Likvidace tradičních hodnot, na kterých Evropa vyrostla, většinu lidí ve Francii a Británii nezajímá




Sdílet článek:

Evropa se tak trochu změnila na verzi indického call-centra, z něhož se telefonuje s Vladimirem Putinem, ale bez hmatatelného výsledku, a na vině nebude možná jen jazyková bariéra. Zatímco Amerika se zadýchává, Evropa vykazuje prvky politického vakua, na které se valí ekonomické potíže s tím, že po sankcích, které měly izolovat a decimovat válčící Rusko, začínají krvácet západní firmy a celé ekonomiky v různé míře závislé na ruských surovinách. Sílící nespokojenost z rostoucích cen se tak může přidat k mnoha dalším problémům, které se v jednotlivých evropských zemích střádají, mohou otřást politickým systémem a rozpoutat občanské nepokoje nejen ve Francii, která má čerstvě po volbách. O tom všem se budeme bavit s historikem, profesorem Martinem Kovářem.

Martina: Řekl jsi, že ve francouzských volbách vůbec neuspěly tradiční francouzské politické strany. Francouzi, můžeme říct, se radikalizují, nebo jsou stále více nespokojení, a výsledkem je, že to ve společnosti bublá. Je Francie na pokraji nějaké zásadní politické změny?

Martin Kovář: Od té doby, cos to před pár vteřinami řekla, přemýšlím o tom, jak tradiční politické strany neuspěly, a říkám si, jestli to je vlastně ještě pravda, označovat socialisty za tradiční. Asi historicky ano, ale pro Francouze je dneska tradiční ukotvená politická strana Republika na pochodu, a to jsou Macronovi lidi.

Martina: Stal se z něj vlastně mainstream.

Martin Kovář: Jasně. Ale už jsme si možná říkali, že on před pěti lety dokázal přesvědčit Francouze, že není součástí establishmentu. To je jeden z nejgeniálnějších výkonů ve světové politice za poslední dekádu vůbec: On, ministr socialistické Hollandovy vlády, prominentní bankéř, přesvědčil Francouze, že není establishment. To je fascinující, a svědčí to také mimochodem o veliké obratnosti Macrona a jeho makerů. My pořád máme pocit, že Macron není jedním z velkých prezidentů. Ale nezapomeňme, že poslední, kdo ve Francii obhájil mandát, byl Jacques Chirac. Čili, od Chiraca nikdo prezidentský mandát neobhájil. Sarkozy shořel, prohrál s Holladem, a Holland na tom byl na konci pětiletého období tak, že vůbec nekandidoval.

Martina: U Chiraca jsi řekl proč.

Martin Kovář: A ještě jsme si řekli proč. Ale málo platné, Chirac to prostě suverénně zvládl, a nikdo se neptal jak a proč, a za jakých okolností. Prostě vyhrál, a dokonce drtivě. A Macron vyhrál po pěti letech úplně spolehlivě. Jasně, 66 není 55 a 33 není 42, když vezmu zisky, ale myslím, že ani Emmanuela Macrona ve snu nenapadlo, že by to prohrál. A myslím, že Marii Le Pen ani ve snu nenapadlo, že by to mohla vyhrát. A v televizní debatě, kterou jsme viděli, popravdě řečeno, ať si o Macronovi myslíme cokoli, to bylo jeho drtivé vítězství. Pokud někdo z Francouzů fakt dá na to, že si to poslechne, a váhal, zda si to poslechne, tak Macron opravdu působil proti Marii Le Pen jako státník proti venkovské političce.

Francouzští republikáni a socialisté jsou na hraně přežití, a zmizí

Martina: Přesto všechno znovu zopakuji otázku, jestli si myslíš, že Francie je na pokraji jakési politické změny? Právě pro tu nespokojenost. Znova můžu vzpomenout „žluté vesty“, a nepopulární kroky, které Macron udělal v souvislosti s covidem, a zároveň nóta, kterou sepsali generálové, ať už minulí, kteří pak byli podpořeni současnými, tak asi nespokojenost společností probublává velmi.

