Pan Bongo z Konga a jeho kolegové

Milý čtenáři, podívá-li se nepřátelský fact-checker na titulek tohoto článku, hned zbystří a začne přidělovat červené puntíky: špatně, špatně, dezinformace! Ali Bongo, právě svržený diktátor a syn předešlého diktátora Omara Bonga, přece dlouhá léta vládl středoafrickému státu Gabun, nikoliv Kongu! Prozatímně jej přitom nahradil jakýsi jeho bratranec. (Není to hezké, když celá rodina oddaně dře pro blaho státu? Hned jsem si vzpomněl na náš domácí klan Uhlů.)

Jenže já mám na toho fact-checkera uchystaný v rukávu malý trumf: Ali Bongo se totiž v nedalekém francouzském Kongu roku 1959 narodil. A tak mu budu říkat sice ne zcela přesným, ale hezky aliterujícím způsobem „Bongo z Konga“, po vzoru „Jožin z bažin“.

Bongo z Konga je pilný člověk, který i z platu prezidenta rozvojové země zvládl pořídit pro svoji rodinu v Paříži dobrých 21 nemovitostí a v Nice dalších sedm. Jejich mapu přinesla při příležitosti gabunského vojenského puče francouzská média.

Srandy stranou. O kus dál v západní Africe se právě schyluje k válce v Nigeru, protože sousední státy už nechtějí tolerovat neustálou nestabilitu v oblasti. V nigerském převratu najdeme i ruskou strunu, jakož i jiné struny, ale situace je krapet složitější. Rusko je v Africe relativně novým a malým hráčem. Až donedávna byla mocenským hegemonem Francie.

Zcela nekorektně řečeno: Evropan má při pohledu z dálky tendenci brát Afriku jako jeden velký bordel, jednotlivci se pak liší jen v tom, jak hlasitě či naopak nenápadně to říkají. Ale i když se ten kontinent jako celek nachází na spodku žebříčku rozvinutosti lidstva, i na tom spodku žebříku je přece jen několik příček, a mezi nimi je zatracený rozdíl.

Relativně dobře je na tom východní Afrika, kde země jako Tanzanie, Keňa, Uganda a Rwanda založily místní celní unii, snaží se o vybudování lepší železniční infrastruktury (byť za čínské peníze), vzájemné přizpůsobení zákonů a papírování, a pozvolné sjednocení trhu po vzoru bývalého Evropského hospodářského společenství, snad i o společnou měnu. Po moři to nemají moc daleko ani k Suezskému průplavu, ani do bohatých arabských zemí, ani do Indie, což je nepochybně z hlediska zapojení do globálního obchodu výhoda.

Tyto země vzaly mezi sebe i velice chudý Jižní Súdán a chtějí jej pomocí nové železnice připojit k Ugandě a Keni; pro vývoz tamní produkce na světové trhy by to byla významná pomoc. Keňa a Uganda celkem rychle elektrizují své venkovské oblasti, i když blackoutů je pořád dost. Prevalenci HIV v populaci se podařilo snížit na cca 4-6 procent, což je sice pořád dost, ale proti přelomu století sotva třetina. Zkrátka: není to sice zrovna vyspělý svět a ještě dlouho nebude, ale přece jen se tam ta situace zlepšuje.

Pak je tu ale také západní Afrika, kterou dřív ovládala Francie, a které se říká „pučistický pás“. Tamní politická nestabilita je tak šílená, že je tu naopak vzácností, aby moc přešla z jedněch rukou do druhých mírovou cestou, dobrovolně (jeden bloger specializující se na zdejší politiku tvrdí, že se tak historicky stalo jen třikrát). Valná většina pučů, které proběhly v Africe od roku 1990, se koncentruje v bývalých francouzských koloniích: 78 procent.

A neustálé násilí samozřejmě ještě dál sráží už tak dost mizerné životní standardy zemí v „pučistickém pásu“. Bída?  Check. Vysoké procento negramotnosti?  Check. Blackouty? Nejsou zas takový problém, protože elektřinu má jen málokdo. (Pokrytí venkovského Nigeru elektřinou jsou 4 procenta, kdežto v Keni jde o 65 procent.) Vysoká porodnost v primitivních podmínkách? Check. Parazitární onemocnění, nedostatek pitné vody, absence zdravotní péče …  …

No prostě, ať se podíváte kamkoliv, „pučistický pás“ je z hlediska kvality života asi nejhorší lidmi osídlený region planety. Snad jen venkovský Afghánistán, pralesy v Papui-Nové Guinei, jihoafrické slumy, nebo oblasti pod kontrolou drogových kartelů v Latinské Americe hrají stejnou deprivační ligu.

Obecně nechovám moc velký respekt vůči oněm módním teoriím, že za všechny problémy Afriky může ještě šedesát let po skončení koloniální éry zlý běloch. Upírají místnímu obyvatelstvu jakoukoliv schopnost řídit své vlastní životy, kterou přitom řada jiných bývalých kolonií zjevně má. (Málokdo dnes tuší, že dnešní Jižní Korea byla kolem roku 1950 chudší než valná většina Afriky, a příkladů by se našlo víc.)

Koncentrace průserů v bývalé francouzské koloniální říši v západní Africe je ale tak zjevná a intenzivní, že zrovna v tomto případě to nemusí být úplný nesmysl. Francie totiž do států “pučistického pásu” strká prsty dodnes, vojensky i politicky, a pomáhá dosazovat elity ve stylu “parchant, ale náš”. Má z toho levné suroviny, třeba uran, ale ty geopolitické výsledky a následky jsou bídné. Vlastně si nevybavuji žádnou bývalou francouzskou kolonii s výjimkou titěrných ostrovů v Karibiku, o které by se dalo říci, že je úspěšná, stabilní, prosperující. (Kanadský Québec sice mluví francouzsky, ale už před 250 lety jej dobylo britské impérium, a byl tedy formován zcela jinými institucemi.)

O to větší důvod dávat si pozor na jejich nápady v rámci EU, kde bohužel Francie má až příliš velký vliv. Jistě, tady se nemusíme obávat podobně drastických následků, jako někde v Africe. Ale třeba ta přebujelá byrokracie, se kterou se musí potýkat každý dovozce zboží snažícího se proniknout na vnitřní evropský trh, tu nevymysleli Estonci, Španělé ani Švédové; to je “pařížská škola” a její zkostnatělé vidění světa. Vojenské puče z toho snad nehrozí. Ekonomická stagnace bohužel ano.