Douglas Murray o nových formách marxismu |

Sdílet článek:

Našlo se více osob, které se tímto tématem zabývaly z mírně odlišného úhlu. Jeden z čelných představitelů postmarxistické školy Argentinec Ernesto Laclau (zemřel v roce 2014) se už v osmdesátých letech minulého století pokoušel zformulovat nové problémy, o nichž se domníval, že se stávají naléhavými. Se svou partnerkou Chantal Mouffeovou sepsal průkopnickou knihu o politice identit. V roce 1985 vydali Hegemony and Socialist Strategy (Hegemonie a socialistická strategie) a oba přiznávají, že se socialistické myšlení ještě nevyrovnalo s „novými kontradikcemi“. Tradiční marxismus „vycházel z třídního boje“ a „vnitřních rozporů kapitalismu“.

Dnes je nutné hledisko „třídního boje“ upravit a kladou si otázku:

Do jaké míry je nezbytné změnit pojetí klasického zápasu tříd, aby zahrnovalo nové politické subjekty utlačovaných – ženy, etnické, rasové a sexuální menšiny, včetně antinukleárních a anti institucionálních hnutí –, které spojuje odpor vůči kapitalismu, přestože nevycházejí z „třídních zájmů“?

Nutno podotknout, že nejde o žádný obskurní spisek, nýbrž o velmi často zmiňovanou knihu a podle vyhledávače Google Scholar zaznamenala už 16 000 citací. Ani ve své další práci Socialist Strategy: Where Next? (Socialistická strategie: jak dál?) se Laclau a Mouffeová nijak netají svým cílem a představou, čeho lze dosáhnout a jak.

Jak na kapitalismus

Skutečnost, že se kapitalismus ještě nezhroutil, není důkazem, že se to nikdy nestane. Dosavadní neúspěch jejich projektu znamená pouze nové nevyhnutelné rozpory, které je třeba rozplést. „V porovnání s devatenáctým stoletím éra rozvinutého kapitalismu radikálně změnila podmínky politického boje.“ Dnes se ho musí zúčastnit jiné skupiny. V rámci dialektických úvah uznávají, že nová hnutí přinášejí své vlastní rozpory, a může se docela dobře stát, že „subjektivní třídní povědomí bělošských dělníků“ bude „přehlušeno rasistickými nebo antirastickými postoji“, jež „určují boj imigračních dělníků“.

Oba autoři jsou mimořádně upovídaní a v jejich složitých vývodech stěží najdeme nějakou logiku. Neustále narážíme na pojmy jako „jisté aktivity“, „organizační struktury“ a donekonečna se všechno děje „částečně“. Zdá se, že se Laclau a Mouffeová ve svých úvahách záměrně vyhýbají tomu, dopracovat se k nějakým jednoznačným závěrům, ale jedna věc nad ostatní vyčnívá – socialistický boj se musí v první řadě opírat o „nová sociální hnutí“, zejména za emancipaci žen.

Užitečnost takových skupin je zřejmá: různorodé městské skupiny, ať už ekologické, antiautoritářské, antiinstitucionální, feministické, antirasistické, etnické, regionální nebo sexuální, poskytují socialistům nový účel a zápal. Pokud se nedokážou spojit, bude každá prosazovat svůj vlastní program osamoceně a nebudou mít velký vliv. Proto si Laclau a Mouffeová přejí, aby se shromáždily pod jednou střechou socialistického programu. „Na nových sociálních hnutích nás ze všeho nejvíc zajímá možnost rozšíření demokratické revoluce na celou sérii společenských vztahů, a to zejména proto, že zpochybňováním nových forem podřízenosti otevírají další dimenzi boje.“

Útočte na systém!

Před vydáním své knihy v článku napsaném pro časopis Marxism Today (Marxismus dnes) autoři užitečnost protestních hnutí ještě více zdůraznili. Je nepochybné, že stejně jako socialisté i tyto „nové politické subjekty“ („ženy, studenti, mladí lidé, rasové, sexuální a regionální menšiny, jakož i různé antiinstitucionální a ekologické zájmy“) útočí na systém, ale mají jednu zřejmou výhodu:

Místo aby svého nepřítele definovaly výlučně kapitalistickým vykořisťováním, uvědomují si jeho moc, která nevyplývá pouze z vlastnictví výrobních prostředků, ale je výsledkem společenských rysů současného kapitalismu. Vlastnictví kapitálu totiž není jedinou charakteristikou dnešní sexistické, patriarchální a zejména rasistické společnosti.

Laclau a Mouffeová se pokoušeli najít nebo vytvořit novou třídu a boj „vykořisťovaných“, protože konzervativní dělnická třída své teoretiky těžce zklamala, nedokázala svou situaci pochopit a nevydala se cestou, kterou jí nalinkovali. Oba autoři znají historické milníky pokroku, počínaje Druhou internacionálou, leninským historickým průlomem, Kominternou a komunistickými mysliteli, jako byli Antonio Gramsci a zakladatel eurokomunismu Palmiro Togliatti. Ne každý by s jejich výčtem souhlasil, ale každopádně lze nyní neuvědomělý proletariát, jenž tak žalostně zklamal, když ne nahradit, pak přinejmenším doplnit.

Nové základy

V době, kdy tohle Laclau a Mouffeová napsali, postihla levici velká demoralizace. Odkaz Budapešti, Prahy, Vietnamu a Kambodže (abych použil pouze jimi uváděné příklady) mnohé socialisty zcela vykolejilo. A tu se najednou objevuje „celá řada nových pozitivních jevů“, které by mohly přinést novou pokrokovou energii. Samozřejmě nejprve bylo třeba začít u teorie a přeformulovat její základy:

Vzestup nového feminismu, protesty etnických, národnostních a sexuálních menšin, antiinstitucionální ekologické hnutí a existence ostatních diskriminovaných skupin obyvatel včetně antinukleárního hnutí a atypických forem sociálního boje v zemích na periferii kapitalistického světa – to všechno pomáhá rozšiřovat základní tezi o společenském konfliktu a přinejmenším poskytuje potenciál, nic víc než potenciál, na cestě ke svobodné, demokratické a rovnostářské společnosti.

Jde hlavně o to, že tyto nové skupiny by mohly být užitečné, nebylo však snadné je sloučit a ti, co se o to pokoušeli, narazili na několik problémů. Pomineme-li předpokládaný rasismus dělnické třídy, vyznavači dekonstrukce osmdesátých a devadesátých let se zapletli do svých vlastních rozporných tezí. Po úspěchu kritické teorie rasy a genderových studií už nebylo nijak obtížné některé zdánlivě pevně ukotvené jevy vysvětlovat jako pouhé společenské konstrukty, zejména pohlaví a rasu, ale jiné, které vypadají jako fluidní, zejména sexualita, se měly najednou považovat za naprosto neměnné?

Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.