Neapol, krásná dáma se špinavýma nohama

První díl zápisků z cesty po Itálii.

Milí čtenáři, vydal jsem se zase na cesty, takže následující cca čtyři články nebudou ani o technologii, ani o politice, ale právě o cestování. Možná pět, uvidíme.

Jméno města Neapole je vlastně řecké: Nea polis čili Nové město, staré pouhých 2600 let. Inu, tady ve Středomoří, kde fungovala poměrně vyspělá civilizace už v době bronzové, mají pojmy jako „nový“ a „starý“ poněkud posunutý význam. Vysloveně antických památek tu nepřežilo ani zdaleka tolik jako v Římě, ale hodně staveb má časovou kontinuitu sahající až do starořímských dob. Tak například na místě „Vaječného hradu“ se různá opevnění střídají už velmi dlouho a údajně tu po svém svržení bydlel i poslední západořímský císař Romulus Augustulus, kterému ještě ani nestihly narůst první vousy. (To bylo ovšem také jeho štěstí, protože právě kvůli jeho nedospělému věku se nad ním vítězný barbarský vůdce Odoaker slitoval a, na rozdíl od jeho otce a bratra, mu ponechal život.)

Vyjdete-li z úzkých uliček na nějaké větší prostranství, ukáže se vám na obzoru Vesuv, vzdálený jen několik kilometrů. Málokteré město světa má nad sebou tak zřetelnou připomínku, že Člověk Tu Není Tak Úplně Stoprocentním Pánem, ale mezi metropolí a sopkou panuje – prozatím – příměří. Opravdu velká pliniovská erupce už nenastala po dlouhá staletí. Poslední menší výbuch na konci druhé světové války byl natolik neškodný, že k likvidaci jeho následků stačila košťata.

Kousek vulkanické povahy v sobě mají i místní obyvatelé: hodně gestikulace, mluvení a pokřiku nahlas, a červená na semaforu je brána spíš jako doporučení než jako zákaz. Kromě místních je tu dost vidět i čerstvé imigranty, začasté prodávající různé zaručeně pravé kabelky a podobný artikl. Kupodivu jen menšinu tvoří černí Afričané, přečíslení příslušníky různých etnik z Přední a Zadní Indie; odpovídalo by to tvrzení, že mezi zákazníky pašeráckých mafií z Libye tvoří významné procento Bangladéšané.

Pouliční byznysy tohoto druhu prý ovládá Camorra, neapolská mafie, o které se nikdo moc bavit nechce; je to daleko bezprostřednější a nebezpečnější síla než Vesuv, a dokáže využít každou příležitost k výdělku.

Neapol je známá jako hlavní město italské kuchyně a jako místo, odkud se do světa rozšířila pizza. Co se kvality pizzy týče, každý Napoletánec, který by se rozhodl přestěhovat jinam a servírovat tam pizzu podle neapolských standardů, může počítat se zbohatnutím; tady totiž na špatnou ani průměrnou pizzu nenarazíte a slovo „zmrazený polotovar“ do zdejšího dialektu snad ještě ani nedorazilo, všechny suroviny jsou zásadně čerstvé. (Ten dialekt je mimochodem pro mluvčí standardní italštiny skoro nesrozumitelný a spíš by se dal nazvat samostatným jazykem. Poznáte jej na poslech celkem snadno; má úplně jiný rytmus a jinou melodii než zpěvná italština.)

Jedinou nevýhodou neapolské pizzy je to, že se jí natolik zmlsáte, že už jinou nebudete chtít.

Hlavní turistickou atrakcí Kampánie ovšem není pizza, ale Pompeje, antické město zasypané roku 79 našeho letopočtu sopečným popelem a od poloviny 18. století opět pozvolna vykopávané. Z Neapole sem jezdí stylově zaflusaná úzkokolejka Circumvesuviana, která staví přímo před bývalými branami Pompejí a na jejíž palubě se mluví celým babylonem jazyků.

Na stanici Villa Dei Misteri se pak celý ten babylon vyvalí ven a zamíří ke vstupu do archeologického komplexu.

Pompeje si ovšem zaslouží svůj vlastní článek.