Martin Kovář: Určitě, já nejsem frankofonní, sleduju to, jak mohu, z českých, britských, německých médií, takže, mohu-li soudit, tak francouzská pátá republika dostala teď pět let, jakési indiánské léto páté francouzské republiky. Dostali pět let s etablovaným prezidentem, který už zná agendu, nemusí se nic učit. A do budoucna se, myslím, odehrají dvě věci, které s tvou otázkou souvisejí: Za prvé buď republikáni, nebo socialisti budou schopní vygenerovat zajímavou figuru jasného šéfa a politického vůdce, a vrátí se do politického ringu, nebo úplně zmizí v propadlišti. Někteří mí francouzští přátelé, nebo kamarádi, kteří byli dlouho ve Francii, nebo tam jsou, mi říkají, že ten, kdo z velké části pořád hýbe republikánskou stranou, je Nicolas Sarkozy. Četl jsem to i v různých světových denících, docela zajímavé komentáře, ale v primárkách to nedal. Má za sebou soudní procesy, byl odsouzen, skončí to asi domácím vězením, což měl Jacques Chirac nakonec taky. Prohrál soud, ještě to není pravomocné, Sarkozy se odvolal, takže Sarkozy to už určitě nebude, na to má příliš másla na hlavě. V republikánských kruzích je určitě respectable, a má tam velké slovo, ale už to nikdy nebude vůdce. A o socialistech ani nemluvím, protože jestliže fakt byla výsledkem složitých jednání Anne Hidalgo, tak pozdrav pánbůh.

Čili tyto dvě strany jsou na hraně přežití, a tak, jako se rozplynuly a zmizely některé strany, tak zmizí i tyto dvě. A potom, za čtyři a tři čtvrtě roku bych čekal velký souboj mezi tím, spekulujeme, bavíme se o budoucnosti, na koho ukáže současný šéf Elyssejského paláce Emmanuel Macron, který vygeneruje někoho ze svých lidí, ať už ze své strany Republika na pochodu, Francie, nebo mimo, to je jedno. Zisky Le Pen volby od voleb rostou, překročila ve druhém kole 40 procent, což, pane jo, to tedy po čertech není málo. Ona už dávno nemluví o tom, že Francie přestane používat euro a že vystoupí z Evropské unie, ale pořád má nápady, jak by to mělo být s francouzskou účastí v NATO, a tak. Čili, v tuhle chvíli to vypadá na střet voličů spokojených s establishmentem, to znamená s Macronem, a voličů nespokojených, kterých zatím nejvíc na svou stranu dokázala získat Marii Le Pen.

A taky bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet demografická situace ve Francii, jak moc brizantní to bude na předměstích velkých, a nejenom už na předměstích velkých francouzských měst, k jak velkému množství atentátů, třeba islamistickým, ve Francii dojde. Nebo jestli se Emmanuel Macron teď opravdu pustí, vědom si toho, že nebude muset obhajovat mandát, do nějakých zásadních sociálních reforem, kdy každý nezdar Macrona bude posilovat druhou stranu. Čili, vždycky se o každých volbách píše, jak jsou osudové, a to si já nemyslím. Myslím, že osudové prezidentské volby ve Francii bychom mohli čekat za pět let. A pokud by tomu tak bylo, tak by mohl být budoucí střet hodně zajímavý, protože, opakuju, Le Pen dávno už není francouzská ultrapravice, ale je to politička, a tím, jak zmírňuje, tím, co říká, se blíží středu, a získává tak stále víc voličů. Ale my nevíme, jestli se opravdu přibližuje ke středu, nebo to jenom říká kvůli tomu, aby získala voliče. Spousta Francouzů, moji známí, na pomezí známých, a kamarádů říkali: „Nakonec jsme volili Macrona.“ Já jsem se ptal proč, a oni říkali: „Protože víme, co od něj můžeme čekat.“ Není to žádná sláva, ale to za pět let nebude. Za pět let to bude Le Pen. Nezapomínejme na levici, kdy radikální trockistický levičák Mélenchon dostal 22 procent, což je přízrak roku 68 ve Francii. Takže bude-li to hodně blbé, tak se taky klidně může stát, že volba bude Le Pen a on. Nevím, jestli jsem ti maličko neutekl z otázky, ale myslím, že pokud ano, tak mnohem méně než předtím.

Martina: Ne. V každém případě jsme už řekli, jakým způsobem se může Francie vyvíjet, že tyto volby ukázaly, že Francie není jednotná, a pravděpodobně to v nejbližších měsících a letech nebude lepší. A každá vážná proměna Francie se dotkne celé Evropy, a tím pádem i nás. V souvislosti s Amerikou jsi řekl, že je nesmírně důležité, aby Amerika analyzovala svůj debakl v Afghánistánu, a poučila se z toho. Pravděpodobně to bude muset udělat i Francie. Řekni mi, jaké největší chyby v posledních letech Francie udělala, že i v důsledku toho je tam situace tak rozjitřená?

