Já a lidé kolem mě však u nás chtěli zavést „trh bez adjektiv“. Je samozřejmé, že společnost musí uvažovat i sociálně (ani vteřinu jsem to nepopíral, i když to mnozí nechtěli a nechtějí vědět), ale za nezbytné jsem považoval, aby slovo „sociálně“ slovo „trh“ následovalo, nikoli ho předbíhalo.
Trh musí nejdříve fungovat, teprve pak je možné k němu přidávat sociální prvky. Racionální sociální politika musí být doplňkem, dodatkem trhu, nikoli jeho apriorním omezením či blokací. Snad mohu oprávněně říci, že jsme spor o těchto věcech na počátku 90. let v naší zemi vyhráli a že právě to bylo předpokladem úspěchu naší radikální transformace. Tehdy se také „proslavily“ známé nadsázkové příměry, že koně musí být zapřaženi před vozem, nikoli za ním. Zdálo se mi, že jsme to naší veřejnosti v této chvíli vysvětlili, alespoň té její části, která chtěla přemýšlet.
Bylo samozřejmě obtížné vysvětlovat to socialistům všeho druhu (rozptýleným ve všech politických stranách), protože ti – jak exemplárně demonstroval komunismus – chtěli hlavně vlastnit ten vůz (pokud možno, co nejvíce naplněný) a chtěli z něho rozdávat. Ve své naivitě, krátkozrakosti – a musím je obvinit, že i ve zlém úmyslu – považovali kvalitní výkon koní za samozřejmost. Jak ukázal komunismus, samozřejmostí to nebylo. Trvám na tom, že na nepochopení této triviální pravdy je ve své podstatě založeno socialistické myšlení.
Když se začalo v minulých dekádách povrchním pozorovatelům vyspělé a bohaté kapitalistické ekonomiky zdát, že je sociální (a tedy vlastně ekonomický) problém lidstva vyřešen (alespoň ve společnosti vyspělého Západu), že tedy rudá barva už není tak důležitá, přišli Zelení se svou barvou zelenou. Adjektivum sociální jim nestačilo, potřebovali tam dodat – opakuji, před vůz – barvu zelenou a tím zásadně poškodit kvalitu trhu, kvalitu ekonomiky. Imperativy sociální přestávaly stačit hlavně proto, že nemobilizovaly „masy“. Začaly být proto zpočátku jen doplňovány, později ale výrazně předbíhány imperativy zelenými (či ekologistními, či environmentálními).
Korunu tomuto radikálnímu společenskému posunu nasadila transformace ekologistního myšlení od čištění studánek k boji s klimatem. Právě to nás dovedlo až do dnešní doby, do absurdního divadla (či veletrhu šílených nápadů) ve skotském Glasgow, které je sice už x-tým setkáním tohoto typu, ale je evidentní, že právě teď tam probíhající posun dosahuje nové kvality. Požadavkem přestává být die soziale Marktwirtschaft, požadavkem se stává die ökologisch-soziale (nebo možná ökosoziale) Marktwirtschaft. My víme, že už jedno takové adjektivum bylo moc, ale dvě adjektiva současně trh – a tedy blahobyt současného západního světa – neunese.
Vzpomínám si, že jsme o těchto problémech diskutovali i za komunismu. Sice v poněkud jiné terminologii, ale v podstatě stejně. My, kteří jsme rezolutně odmítali komunistický systém ekonomiky, jsme nežádali vyloučit slovo sociální, to by opravdu neprošlo, ale žádali jsme zajistit maximální míru autonomnosti ekonomického systému vůči politice. Ne náhodou jsem nedlouho po listopadu 1989 pochopil, že politika před ekonomikou přestala mít přednost. Po jistou dobu to byla pravda. To bylo naše obrovské vítězství, ale jen na krátkou dobu.
Naši obhájci slova „sociální“ byli pádem komunismu zjevně zatlačeni do pozadí a – přikrčeni – mlčeli. Obhájci slova „zelení“ sice už vystrkovali růžky, ale neměli – až do vítězství doktríny globálního oteplování – dostatečnou sílu. Představa, že by si měnová politika centrální banky mohla klást sociální cíle, byla tehdy mimo jakoukoli diskuzi. Vedla se debata o tom, zda má centrální banka sledovat jako svůj zásadní úkol jen inflaci, nebo zda se má ohlížet i na vývoj produktu, tedy HDP, a tím i zaměstnanosti. To je, do jisté míry, debata legitimní. Nikdy by tehdy ale nikoho nenapadlo, aby sociální aspekty snášela centrální banka z makroúrovně na mikroúroveň, tedy z úrovně centrálního do komerčního bankovnictví. To, co teď jen připomínám, bylo považováno za elementární učebnicové pravdy pro první ročník ekonomických fakult.
