Palestinci, islám a Jeruzalém

V současné době existuje populární, ale falešný narativ, který se používá k delegitimizaci židovského Státu Izrael. Vylhaný příběh, který vlivem mediální propagandy, neznalosti a ryzí nenávisti k Židům tvrdí, že Izrael je nelegitimní koloniální mocnost a území „okupované“ Izraelem právně, historicky a nábožensky patří palestinským Arabům. Takový revizionismus je snadno vyvratitelný a paradoxně odhaluje, že podpora palestinských náboženských nároků je islamofobní.

Palestinci nikdy nebyli starobylým národem, kmenem, národem, rasou ani kulturou, ale ve skutečnosti jsou konstruktem dvacátého století vytvořeným stranai nepřátelskými vůči Izraeli. Od nepaměti nikdy nedošlo k válce, bitvě nebo konfliktu, který by vedli ti, kdo se označují za původní palestinské Araby, proti jakémukoli cizímu nebo domácímu vetřelci ve snaze získat zpět okupovaná palestinská území. Historie identifikuje četné konflikty, které vedli Židé proti nájezdníkům, jako byli mimo jiné Babyloňané, Řekové a Římané, ale bohužel nenajde žádný důkaz o tom, že by Palestinci byli spojeni s konfliktem ve snaze získat zpět svou „původní“ zemi. Proč? Protože Palestinci jsou vynálezem šedesátých let dvacátého století.

Neexistují žádné historické hřbitovy ani artefakty ve Svaté zemi, dokládající existenci Palestinců. Nikdy neexistovala palestinská měna, znak, historický vůdce ani jazyk. Žádné historické stavby či jejich pozůstatky a zříceniny v Izraeli nebyly postaveny těmi, kdo se dnes označují za původní Palestince. Žádný potulný písař se v průběhu věků nikdy nezmínil o Palestincích jako o národu, sektě, rase, kmeni nebo kultuře. V obsáhlé zprávě Hope Simpson z října 1930, kterou nechala vypracovat vláda britské vlády, se o Palestincích neobjevila ani jedna zmínka. Autorka se zmiňuje o muslimech, mohamedánech nebo Arabech, ale ne Palestincích. Ti tehdy ještě nebyli vynalezeni.

Z náboženského islámského hlediska je palestinský nárok na Jeruzalém spíše stejně jako palestinský historický nárok také falešným vyprávěním. Vyprávění, které ve skutečnosti odporuje Koránu a slovům Alláha a proroka Mohameda. Ani Palestinci, ani Jeruzalém nejsou v Koránu nikdy zmíněni. Korán však v mnoha súrách daruje, odkazuje a slibuje Zemi mléka a medu neboli Zemi zaslíbenou, dnešní Izrael, „dětem Izraele“, tj. židovskému národu. Podporovat palestinské nároky na tuto zemi znamená ignorovat, vzdorovat a zesměšňovat Alláhovu vůli, a tudíž musí být islamofobní.

Pravdou je, že v Koránu není zmínka o Jeruzalémě ani o Palestincích, ale současný falešný příběh, který propagují nepřátelé židovského státu, tvrdí, že Jeruzalém je pro Palestince posvátný. Toto falešné vyprávění by mělo být urážlivé pro islám a miliony jeho stoupenců a musí být nepochybně nepříjemné pro Palestince a jejich celosvětovou podpůrnou základnu. Nicméně podpora Palestinců znamená ignorovat, zesměšňovat a vzdorovat Koránu, Alláhovi a proroku Mohamedovi.

Taková fakta zcela vyvracejí palestinské nároky na geografii, která byla podle Koránu zaslíbena židovskému národu. Pro muslimy je to skutečnost a neoddiskutovatelná a nepopiratelná, i když nepříjemná pravda. Podle mnoha odvážných imámů a muslimských intelektuálů je islám v současné době ve zmatku a bude ve zmatku i nadále, dokud nebude falešné palestinské vyprávění odhaleno a zcela odmítnuto.

Skutečnost je jednoduchá. Jeruzalém není v Koránu nikde zmíněn. Ve Starém zákoně je zmíněn 669krát, a pokud vezmeme v úvahu použití slova Sion, které někdy znamená Jeruzalém, pak k 669 přidejme dalších 154.

Jeruzalém se vždy vyslovuje v židovských modlitbách, při modlitbě po jídle a při zakončení svátku Pesach.

V islámské modlitbě nemá Jeruzalém žádný význam. Muslimové ve svých modlitbách Jeruzalém nikdy nezmiňují. Původně se všichni muslimové modlili směrem ke Ka’bě, kamenné stavbě uprostřed hlavní mešity v Mekce. Ve snaze obrátit Židy na islám byla zavedena řada pro Židy příznivých praktik, včetně změny směru modlitby, qibly, z Mekky směrem k Chrámové hoře.