Martin Kovář: V zahraniční politice mě žádný mimořádný lapsus nenapadá.

Bezpečnostní situace ve Francii je špatná kvůli nepřizpůsobivosti a neochotě části přistěhovalců, a jejich potomků s francouzským občanstvím, identifikovat se s Francií

Martina: Spíše vnitřní chyby.

Martin Kovář: Vnitřní. Myslím, že se dlouho podceňuje bezpečnostní situace ve Francii, opakuji, ve velkých, a dneska už i v menších městech, kde je nepřizpůsobivost a neochota části přistěhovalců, a potomků přistěhovalců, kteří už mají francouzské občanství, identifikovat se s pátou republikou, a myslím, že z toho plyne, protože je zhoršující se bezpečnostní situace v zemi, že se to týká stále většího počtu Francouzů. A to je, myslím, jeden z důvodů, proč volili Le Pen, protože dostala přes 40 procent. A do toho nějak sáhnout je strašně složitá agenda, hrůzně složitá agenda, a taky je to agenda pro druhé volební období prezidenta, určitě ne pro první, protože, když se to nepovede, tak to může skončit katastrofou. Tato otázka souvisí s francouzským leadershipem Evropské unie: Co teď může Emanuel Macron v těchto pěti letech chtít? Tak teď bude hrát o svůj odkaz.

Martina: Ano, teď si bude stavět pomník.

Martin Kovář: Teď si bude stavět pomník. Bude chtít být zapsán jako velký evropský státník. On je neobyčejně ambiciózní, ale myslím, že primárně bude chtít být velký francouzský státník, a takové měla pátá republika jenom dva: de Gaullea a Françoise Mitterranda, na druhé straně politického spektra, byť odchod obou z Elyssejského paláce byl hořký. A pokud Macron bude chtít být tím třetím, tak bude potřebovat to, co de Gaulle dokázal, a co nedokázal Mitterrand, vygenerovat svého nástupce, který bude úspěšně jeho agendu sunout dál. A na to má pět let čas. A tady bych byl docela optimistický, že někoho najde. A hlavně se ale bude muset pustit do sociální agendy, a to je pro něj bolavé, protože v souvislosti s vestami neuspěl, a spoustu reformních pokusů musel odvolat. Čili, bude muset sáhnout pro Francouze do jedné z nejcitlivějších oblastí, a to je podoba sociálního státu. A za druhé by ho asi čekalo kousnutí do kyselého jablka bezpečnostní situace ve Francii, což si tedy vůbec neumím představit.

Martina: Ale bude to asi nutné.

Martin Kovář: Pokud chce předejít katastrofě, která nevyhnutelně za pět, deset, patnáct, dvacet let přijde, tak myslím, že to bude nutné. Nebo se na to Emmanuel Macron vykašle, když zjistí, jak složité to je, takže prostě na pohodu doslouží pět let, a adios.

Martina: Ale co by to pak znamenalo pro Francii, a pro Evropu?

Martin Kovář: Co by to mohlo znamenat pro Evropu, nevím. Angela Merkelová řídila Unii posledních patnáct let, minimálně deset, a vymyslela si nejoddanější z nejoddanějších šéfku Komise, a je smutné, že to byl hlavní kvalifikační předpoklad nové šéfky Komise, a tak by to být určitě nemělo, byť z pohledu Merkelové rozumím tomu, že když to chci sám řídit, tak nepotřebuju nějakého oponenta, a Jean Claude Juncker, ať byl, jaký byl, ne vždy s Angelou Merkelovou souzněl, byť měli agendu podobnou. Čili, jak to bude v Evropě v postmacronovské době, nevím. A ani nevím, jestli bych situaci ve Francii označil klišé, že je za pět minut dvanáct. To jsem někde viděl s klimatickou změnou, kdy se někdo ptal na nějaké síti, jak dlouho už je za pět minut dvanáct. A ve Francii taky všichni už dvacet let mluvíme o tom, že je to tikající časovaná bomba, a už to říkáme pomalu čtvrtstoletí, ale pořád jsme za minutu dvanáct.

