chytré trápit se s tím, co nezměním.
5. Lidé mohou svobodněji jednat a spokojeněji žít s mnohem menším množstvím informací než nám namlouvají jejich výrobci. Skutečně vědět potřebujeme jen to, co má dvě vlastnosti: Týká se to nás a našich blízkých a my máme šanci to využít nebo změnit. Proto velkým obloukem obejděte informační skládku a věnujte se výlučně tomu, co je pro vás důležité a co můžete ovlivnit.
6. Takže potřebujeme vědět daleko méně, než nám shora presují do hlavy. A to, co skutečně vědět musíme, dokážeme sami rozpoznat a rozebrat přesněji a pravdivěji než velký tlampač.
7. Trpkou ironií je, že oslavovaná informační společnost zcela vygumovala pravdu. „Vědění“, které nám nabízí je pro hledání pravdy nejenom zcela nepoužitelné, ale stojí v cestě k jejímu poznání.
8. Proto si musí každý z nás najít střípky vědění a sestavit si z nich svůj vlastní „na míru šitý“ obraz světa; takový, který odpovídá jeho situaci a zájmům a pomáhá v tom, je uskutečnit.
9. Váš život a vaše zájmy jsou měřítkem všech věcí a váš úspěch je zlatý standard pravdy.
(5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Super, více takových hlasů jako je pan dr. Robejšek.