Pár poznámek k „neporažení Ruské federace“

Byl jsem více času offline, tak jsem až pozdě zahlédl „Nevojenské důvody, proč NATO neporazí Ruskou federaci“. Neironicky konstatuji, že oproti výtvorům generála Pelze bylo jeho čtení balzámem na oči.

I když je nutno uznat, že to vzhledem ke tvorbě páně generála není až takový kompliment, jaký by si text asi zasloužil. Přesto však jeho autor ponechává řadu nezodpovězených otázek či vyložených nejasností . Proto bych rád tímto poděkoval všem komentujícím, kteří se je guerillově pokusili konfrontovat v komentářích. Tato jejich donquijotská snaha mě inspirovala, abych také zapracoval na své karmě, takže bych si tímto dovolil připomenout či doplnit trochu toho kontextu a horkou jehlou šitých poznámek s pár otázkami.

Poznámky jsou řazeny přibližně chronologicky podlezdrojového textu, kurzívou jsou citace z něj.

„..trpaslík momentálně deklasuje obra.“

Není to tím, že „obr“ s „trpaslíkem“ nevede válku a pouze podporuje proti němu ještě menšího „trpaslíka“, kterému, ale podporu dávkuje podle zásady „málo a pozdě“, jelikož trpí (ten „obr“) utkvělou představou, že ten větší „trpaslík“ je natolik křehký, že by se mohl zhroutit a rozpadnout, pokud na něj bude někdo příliš ošklivý? Že je tato představa je bizarní a mimo a že vychází ze směsi naivity a arogance se s autorem asi shodneme. Je tak moc mimo, že i kdyby se zítra všichni ruští vojáci na Ukrajině rozplynuli a Ukrajinci nakráčeli na Krym i Donbas, tak stejně by Putin si dále udržel vládu. „Božský Vladimír“ sice není žádný vojevůdce ani stratég, ale jednu věc umí, a to udržovat se u moci. Pracuje s vnitřně bezpečnostním aparátem (který rozpočtově moc nezaostává za armádou ani v tomto válečném čase) a s propagandou, jakož i s metodou „rozděl a panuj“ mezi potenciálními konkurenty. Je v Rusku někdo, kdo by Putina chtěl a dokázal sundat a zároveň by dokázal obstát proti ostatním zájemcům o křeslo v Kremlu?

Mimochodem tento básnický příměr Ruska coby hrdinského trpaslíka si protiřečí i s další částí textu, kde autor konstatuje, že Rusko má na své straně 7 miliard lidí. Takže kdo je tu vlastně „trpaslík“ a kdo „obr“? Ovšem autorovi slouží ke cti, že to nepřeháněl do extrapolací, jak společná sympatie k Rusku například sbližuje Čínu a Indii.

„přes 800 dní ostrého válečného konfliktu, přes 300 miliard USD a 100 miliard EUR utracených na vojenské i nevojenské výdaje“

Škoda, že autor blíže neupřesnil, jak tomuto hezky kulatému číslu došel. Pak by nebylo nutné dodávat, že tím vyčíslováním podpory Ukrajině to je poněkud komplikované. Občas se započítá schválený balíček peněz a pak se znovu započítávají jednotlivé dodávky z něj pořízené. Občas se z „peněz na Ukrajinu“ pořizují úplně jiné věci jako třeba budování průmyslových či výcvikových kapacit na svém území, případně výdělky pro své výrobce. A občas se na Ukrajinu pošle starý matroš, kterému prochází záruční lhůta (čímž se ušetří prachy za jeho další udržování či za jeho demontáž) a nahradí se novým, modernějším a dražším kouskem, který se pořídí z „peněz pro Ukrajinu“, ale samozřejmě na Ukrajinu nepojede.

A i kdyby oněch 500 milionů USD odpovídalo skutečnosti, z hlediska celkové objemu amerického a evropských (a nejen evropských, viz příspěvky z Japonska, Austrálie atd.) vojenských a nevojenských rozpočtů to jsou „drobné“, které „obra“ nepoloží.

„na co je teď NATO, když je Varšavská smlouva definitivně minulostí“

Je sympatické, že autor se hlásí k raně havlovskému pacifismu a světu bez aliancí a bez válek a ve věčné harmonii, kdy NATO nebude potřeba. I když se ukázalo, že to není tak úplně pravda. Ale každý si přirozeně může věřit, že NATO škodí svou samotnou existencí a že bez něj by byl mír. Stejně jako po druhé světové, když „američtí imperialisté“ zůstali (na rozdíl od situace po první světové) v Evropě a dokonce zde iniciovali vytvoření NATO. Josif Vissarionovič tím byl bezpochyby zklamán, neboť jinak by tam mohl nerušeně pokračovat v dalším rozšiřování „tábora míru a socialismu“.