Problematika opouštění a odstraňování tradičních hodnot, na kterých Evropa vyrostla, většinu lidí ve Francii a ve Velké Británii nezajímá

Martina: Jan Eichler, odborník na Francii, říkal, že atmosféru ve Francii poměrně zásadním způsobem změnilo stětí Samuela Patyho, učitele na střední škole, který se snažil děti učit vzájemnému dialogu – a přišel o hlavu. A říká, že to je poměrně klíčový okamžik, který přenastavil rozložení sil, a rozložení tolerance ve Francii.

Martin Kovář: Souhlasím. A přesto Macron pohodlně vyhrál volby, a nevyhrála Le Pen, která má ve vztahu k bezpečnostní situaci mnohem tvrdší postoj. Takže vůbec nepochybuji, a taky mi o tom psali kamarádi, že to francouzskou společnost zasáhlo velmi hluboce. Ale zase bych to nepřeceňoval, protože výsledky voleb tomu neodpovídají. Kdyby Francouzi chtěli opravdu radikální řešení bezpečnostní otázky, a tak dál, tak dostane Marii Le Pen 60 procent hlasů. Nedostala je.

Martina: Řekni, myslíš, že k chybám, které jsi tady teď jmenoval, můžeme jmenovat podcenění bezpečnostních rizik, bychom možná mohli přidat bezbřehý multikulturalismus?

Martin Kovář: Co to dneska ještě vůbec je?

Martina: Těžko říct. Ale byly to, řekněme, otevřené dveře bezbřehé migraci.

Martin Kovář: To už dávno skončilo.

Martina: To už pravděpodobně skončilo nejen ve Francii. Na druhou stranu tady máme ještě další problém, a to popírání dosavadních hodnot, na kterých Západ vyrůstal, a můžeme k tomu možná přidat radikální ideologizaci, která zasahuje do mnohých koutů našich životů. Řekni mi, přispívá k tomu všemu i Evropská unie? Tu jsme tady několikrát zmiňovali, a ty jsi hovořil o tom, že jsme si neuměli představit, že Evropskou unii lze opustit. Myslíš, že na stavu, ve kterém je Francie, Německo, a Evropa jako taková, má podíl Evropská unie, a třeba i lví?

Martin Kovář: Nejdřív poznámku k tomu opuštění hodnot, a potom k Unii. Na tom, že jsou opouštěny hodnoty, postavil svou kampaň Éric Zemmoure, a nedostal ani 10 procent. Kdo slyšel jeho velký projev, tak to přesně byla hlavní část agendy Érica Zemmoura, a nakonec ve finále v politickém kolbišti, kde je taky Mélenchon, a taky Le Pen, a všichni ostatní, včetně Macrona, nakonec dostal, s apelem přesně na toto, 8 procent. Takže bych řekl, že to trápí asi tak 8 až 10 procent Francouzů. Čili, asi nemají takový dojem ze země, jak ho v osmi minutách vykreslil Zemmoure. Kdyby je to tak bolelo a pálilo, tak by dostal aspoň dvacet, ale dostal osm. Za mě osobně je to nepochybně důležité věc, která ovlivňuje politiku v západních zemích, ale nechci s ním být otravný, protože mně byl v řadě ohledů, ač jako socan, sympatický.

Ale třeba v Británii začal Tonny Blair s omluvami za irský hladomor ve 40. čtyřicátých letech 19. století, za krev v Irsku z dvaasedmdesátého roku, a podobně. Myslím, že dneska toto Francouze, ani Brity nebere, pokud to není chytře dáno dohromady s nějakou další agendou, jako to umí Marie Le Pen – 42 procent, pane jo.

A nyní k Unii. Evropská komise, zdá se, dává Česko, a další čtyři státy k soudu za to, že dostatečně nenaplňují nařízení o tom, kolik procent evropských filmů a pořadů má být v kinech, v televizi, a tak dále, což je nepochybně výsledek toho, že s tím opatřením souhlasila česká vláda. A taky nezapomínejme – a to říkají kluci ekonomové, že Evropská unie žádné peníze nemá, jsou to peníze členských států – že tato agenda, jejímž výsledkem jsou takovéto podobné šílenosti, jako kolik procent, jakých filmů má být v kinech et cetera, je výsledkem shody při jednání mezi členskými státy Evropské unie. Takže bych řekl, že Unie na woke, a na tom všem, má podíl v tom, že tuto agendu tlačí Brusel, a některé frakce v Evropském parlamentu. Ale i Evropský parlament se nakonec skládá z poslanců jednotlivých členských zemí. Čili, jak si je členské země vygenerovaly, tak takový ho holt mají. To není ve vzduchoprázdnu. Česká republika prostě do Evropského parlamentu poslala nějaké poslance, a ti spoluvytvářejí agendu Evropského parlamentu, a jsou tam zastoupeny různé politické strany, v tomto případě české.