Mnozí Židé předstírali, že konvertovali (aby přestali platit daně, protože muslimům nebylo dovoleno zdaňovat jiné muslimy), ale zachovali si své židovství. Qibla, směr modlitby, který muslimům asi osmnáct měsíců přikazoval změnit směr, byl tedy v súře 2.14 – 52 náhle převrácen, aby pohrdavě spojil judaismus od nepaměti s obrácením se k Chrámové hoře. Ironií všech ironií je, že Korán spojuje směr modlitby čelem k Jeruzalému pouze s judaismem, nikoli s islámem.

Celému světu protižidovští propagandisté vymyli, aby uvěřil, že bez ohledu na výše uvedené body je Jeruzalém považován za třetí nejsvětější město islámu, a to citováním a opakováním spojení, které se historicky nemohlo stát. Podle Noční cesty (súra 17.1) vystoupil prorok Mohamed na nebesa údajně z Posvátné mešity nacházející se v Mekce do Nejvzdálenější mešity. Lži a léta úspěšného prosazování falešného příběhu vytvořily z fikce skutečnost. Nejvzdálenější mešitou je nyní údajně mešita Al Aksá v Jeruzalémě. To je historicky, fyzicky, akademicky i fakticky nemožné. Pouze fikce, propaganda, falešné vyprávění a vylhané zprávy umožnily, aby se tato lež rozšířila a proměnila v pravdu.

Historická časová osa říká, že duchovní vzestup nastal kolem roku 621 n. l., ovšem Mohamed zemřel v roce 632 n. l.. Avšak mešita Al Aksá byla postavena v letech 705 až 715 n. l. Ať už tedy údajná Noční cesta předpokládala, že se jedná o Nejvzdálenější mešitu, rozhodně to nebyla mešita Al Aksá v Jeruzalémě, protože ta za prorokova života neexistovala.

„Nejvzdálenější mešitu“ muslimové nikdy původně neztotožňovali s mešitou v Jeruzalémě – byla spojována s Arábií, buď s Medínou, nebo s Džiránou poblíž Mekky, a Mohamed ji navštívil kolem roku 630 n. l.

Dalším důkazem lži, že Jeruzalém je pro Palestince z náboženského hlediska důležitý, je absence súry 17.1, příběhu o noční cestě, na 240 metrů dlouhém mozaikovém vlysu uvnitř Skalního dómu. Neobjevuje se tam. To nade vší pochybnost dokazuje, že na Noční cestu se v Koránu ani nepomyslelo, ani nebyla s Jeruzalémem slabě spojena.

Jiní islámští učenci k rozpakům moderního islámu a Palestinců poznamenávají, že Mohamed na Skálu v Jeruzalémě nikdy nevkročil.

Mohamed ibn al-Hanafíja (638 – 700), blízký příbuzný proroka, se rozhořčeně vyjádřil, že za tento posvátný čin je zodpovědný pouze Abraham, nikoli Mohamed.

V roce 715 Umajjovci (Syřané), aby zvýšili počet svých přívrženců a spojili tuto událost s Jeruzalémem, postavili na Chrámové hoře mešitu a nazvali ji Nejvzdálenější mešita (al-Masjid-al-Aksá), a to byla událost, která se po staletích pokusila, jak už to bývá, úspěšně spojit Jeruzalém s mešitou, o níž se nyní mluví jako o Nejvzdálenější mešitě . V islámských zásadách není nikde zmínka o tom, že Jeruzalém je třetím nejsvětějším místem islámu.

Jeruzalém nikdy nebyl arabským hlavním městem, a to ani v době, kdy město ovládal islám. Ve skutečnosti existuje řada zpráv od místních i potulných učenců, písařů, spisovatelů a životopisců od 7. do 19. století (biskup Arculf, Thomas Shaw, hrabě Constantine Volney, Gustave Flaubert, Herman Melville, William Makepeace Thackeray, Mark Twain a další), kteří popisují zchátralý stav Jeruzaléma v době islámu. Fotografické důkazy Lea Kahna a Dwighta Elmendorfa z počátku 20. století poskytují další důkazy o úpadku Jeruzaléma, údajně třetího nejsvatějšího města muslimů, když byl pod islámskou okupací. Historicky islám dopustil, aby Jeruzalém chátral během každého období, kdy byl nad městem ovládajícím náboženstvím.