Věřím, že by to tak zůstalo, kdyby nebylo slovo „sociální“ posíleno slovem „zelený“. Stejně tak věřím, že by to tak zůstalo, kdyby se slovo „zelený“ neposunulo od čištění nejen studánek, ale třeba i řeky Bečvy, k souboji o klima, o průměrnou globální teplotu. Kdyby nezvítězila ve světové politice (nikoli vědě!) víra v přímou úměrnost (možná nejen v lineární, ale radši v exponenciální vztah) mezi emisemi CO2 a průměrnou globální teplotou. O tom, že tento zcela nevědecký vztah seriózní vědou není zastáván, není sebemenších pochyb. Přesto je na existenci hypotézy o nesporné platnosti tohoto vztahu založen celý tyátr posledních dnů a týdnů v Glasgowě.
Pozorně sleduji celý ten nekonečný seriál setkání tohoto typu. Několikrát se odehrávaly při Valném shromáždění OSN v New Yorku a i já jsem na nich mluvil. Dlouho to mívalo jiný charakter než dnes. Mluvilo se hlavně o snižování emisí CO2 metodou strukturálních změn ekonomiky, likvidací těžkého průmyslu, těžby a používání fosilních paliv, omezením automobilismu, atd. a doporučovalo se vládám, aby tyto strukturální změny prováděly. Na takovýchto setkáních tomu tleskali politici, novodobí centrální plánovači. Neřešily se proto metody, jak tyto strukturální změny provést (beze změny podstaty ekonomického systému), zdálo se, že to novodobí centrální plánovači v podstatě přímo zařídí. Direktivami na straně jedné, daněmi a poplatky nejrůznějšího druhu na straně druhé. Hlavně emisními povolenkami, které i někteří ekonomové (toto slovo by ale mělo být dáno do uvozovek) považovali za tržně konformní řešení.
Nikoho nenapadlo přímo úkolovat bankovní (a finanční) systém. Musela pomoci ideologicky uvažující věda, musela vzniknout nová měnová doktrína, která se zcela příhodně začala nazývat new monetary theory, nová měnová teorie. Kde jinde se to mohlo stát, než v baště progresivismu v USA, i když Evropská unie nezaváhala. Před několika lety se to diskutovalo i na každoročním srpnovém setkání bankéřů, ekonomů a politiků v čarokrásném Jackson Hole v Teton Mountains v dalekém Wyomingu na západě USA, kterého jsem se i já několikráte zúčastnil. Tam se vždy předurčovala měnová politika, resp. její základní obrysy do budoucnosti.
Trumpem jmenovaný šéf Fedu (americké centrální banky) Jerome Powell se tam, před očima celého odborného světa, nepřímo přihlásil k new monetary theory tím, že řekl, že centrální bankovnictví musí brát v úvahu i sociální a ekologické aspekty své makroekonomické politiky, a že musí dojít k tomu, aby sociální a ekologické aspekty dnes a denně braly v úvahu i komerční a investiční banky ve své mikropolitice. Americká centrální banka dokonce vstoupila do „Network for Greening the Financial System“, což je mezinárodní skupina, která hledá, jak zabudovat klimatické uvažování do bankovnictví.
Když jsem poprvé četl tyto názory, opakovaně kriticky analyzované např. v CATO Journal, nevěřil jsem svým očím. Netrvalo to však dlouho a stalo se to součástí mainstreamového uvažování. Ve vážném britském časopise Economic Affairs jsem nedávno četl recenzi na jednu z „biblí“ nové měnové teorie (Stephanie Kelton, The Deficit Myth: Modern Monetary Theory and How to Build a Better Economy, John Murray Press, 2020) a nechápal jsem, proč se recenzent neodváží říci, proč je to celé nesmysl. Vznešené matematické rovnice tomu mohou dodat tajuplnost, nikoli obsah.
Takže o zelenání měnové politiky se nepokoušejme. Stačí, že tak činí ve svých televizních reklamních spotech různé komerční banky. Budou jejich klienti chtít, aby banka, které svěřili své peníze, opouštěla čistě ekonomické uvažování a řešila globální teplotu? Ostatně, pojem zelené bankovnictví už dávno existuje, ale myslelo se tím islámské bankovnictví, o které nám však teď nejde.
Be the first to comment