Vytváření Evropské federace je nebezpečné, a ve výsledku nefunkční. Nejlepší by byla Evropa vlastí, tedy co nejtěsnější spolupráce mezi suverénními národními státy.

Martina: Tak tady jsi mi asi odpověděl. V každém případě se tedy zkusím zeptat ještě jinak: Myslíš, že Evropská unie měla zůstat u spojenectví volného trhu, u hospodářského a ekonomického spojenectví, a že byla chyba snažit se pospojovat evropské státy do takovéhoto politicko-ideologického celku?

Martin Kovář: Já mám v tomto úplně jasno: Jasně preferuji to, čemu de Gaulle říkal „Evropa vlastí“. Nejsem eurofederalista, jinými slovy za mě co nejtěsnější, nejužší, nejpevnější možná spolupráce na mezivládní úrovni mezi suverénními národními státy. To je moje vize efektivně fungujícího evropského společenství. Eurofederalisté, a ti, kteří podporují vytvoření jakési evropské federace, ať už se zatím schovává cokoli, mně vždycky přišly trochu naivní, a v řadě ohledů možná třeba taky nebezpeční. „Nebezpeční“ je silné slovo, ale naivní a nefunkční.

Martina: Nefunkční.

Martin Kovář: Nefunkční. A mohly bychom se dostat k debatám o společné zahraniční politice, a tak dál.

Martina: Ale jsme ve stádiu, v jakém jsme, a kam jsme došli. Co s tím?

Martin Kovář: Nemám nejmenší tušení.

Martina: Poslyš, jako historik víš, že existují paralely mezi historií a současností, věci a události se opakují. Situace ve světě je, jaká je – válka na Ukrajině, znovu se obnovuje studená válka, Američané odešli z Afghánistánu, volby ve Francii dopadly, jak dopadly, Evropská unie funguje, jak funguje, krvavě se válčí v Jemenu, ale to nikoho nezajímá, a mohla bych pokračovat stále dál. Vidíš teď nějakou paralelu mezi minulostí a tím, co se děje teď? Jakože by sis, když čteš noviny, řekl: „Páni, tak tohle jsem četl ve starých novinách před sto, sedmdesáti, dvěma sty lety?“

Martin Kovář: Vždycky asi máme tendenci přeceňovat význam událostí, ve kterých žijeme, a vidět je dramatičtější, než jak se budou jevit s časovým odstupem. Myslím, že tomu je tak i teď. Byť si myslím, že to, co se odehrává na Ukrajině, a to, co vedlo k relativnímu semknutí Západu – a jak pevné toto semknutí je, se teprve uvidí – ale minimálně to, že Rusko je odstřiženo od světové ekonomiky, a dostává se do izolace, viděno z pohledu evropského Západu a transatlantických vztahů, neplatí vůbec pro celý svět. Stačí vyjet na Blízký a Střední východ a hned je situace viděna úplně jinak, nemluvě o velkých zemích, o Indii, Číně a Latinské Americe, kde se na tento konflikt dívají jinak, jinou optikou, případně je vůbec nezajímá.

Takže my to logicky vidíme našima evropskýma očima, a teď ještě víc středoevropskýma očima, a ještě víc očima, které mají s ruskou rozpínavostí nějakou zkušenost, třeba Poláci, my, a tak dál. Svět nikdy, ač se nám to tak třeba jeví, nebyl nějakým veselým místem plným radosti, kde se všem báječně daří. A tak je to i teď. Znovu opakuji, myslím, že máme tendenci, aniž bych měl na mysli konkrétní věc, přeceňovat význam současných událostí.

Na konci 60. let se taky hroutil svět, Britům se úplně hroutil svět na konci 70. let, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých, a tento pocit beznaděje, zmaru a kocoviny po 60. letech, přivedl k moci Thatcherovou. Francouzská pátá republika na začátku procházela nevyhlášenou občanskou válkou, na konci 50., a na počátku 60. let. A italská 70. léta, nebo doba, kdy se hroutila tradiční italská politická scéna, kdy socialisté a křesťanští demokraté, kteří tomu vládli od 2. světové války, odcházeli do minulosti, do dějin, a přišel Silvio Berlusconi a jeho Forza Italia – tak toto jsme v různých evropských zemích, i na evropské politické scéně, už zažívali mnohokrát.