V Chartě OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) z roku 1964 nebyl Jeruzalém zmíněn ani jednou. Takže pravdou je, že když Palestinci v roce 1964 sepsali svou původní Chartu, nebyla v ní žádná zmínka ani nárok na město, které nyní propagují jako své a které jim od nepaměti právem patří. To je další nezpochybnitelný důkaz, že palestinský nárok na Jeruzalém je lež.

Arabský výraz pro Jeruzalém je „Al Quds“, což je zkratka z „Bayt al Maqdes“, což v překladu znamená Svatý dům. Oba tyto termíny jsou přímou nelegitimní výslovností původního a stále platného hebrejského „Bejt ha – Mikdaš“, Svatý chrám. Islám však nikdy neměl Chrám, ten měli pouze Židé. Arabský název Jeruzaléma tedy nemá žádnou souvislost s Mohamedovým nebeským vzestupem, ale odkazuje na židovský Chrám.

Za jordánské okupace v letech 1948-1967 nenavštívila Jeruzalém ani jedna arabská hlava státu. Jeruzalém byl z náboženského hlediska tak nedůležitý, že páteční modlitby přestaly být vysílány z jeruzalémské mešity Al-Aksá a byly přeneseny do mešity v Ammánu. Jordánci se cíleně snažili snížit význam Jeruzaléma jak z náboženského, tak z administrativního hlediska. Všechny vládní úřady s výjimkou ministerstva cestovního ruchu byly uzavřeny a přemístěny do Ammánu – jednalo se o Vysokou arabskou komisi, Nejvyšší muslimskou radu, pokladnu Waqf a úřady pro náboženské dary.

Takže shrnuto a podrženo, po celou dobu islámské arabské nadvlády nebyl Jeruzalém nikdy městem náboženského ani správního významu a nikdy se nestal hlavním městem.

Jeruzalém byl posvěcen židovským králem Davidem a nikdy nebyl hlavním městem žádného jiného národa než národa židovského. Historicky byl hlavním městem Judska více než 1000 let, tedy 2500 let před vynálezem islámu.

Existuje mnoho případů, kdy Palestinci ničili a ničí majetek a zboží ve Svatém chrámu např. koberce, nábytek, knihy a artefakty na Chrámové hoře. Bez ohledu na náboženství jednotlivce nebo skupiny by se ke všem místům uctívání mělo přistupovat s úctou. Nedávná historie potvrzuje, že Palestinci toto základní morální pravidlo pro místa uctívání v Jeruzalémě ignorují.

Jak již bylo uvedeno, v Koránu je mnoho súr, které uvádějí, že Zemi Izrael daroval Alláh židovskému národu. Níže je uveden výběr súr v Koránu a jen několik příkladů přeloženého textu, který nenechává nikoho na pochybách o výslovném obsahu, příkazech a požadavcích Alláha.

• Al Baqara: 2.40/2.47, 2.63/2.65 /2.83/2.87/ 2.122
• Al Maida: 5.12/5.20/ 5.21/5.70
• Al Aaraf: 7.137/7.138/7.139,
• Yunus: 10,93,
• Al Israa: 17.2/17.104
• Ta Ha: 20,80,
• Al Qasas: 28.3
• Al Sajdah: 32.22,
• Al Mu’min: 40.53
• Al Dukhan: 44.32,
• Al Jathiyah: 45,16/45,17
• Al Hadid: 57.26.
• Al Baqarah 2.47 „Ó děti Izraele. Připomeňte si zvláštní přízeň, kterou jsem vám udělil a kterou jsem vám dal přednost před celým světem“.
• Al Ma idah 5.21 „Ó děti Izraele, vstupte do Svaté země (al-Ard al-Muqaddasa), kterou vám Alláh přidělil“.
• Yunus 10.93 „Usadili jsme syny Izraele v krásném příbytku….“.
• Al Isra 17.104 “A my, Bůh, jsme řekli synům Izraele, aby bezpečně přebývali v zemi zaslíbené“.
• 7.137 „A My, Bůh, jsme učinili lid považovaný za slabý, dědici zemí na východě i v západních zemích, na něž jsme seslali svá požehnání. Slib Páně se splnil pro děti Izraele“.
• 7.138 „Přenesli jsme děti Izraele do bezpečí přes moře….“.

Mnozí současní islámští učenci, jako například Mohammed Abu Zayd, Abdul Hadi Palazzi a Sheihk Ahmad Adwan, naznačují, že právě falešný nárok palestinských Arabů na Jeruzalém je příčinou násilných rozkolů v moderním islámu. Sýrie, Jemen, Libye, Irák, Libanon a oblast Sahelu v Africe jsou jen několika příklady, kde islamisté páchají zvěrstva na muslimech (a také na jiných rasách a náboženstvích). Učenci naznačují, že takové nemorální chování bude pokračovat, dokud nebudou ze současného islámského narativu vymazány falešné nároky palestinských Arabů na Jeruzalém.

