PETR MILER
Už vrozené a v současné době principiálně neřešitelné problémy elektrických aut z hlediska jejich použitelnosti jsou optikou uživatele spalovacího vozu tak extrémní, že pro mnohé budou z podstaty nepoužitelná. Alespoň nějakou náplastí by mohla být infrastruktura, ta ale nakonec jen přilévá olej do ohně.
Na vlastní kůži se o tom přesvědčila Joanna Stern z Wall Street Journal, která vzala elektrický pick-up Rivianu a objela s ním přes 120 nabíječek v jednom z největších elektrických rájů na zemi, v kalifornském Los Angeles. Není to tedy tak, že by někdo vzal auto a začal s ním křižovat ázerbájdžánské Baku, kde nabíječky mají také, ale skoro nikdo je nepoužívá, a tak se nelze divit, když jsou s nimi problémy. Naopak, L.A. a Kalifornie vůbec mají díky tamním přerozdělovacím mechanismům (v zásadě ve stylu EU) jedno z největších zastoupení elektrických aut v prodeji i v provozu a přinejmenším z pohledu dobíjení energie do nich tam existuje slušný trh. Přesto skončil autorčin test jedním obrovským fiaskem.
Joanna během dvou dnů zvládla navštívit celkem 126 dobíjecích bodů, zjistila však, že 27 % z nich nefunguje. Jinými slovy máte více jak čtvrtinovou pravděpodobnost, že když s „vyčerpaným” elektromobilem dorazíte k nějaké nabíječce, stejně u ní nepůjde dobít. Je to bláznivý stav věcí zvlášť tou optikou, že i kdyby nefungovala jedna čerpací stanice ze čtyř, u spalovacího auta by to nebyla žádná velká tragédie vzhledem k jeho flexibilitě. Ta je u elektromobilu neexistující věcí, takže to chce co možná nejlepší infrastrukturu, aby aspoň částečně zhojila beztak vrozené a technicky neřešitelné limity takových aut. Ona je ale ještě podstatně horší, to je fascinující.
Situace je navíc ve skutečnosti ještě tragičtější, než se na první pohled může zdát. Joanna zkoušela nabíječky všeho druhu, tedy různé pomalé dobíjecí body, kde byste kvůli doplnění energie snadno strávili hodiny či dokonce desítky hodin. Pokud z testovaných stanic vypíchla 30 těch označovaných za „rychlé” (i když jsou reálně velmi pomalé – i dnes extrémních 350 kW dobíjecího výkonu není ani desetinou rychlosti doplňování benzinu nebo nafty do nádrže), nefungovalo jich 13. To je 43,3 %, skoro polovina, to je fascinující ještě víc.
V čem byl problém? Kdyby šlo o jeden nedostatek, dal by se možná řešit docela snadno, Joanna ale jmenuje celou řadu selhání. Typicky šlo o:
• Stanice byla rovnou označena tak, že je mimo provoz,
• stanice se tvářila jako funkční, ale její obrazovka nejevila známky života,
• chybové zprávy typu „nabíječka není k dispozici“ nebo „mimo provoz“,
• problémy s dostatkem elektřiny na vstupu,
• nabíjecí stanice vyžadovaly výměnu určitých dílů,
• stanice odmítly platbu jinak standardním a údajně funkčním prostředkem,
• selhání komunikace mezi nabíječkou a vozidlem.
Joana si tak s autem prožila menší peklo, neboť používat elektromobil za takového stavu věcí je velmi stresující. Pokolikáté už něco takového slyšíme? Poznal to i šéf Fordu. Jak už jsme mnohokrát zmínili, stačí si s elektromobilem zkusit chvíli žít a s jakkoli vyššími nároky zjistíte, že to prostě rozumně není možné. Vnucovat za takové situace elektrická auta všem je něco vskutku mimořádně nepochopitelného.
Normální sapiens to věděli od první vteřiny. Zhypnotizovaní washbrains poznají problém, až když je bolestně zkonfrontuje skutečná realita.