O předvolebním pesimismu a optimismu |

Sdílet článek:

Mí přátelé šílí v poměru 50:50. Polovina doufá v oslnivý volební triumf parlamentní opozice, od čehož si slibuje konečný zlatý věk lidstva. Polovina tuší drtivou invazi barbarských hord ANO, SPD, KSČM, od čehož si „slibuje“ Čtvrtou říši, potažmo návrat Rudých Khmerů. Žádný z krajních postojů nesdílím, neb jsou a) organismu škodlivé, b) pravdě pravděpodobně vzdálené. Ve formátu 3+3 stručně vysvětlím proč.

Proč nás mine Armageddon (zkáza světa, ne ten film):

Rozumí se, že Miloš Zeman je skalním fandou koalování Babiše s Okamurou a Filipem. Cháchá. Miloš Zeman je skalním fandou koalování sebe sama s mocí. S ideovou argumentací běžte k šípku. Od dětství až dosud jsem zažil Miloše Zemana liberála, socialistu, centristu, eurofederalistu, nacionalistu. A to jsem, hrubým odhadem, na pár světonázorů současného „vrchního velitele“ zapomněl. Že kryje momentálně záda Andrejovi B., je kvůli momentálně rozlehlejšímu manévrovacímu prostoru, který mu premiér dopřává. Na politickém bojišti se ovšem „mění situace každým okamžikem“. A navzdory (ne)zdraví bude gravitace k moci u Miloše Zemana pokaždé dost silná, aby ještě stihl obrat, co já vím, k zelenému progresivismu.
Senát. I kdyby „mocnosti Osy“ získaly po říjnových volbách ve Sněmovně komfortní většinu, na záhubu režimu to stačit nebude. Pro ni nutno „hrábnout“ do ústavy. A k onomu hrábnutí zas nutno sladit krok Sněmovny a Senátu. Ten však zůstane dominantě v rukách dnešní opozice. ANO ani SPD ani KSČM se nenaučily řemeslu senátních volebních kampaní. A naučit se odmítají. Namísto toho jejich funkcionáři užitečnost horní komory zpochybňují, čímž své příznivce od hlasování v senátních volbách odrazují. Občanští demokraté s křesťanskými (event. s nezávislými starosty) akorát jednou za dva roky přepočítají vzájemné proporce domovských senátorských klubů.
Ega v klinči. Andrej Babiš vládne citelně neomezován koaličním partnerem, protože Jan Hamáček z důvodu převážně „v hlavě“ přijal roli statisty. Z téhož důvodu ji stěží přijme Tomio Okamura osobně rovněž řídící projekt (SPD) založený na jisté verzi vůdcovského principu. Arabská moudrost: „Loď se dvěma kapitány jde dvakrát rychleji ke dnu.“

Proč nás mine Eden (Rajská zahrada, ne ten stadion):

Některé postřehy již v předchozí trojce. Zde navíc odkáži na jiný rozměr Zemanovy osobnosti – mstivost. Jeho nutkání oplácet lidem kdejaký čin a někdy leda výrok z dávné minulosti je nepředvídatelné stejně jako iracionální. Tvoří si jím překážku k nasycení právě mocenského apetitu. Vezměme si ČSSD. Poslední volební období je mu až otrocky po vůli. I tak si neodpustí ji sem tam veřejně ponížit (viz výměna ministra kultury). Může se dít, že vládní koalici SPOLU-PirátiSTAN, jakkoli k němu vstřícné, bude komplikovat vládnutí jen na základě vybledlé vzpomínky, v níž např. někdo z TOP 09 o něm něco prohlásil před prezidentskou volbou 2013.
„Ve dvou rada, ve třech zrada.“ A co teprve v pěti? Pokládám vládu koalice SPOLU, STANu a Pirátů (Konzervativní braši, snězte si mě!) za výrazně světlejší alternativu pro naši zemi než pokračování dnešního kabinetu bez ohledu na úpravy. Ale politika má zákony. A jeden říká, že s přibývajícími koaličními členy roste potenciál třecích ploch.
Toho času ministerský předseda není klasický politik. Tvrdí to opozice, tvrdí to hnutí ANO, tvrdí to politologové, tvrdí to Andrej Babiš. Málokdo ale plně chápe, v čem daná neklasičnost spočívá. Teda kromě Babiše. Klasičtí politikové zápasí buď o ideje, nebo o zájmy. Andrej Babiš zápasí o všechno, o způsob a podstatu své existence, jak si ji kdysi od první cihly vystavěl. S vládnutím se po porážce nerozloučí. Zmapuje terén. To znamená přístupové cesty, jimiž by valem kolem Strakovy akademie opět pronikl. A je-li v sázce vše, není taktiky, kterou by (chvilka na diplomatickou frázi) „přinejmenším rámcově nezval do úvahy“. Jedno vítězství k vítězství nestačí. Pokud toto nynější opozice nepochopí, bude též opozicí budoucí – nejpozději s rokem 2025.