Neberte lidem jediný způsob, jak se mohou ještě bránit

Generace minulé, které svobodu projevu vybojovaly i pro generace budoucí, se musí otáčet v hrobě, neboť je pro ně nepředstavitelné, aby si vláda usnadňovala svoji argumentaci odkazem na nějaké volně definované limity svobody slova.

Svoboda slova se stala pilířem svobodné společnosti, protože je to první a mnohdy jediný způsob, jak se mohou obyčejní lidé bránit zlovolné nebo špatné vládě. Právo kritizovat je to jediné, co má občan k dispozici. To byl důvod, proč se spolu s právem na život a soukromý majetek stala svoboda slova jedním ze základních přirozených práv.

Přirozená práva

Koncept přirozených práv se objevil v 16. století ve Španělsku v díle mnicha Juana de Mariany. Přirozená jsou proto, že je člověk nabývá automaticky svou existencí. Nikdo mu je milostivě nepřiděluje. Na téma svobody projevu napsal španělský mnich, že lidé musí mít „možnost se scházet a diskutovat společné záležitosti” a zároveň je vláda, která jim „za pomoci policejních metod bere možnost svobodně mluvit a svobodně naslouchat”, tyranská.

Cílem zakladatelů USA bylo vytvořit společnost, jež bude první skutečnou „vládou lidu”, ve které se lidé na rozdíl od minulosti nebudou muset bát svého krále. Američané si pamatovali útlak od britských královských guvernérů a slavný případ tiskaře Zengera, jenž jim otevřel oči a který nazvali „jitřenkou, která změnila Ameriku”.

Nutné zlo

Uvědomovali si, že stát je vlastně z definice „nutné zlo”, neboť „kdyby byli lidé anděly”, nebylo by státu třeba. Ne vždy bude u kormidla osvícený státník a téměř vždy budou politici upřednostňovat svoje krátkodobé cíle před dlouhodobými zájmy společnosti, píše v listech federalistů jeden ze zakladatelů USA James Madison. Nelze ani vyloučit, že některé volby nedopadnou úplně ideálně a k moci se dostane někdo, jehož úmysly nejsou úplně čisté.

Proto je americká Ústava složitým mechanismem, jehož prvotním cílem je „uchránit svobodné lidi před zvůlí většiny”. Mechanismus obrany je v zásadě dvojí. Za prvé je to důsledná dělba moci tak, aby jedny nepovedené volby neznamenaly, že si vítěz zcela demokraticky odhlasuje třeba zabavení majetku poraženého. Za druhé ústavní garance svobody slova pro všechny občany, ne jen pro ty, kteří zrovna mají „vítězné názory”.

Institut svobody slova není a ve svobodné společnosti nikdy nebyl nástrojem, který má vládě usnadnit vládnutí tím, že prostě zakáže lidem říkat věci, které se jí nehodí do krámu, pod záminkou, že jsou škodlivé.

Pomník bezpečnosti

Thomas Jefferson, třetí prezident Spojených států, pronesl při svém inauguračním projevu:

„Jsou-li mezi námi tací, kteří by chtěli tuto Unii rozpustit nebo změnit její republikánskou podobu, nechť zůstanou nerušeně stát jako pomníky bezpečnosti, s níž lze tolerovat názorové omyly tam, kde je rozumu ponechána svoboda s nimi bojovat.”

Sebevědomá vláda ve svobodné zemi se stejně jako Thomas Jefferson nebojí ani jiného, ani pomýleného názoru, protože věří v „rozum občanů” a své schopnosti přesvědčit je o své pravdě. Čí projev zní sebevědoměji? Ten Jeffersonův, nebo ty dnešní uplakané, ve kterých si politici stěžují na „jiné názory” od občanů a posílají na ně celý svůj represivní aparát?

Historické ponaučení

Nebezpečí, které plyne z toho, že vláda má možnost umlčet své názorové protivníky, je násobně větší než nebezpečí, které společnosti hrozí od někoho, kdo vykřikuje na náměstí nesmysly.

Násobně přitom neznamená dvakrát, ale možná stokrát nebezpečnější.

Obrana proti nesmyslům je překvapivě jednoduchá. Neposlouchat je. Případně použít vlastní rozum, když už je občan zaslechne. Jaká je obrana proti zákazu mluvit, který vláda vynucuje za pomoci svého rozsáhlého aparátu?

Proto je svoboda slova třetí v řadě za právem na život a právem na majetek.

Detail, na který se zapomíná, je fakt, že i v nejlepší demokracii se k moci mohou dostat lidé, kteří nespadají do kategorie „moudří a laskaví”, ale spíše „zkažení a toužící po moci”. Zakladatelé USA to věděli a výslovně na to upozorňovali. Pokud má vláda k dispozici institut zákazu názorů, které se jí nelíbí, a ve volbách náhodou vyhraje někdo s nekalými úmysly, je „vymalováno”. Příkladů, jak to dopadne, je v historii více, než by bylo zdrávo.

To je elementární historické ponaučení. Věděli to největší autoři osvícenství, od Juana de Mariany přes Johna Lockeho a Johna Miltona až po Stuarta Milla. Na tomto poznání byla založena nejsvobodnější země světa.

V takzvaných Catových dopisech, které inspirovaly její vznik, psali, že všude, „kde je pravda nebezpečná, je svoboda nejistá”.

Astronomické náklady

Institut svobody slova slouží k tomu, aby se společnost včas zarazila, než vyhodí astronomickou sumu na podporu ideologie, jež je v rozporu s elementárními fyzikálními zákony a kterou propaguje autistická dívka. Právo kritiky čehokoli je dobré k tomu, aby se společnost zamyslela, než se vrhne do válečného dobrodružství, a vášnivě diskutovala, když válečná agónie nikam nevede. Tehdy údajně „nesprávný” názor mohl pomoci desetitisícům dětí vyhnout se stresujícím okamžikům ve škole, ve které je segregovali podle toho, jestli mají, nebo nemají odznáček Pfizer.

K tomu slouží svoboda slova, ne k ochraně „demokratické” vlády, která není schopná přesvědčit své občany o tom, že ví, co dělá, i když má k dispozici oddanou hlásnou troubu za miliardy a komunikační útvary za desetimiliony. Jednoduchá otázka: Proč se bojí někoho, kdo nemá ani vlastní televizi, ani vlastní rádio, žádný poradní orgán na to, jak to má říkat, někoho, kdo má jenom názor a pero? Thomas Jefferson se nebál, byť měli skoro všichni kvéry za opaskem.

Post scriptum

Svoboda projevu má své limity, ale nebylo by od věci se poučit v zemi, kde o nich zuřivě diskutovali téměř 300 let.

Pozn. autora:

Pro společnost by bylo výrazným přínosem, kdyby každý politik, jenž v jednom odstavci použije slovo „limity” a „svoboda slova”, dostal automaticky zákaz vykonávat vrcholnou politickou funkci.