Takovéto dramatické věci, i s vědomím toho, že přeceňujeme význam současných věcí, a nechci se ohlížet dál zpět, od přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století – útok na dvojčata, a to co se teď děje na Ukrajině – jsou přelomové okamžiky. Ale jak moc, kam až to povede, a jak moc přelomové to bude, fakt teprve uvidíme.

Pořád se na svět díváme eurocentrickýma očima, a máme pocit, že pupek světa je tady v Evropě. V budoucnosti shledáme, že to byl náš velký omyl.

Martina: Zkus si to představit, jsi historik: Je rok 2200, a díváš se na současnou dobu. Ty jako historik víš, jak v současnosti posuzuješ určité historické okamžiky a milníky. Řekni mi, v čem myslíš, že budeme budoucími historiky usvědčeni asi z největších omylů ohledně dnešního vnímání světa, a možná i z největších chyb?

Martin Kovář: V tom, že se pořád ještě díváme na svět eurocentrickýma očima, máme pocit, že pupek světa je tady, u nás, v Evropě, a to, co se děje v Berlíně, je úplně zásadní pro světovou politiku, nebo důležité. Houby! To je důležité pro nás, pro střední Evropu, možná pro Evropu, ale až se jednou budeme my staří, nebo naše děti, ohlížet, tak si řeknou: „Jak to, že jste mohli nevidět, že Age of Europe je už fakt definitivně u konce a že nejvíc inovací, a to největší tempo, se děje mimo Evropu, ve Spojených státech a v Asii, v části Asie, v Singapurech, a tak.“ Myslím, že se jednou budeme usmívat lpění na tom, že pořád ještě žijeme tam, kde se rozhoduje o budoucnosti, jako kde je „momentum“. A že debaty o sedmatřiceti hodinovém pracovním týdnu jsou fakt úplně zásadní, a rozsah welfare state, když Asiati makají šestnáct, osmnáct hodin denně, o víkendu, a tak. Ani jedna z nejinovativnějších společností, které jsou s největším inovativním potenciálem v první desítce, není evropská. Takže myslím, že toto do budoucna shledáme jako náš největší omyl v pohledu na současný svět.

Martina: Poslední otázka, jsi historik, ale také táta, máš malého syna.

Martin Kovář: Takže se mi ani nemůže snít o sedmatřiceti hodinovém týdnu.

Martina: Přesně tak. Viktor Černomyrdin svého času, zřejmě kouzlo nechtěného, řekl: „Budeme žít tak, aby nám naše děti a vnuci záviděli“. Zdá se, že tento jeho přeřek naplňujeme. Čeho se, jakožto historik, který ví, že se z historie pořád ne a ne poučit, obáváš do budoucna nejvíc?

Martin Kovář: Největší strach mám z toho, že si stát, jako instituce, a zejména evropské státy, budou uzurpovat čím dál víc moci na úkor svobod a práv jednotlivce, tedy aby náhodou nedošlo k tomu, že souboj stát vs. jednotlivec definitivně vyhrají. V dějinách to tak nezřídka bylo. Po občanské válce ve Spojených státech stát najednou zbytněl. A dvacátá léta, tři republikánští prezidenti v řadě, to neosekali, ale naopak tomu pomohli. Třicátá léta – krize, keynesiáni, 2. světová válka, a pak přišla Thatcherová, Ronald Reagan. Já věřím tomu, že nakonec se objeví nějaký politický lídr, nemusí to být u nás, ale ve světě, který stát už po několikáté odkáže do patřičných mezí. Tak jsem to nemyslel, myslím, že to je vyjádření mých pocitů a obav, aby těm, kteří přijdou po nás, stát neříkal, jak mají čůrat, jak mají malovat, co mají číst, kolik mají mít důchodu, kolik volných hodin v práci. Takže moje největší starost se týká obludně zbytnělé moci státu.

Martina: A osobních svobod.

Martin Kovář: S tím související omezení osobních svobod.

Martina: Tak v tom případě musíme takového lídra už začít vyhlížet. Profesore Martine Kováři, moc ti děkuji za tvé, mnohdy optimistické, vidění světa, a je nám toho věru potřeba. Díky moc.

Martin Kovář: Taky moc děkuju. Martino, tobě i posluchačům. Mějte se hezky. Pěkný den.

MARTIN KOVÁŘ

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*