O povaze covidismu

Stanislav Komárek nazývá tu podivnou ideologii, která se v západních společnostech před nedávnem rozepjala, scientismus-hygienismus. Já jsem několikrát v minulosti v konverzaci s kolegy použil obratu „covid fašismus“ a vždy to vzbudilo dosti kritickou reakci. Rád bych tedy pokusil se odhlédnout od emocionálního náboje, který tohle slovo pro Evropany má, a zamyslel se nad tím, kolik definičních rysů fašismu doba covidová skutečně naplňovala.

Anglická wikipedie píše (překlad je můj): „Fašismus je krajně pravicová, autoritářská a ultra-nacionalistická politická ideologie, která je charakterizována diktátorským vůdcem, centralizovanou autokracií, militarismem, násilným potlačováním opozice, vírou v přirozenou společenskou hierarchii, podřízením jednotlivce (údajnému) blahu národa či rasy a silnou regulací společnosti a ekonomiky.“

Pojďme tedy postupně rozebrat, do jaké míry naplňovala oficiální západní covidová response výše uvedené definiční znaky fašismu.

• Pojem krajně pravicový je cirkulární, protože jej používáme hlavně pro fašistická hnutí. Nemá tedy příliš smysl zkoumat, do jaké míry byla covidová response pravicová či levicová.

• Míra autoritářství byla podstatná. Téměř ve všech zemích se postupně vynořila jedna osoba, která sice neměla příliš oficiálních pravomocí, ale která víceméně diktovala veřejnou politiku. Ve Spojených státech to byl Anthony Fauci, v Německu Christian Drosten, v Portugalsku onen památný admirál Henrique Gouveia e Melo, který naočkoval celou zemi. U nás se naštěstí nikdo takový nestihl najít, ale poptávka veřejnosti po silných vůdčích typech byla během epidemie naprosto zjevná po celém světě. Na druhé straně je ovšem třeba konstatovat, že v žádné zemi se covidistům nepodařilo zrušit demokratické volby. V zásadě to ale nebyla potřeba, protože poslanci i senátoři se k novému režimu přidali víceméně jednomyslně.

• Nacionalismus je aspekt, ve kterém se období covidu od fašismu zásadně liší. Ztráta soudnosti proběhla téměř ve všech zemích euro-atlantické civilizace, a to dokonce velmi koordinovaně. V tomto směru byla doba covidová podobnější komunismu s jeho výrazně internacionálním duchem. Nově definované společenské kasty (očkovaní/neočkovaní) byly nadnárodní (stejně jako buržoazie a proletariát), celé běsnění bylo dokonce koordinováno z centrály WHO – jakési covidistické internacionály. Na vakcinačních pasech a pandemické úmluvě se v tichosti pracuje i nadále.

• Jedním z hlavních rysů covidismu byla snaha o naprostou centralizaci všeho. Vláda v Praze rozhodovala o otevírací době hospody v Rýmařově, o možnosti opustit dům či okres, o zavření škol v Jeseníku. Pokud by někdo namítal, že šlo sice o centralizaci demokratickou, a nikoliv „autokracii“, tak připomínám, že u nás existuje dlouhý seznam nařízení, která byla později soudem zrušena jako nezákonná. A taky připomínám, že všechny totalitní režimy označovaly své direktivy za demokratické.

• Zajímavý byl i aspekt militarismu. Málokdo ví, že za distribuci vakcín v USA byla odpovědná armáda. I u nás se armáda účastnila potlačování ústavních práv, protože se podílela na uzávěře okresů. Vzpomínáte na tzv. chytrou karanténu, kterou dva roky řídila armáda a při které měla přístup k podrobnostem o pohybu obyvatel, platebních kartách a telefonních číslech? O zázračném admirálovi v Portugalsku jsem už psal výše. Každopádně platí, že v mnoha zemích byla nasazena armáda na území vlastního státu proti vlastnímu obyvatelstvu.

• K násilnému potlačování opozice docházelo běžně a systematicky. Policie stíhala a trestala lidi, kteří se nepodřizovali (nezákonným) opatřením. Komunikační kanály byly mohutně cenzurovány, což je dnes díky vyšetřování v americkém kongresu dobře zdokumentováno. Zejména perzekuce neočkovaných byla všeobecná a rozsáhlá, státem nařizovaná a vynucovaná a provládními médii podporovaná. V českém prostředí část obyvatelstva oprášila ty nejhorší zvyky z komunismu (i dob dřívějších), opět se rozmohlo udávání a různé více či méně rafinované formy spontánního útlaku spoluobčanů.