Ve všech těchto súrách je nepochybné, že Alláh jednoznačně daruje, odkazuje, slibuje a odměňuje celou zemi dětem Izraele, tj. židovskému národu. V jasné arabštině je to jednoznačné a nepopiratelné. Jakákoli opačná tvrzení, jaká prosazují Palestinci, jsou popřením a výsměchem Alláhovi.

Muslimové, kteří tvrdí, že Jeruzalém je historickým hlavním městem Palestinců, ve skutečnosti pohrdají Koránem. Takové pohrdání je paradoxně poněkud islamofobní a ti, kdo podporují palestinské nároky a věc, jsou proto jistě také islamofobní. Výběr výše uvedených citátů přímo z některých súr naprosto znevěrohodňuje všechny a jakékoli palestinské geografické nároky z náboženského hlediska a skutečně zesměšňuje Alláha.

Výraz „Židé“ byl původně používán jako negativní označení židovských bojovníků pod vládou Ježíš Krista, který pocházel z Judeje, a proto byl nazýván králem Židů, a ne například králem dětí Izraele. Teprve ve středověku se výraz „Židé“ začal používat jako obecné souhrnné označení pro veškeré židovské obyvatelstvo. Do té doby a určitě i v době sepsání Koránu se pro židovský národ obvykle používal souhrnný výraz Děti Izraele, Vyvolený národ, Lid nebo Dům Izraele. Někdy se používal také termín Děti Abrahámovy. Všechny tyto termíny se používají při popisu pozitivního v rámci Koránu a islámské podpory židovského národa, který obývá zeměpisné území dnes nazývané Izrael a zahrnující Jeruzalém.

Islámští učenci z předchozích staletí si uvědomovali a zaznamenávali absurdní, nenáboženskou propagandu spojující důležitost a význam Jeruzaléma pro islám. Nejvýznamnějšími z těchto učených mužů byli Jakut 1179-1229, Ibn Tajmíja 1263-1328 a Ibn Kajím al-Džawzíja 1292-1350. Je ironií osudu, že libyjský zločinec Muamar Kaddáfí se na setkání arabských vůdců v březnu 2001 vysmíval arabským palestinským vůdcům za jejich falešné spojení s Jeruzalémem

Mnoho koránů vydaných a vytištěných po roce 1970 je bohužel extrémně revizionistických, protože zmiňují Jeruzalém a práva Palestinců ve verších, které původně nic takového nezmiňovaly. Různí učenci uvádějí další důvod, proč je islám v současné době v tak zoufalé situaci. Revize koránského textu politicky napomohla falešným palestinským nárokům, nicméně je nad rámec islámského vykoupení.

Možná stojí za zmínku, že jediný případ za posledních 3 000 let, kdy byl Jeruzalém „bez Židů“, byl ten, kdy Jordánsko v roce 1948 vtrhlo do země a etnicky vyčistilo východní Jeruzalém, Judsko a Samaří. Během tohoto období jordánské okupace byl Jeruzalém muslimskými okupanty zcela znesvěcen.

Z výše uvedených faktů lze analyzovat, že jakýkoli nárok palestinských Arabů na Jeruzalém je mýtus.

Nárok palestinských Arabů na Jeruzalém je falešný a je pouze začátkem záboru půdy s cílem ovládnout celý Blízký východ, jehož 99,98 % v současnosti ovládá islám. Podle významného arabského historika Josepha Faraha v jeho eseji Mýty Blízkého východu „Izrael představuje jednu desetinu procenta rozlohy země. To je však pro současné zradikalizované Araby příliš mnoho. Chtějí všechno a o to se dnes nakonec bojuje. Bez ohledu na to, kolik ústupků v oblasti půdy Izrael udělá, nikdy to nebude stačit“.

Bohužel Izrael a jeho příznivci byli přemoženi opozicí, která až příliš ochotně využívá mýtů a šíří nenávist k mlčící , neinformované většině, která ze setrvačnosti , neznalosti a fanatismu dovolila, aby tato propaganda pronikla do médií , akademické obce a politické a náboženské debaty v neprospěch Izraele a delegitimizovala jeho právní , historické , politické a náboženské dědictví.

Je nade vší pochybnost, že Korán jednoznačně podporuje sionismus a že palestinské nároky na Zemi izraelskou zesměšňují Alláha a Mohameda a odporují některým nejdůležitějším zásadám Koránu. Podpora náboženských nároků palestinských Arabů je nepochybně islamofobní.