• Mimořádně zajímavý je aspekt přirozené sociální hierarchie. Místo, které v minulých formách fašismu patřilo příslušnosti k rase či národu, zaujal v covidismu očkovací statut. Segregace na základě očkování je stejně morálně odpudivá, nelegitimní a racionálně nesmyslná jako segregace rasová či náboženská, přesto však probíhala. Byla státem nařízena a většinou obyvatelstva dosti nadšeně podporována. Připomínám výrok ultra-covidisty novináře Tomáše Etzlera, který veřejně napsal, že „neočkovaní neumírají dost rychle“. Jen nemoderní pásky na rukávech byly nahrazeny mobilními aplikacemi.

• Hlavní záminkou covidistických opatření bylo úplné podřízení svobody jednotlivce nějakým vyšším, nadřazeným cílům. V tomto případě nešlo o zájmy rasy či národa, ale o dosti abstraktní „boj s virem“, za kterým se v praxi skrývaly zájmy medicínsko-průmyslového komplexu. Tohle byla zřejmě hlavní slabina covidismu – představitelé dřívějších fašistických režimů na ty „vyšší cíle“ asi skutečně i věřili. Pro lidové masy však nepředstavoval „boj s virem“ dostatečně uchopitelný ideál. V příštích letech uvidíme, zda se lépe ujme boj proti neviditelnému plynu stopové koncentrace.

• Regulace ekonomiky dosáhla naprosto netušené míry, stát v jistých okamžicích přímo řídil soukromé podniky (skrze pracovní dobu), platil jejich zaměstnance i majitele. Míra regulace ekonomiky během covidismu překonala dřívější fašistické režimy, podobala se spíše dobám komunismu. V tomto aspektu se ostatně vždy shodovala levicová i pravicová totalita – jejich největším nepřítelem byl vždy ekonomicky soběstačný, na státu nezávislý občan a jejich cílem bylo, pokud možno, takové lidi ze systému odstranit.

Dle mého názoru covidismus – tedy režim, který v euro-atlantickém prostoru panoval přibližně v letech 2020-2022 – nesl většinu klíčových znaků fašismu. Historie se nikdy neopakuje doslova – tato moderní inkarnace fašismu měla tentokrát výrazně internacionální rozměr. Stejně jako v minulosti byl nástup covidismu značnou částí obyvatelstva vítán a udržován v chodu. A stejně jako v minulosti se „avantgardou“ tohoto hnutí stala akademická půda, intelektuálové a studenti.

Demokratický charakter států nepředstavoval – stejně jako v minulosti – pro nástup covidismu velkou překážku. Nejúčinnější institucionální odpor přicházel od moci soudní, v našem případě od správních soudů. Na rozdíl od dob minulých, netrval covidismus tak dlouho, aby stihl demokratický charakter státu zničit. Také nestihlo dojít na brutálnější formy perzekuce, v leckterých zemích k tomu však nebylo daleko. V tomto směru ovšem ještě není vyhráno. Covidismus poničil strukturu západního veřejného prostoru, zejména důvěru v instituce, takovým způsobem, že je možné, že se naše společnost do před-covidového režimu už nikdy nevrátí.

Dalším zajímavostí je velmi těsné sepětí covidismu s Big Business. Na rozdíl od komunismu, fašistická hnutí vždy velmi benefitovala z propojení s nejdůležitějším průmyslem své doby. V případě covidismu došlo toto propojení ještě dál a místy se zdálo, že celým smyslem nového režimu je prosazení zájmů medicínsko-průmyslového komplexu. Zatímco fašismus zneužíval Big Business k prosazení svých zvrhlých cílů, covidismus byl spíše ze strany Big Pharma zneužit k prosazení jejích zvrhlých cílů.

Zůstávají tři mimořádně zajímavé otázky.

• Čím byla tato moderní internacionální verze fašismu tak přitažlivá, že se k ní velmi ochotně přidala drtivá většina vědeckých, lékařských, politických a mediálních kruhů?

• Proč se covidismus po dvou až třech letech ve všech zemích více méně spontánně rozpadl a nikdo nebyl ochoten za něj bojovat?

• Co je třeba udělat, aby byla se ztráta soudnosti podobného rozsahu zase brzo neopakovala?

K těmto otázkám se vrátím v následujících textech.