„Ne. Jenda Mrcasík tu nedávno pěkně sepsal, k jakému kličkování došlo v otázce sjednocování Německa a souvisejícího (ne)rozšiřování NATO. Stručně řečeno – jak elegantně s tehdy důvěřivými Rusy jejich západní partneři vyjebali.“

Když se autor odvolává na, mimochodem velmi kvalitní, článek JM, možná by si ho měl i přečíst. V článku se totiž dočteme, že primárně šlo o sjednocení Německa a nerozšiřování NATO na území bývalé NDR. Navíc v případě o něch údajných „slibů“ šlo primárně o nezávazné plky a osobní názory, nezřídka ze strany politiků, kteří k jakýmkoli slibům o nerozšiřování NATO neměli mandát. Nic z toho se do uzavřených dohod nedostalo. Autor se sice pokouší prezentovat Rusy jako naivní důvěřivé prosťáčky se srdcem na dlani, kteří nechápou rozdíl mezi prázdnými řečmi ze strany politiků a uzavřenou smlouvou, ale pokud by sovětští a následně ruští diplomaté a politici opravdu takoví byli, tak by opravdu byli jako „klauni k smíchu“. Ovšem proti tomu se sám autor vehementně vymezuje, byť zrovna Lavrov, jak bylo správně zmíněno, byl od února 2022, kdy zjevně „nevěděl, která bije“, do této pozice Putinem degradován.

Takže žádné sliby o nerozšiřování NATO, nýbrž pouze respektování „oprávněných bezpečnostních zájmů“. Problém však je v tom, že Rusko má sklon si tuto frázi vykládat velmi extenzivně a zároveň zapomínat, že „oprávněné bezpečnostní zájmy“ mají i jiné státy a že tyto nemusí být totožné s těmi ruskými. Zároveň však Rusko v roce 1999 podepsalo, že každý stát má „svobodu ve výběru či změně svých bezpečnostních záležitostí, včetně členství ve smlouvách či aliancích“ a že „státy nebudou posilovat svou bezpečnost na úkor jiných států“. Samozřejmě i toto má Rusko sklon si interpretovat „specificky“, ale to není problém NATO, to je problém Ruska.

„Přestali jsme si navzájem věřit, po krvavé inscenaci zvané Majdan následované dvoudílnou etudou Minských dohod, které jsme ani omylem nemysleli vážně, pak už nejspíš definitivně.“

Škoda, že v textu není zdůrazněno, ženejen na tango, alei na „krvavou inscenaci“ jsou potřeba dva. A že k celkové důvěře, nad jejíž absencí autor naříká, nepřispělo vyslání ruských „zelených mužíků“ na Krym a následně na Donbas za účelem povzbuzení do té doby nedostatečně intenzivního „separatismu“. K etudě Minských dohod by se hodilo dodat, že v nich bylo postulováno konání voleb na „separatistických“ územích a vyjasnění jejich autonomie po obnovení ukrajinské kontroly nad tímto územím a nad rusko-ukrajinskou hranicí. Ovšem jako na potvoru tam „volby“ vždy proběhly v době, když tam výlučný monopol na použití násilí, měli „zelení mužíci“, což se na průběhu i výsledku „voleb“ výrazně projevilo. A není nijak šokující, že tam zůstala výlučně ruská kontrola. Což asi oné důvěře také neprospělo. A přesto třeba taková Merkelová a drtivá většina německých politiků dál vehementně tlačili North Stream 2 a prohlubování závislosti na Rusku. Kdo tu tedy podfoukl koho?

„Pořád se ho nedařilo definitivně podmanit a předělat dle starověkého hesla Divide et impera na několik menších, závislejších a poslušnějších celků.“

Takže USA touží po podmanění a rozdělení Ruska? Proč tedy se Američané zoufale snažili nepodporovat rozpad SSSR (viz Bushův proslulý „zbabělý“ projev v Kyjevě)? A proč tedy v devadesátých letech, když se SSSR rozpadl a v Rusku samotném byl bordel, Američané nevyužili ruskou slabost? A proč naopak se postarali, aby Rusko získalo monopol na všechny sovětské jaderné zbraně?

„Ať už Rusko a Rusové udělají to či ono, bude to vždy terčem posměchu, ostrakizace a neskrývaného pohrdání. U nás v Čecháčkově se to obecně setkalo s velkým pochopením, které by se dalo jednoduše shrnout do zvolání: „dobře vám tak, vy nemehla, to máte za osmašedesátej, Rusáci jedni zasraný!“

Tím autor myslí, jak Bush junior Putinovi „pohlédl do očí a shledal, že je „upřímný a důvěryhodný“? Nebo jak se Obama poté, co si Rusko skze „separatisty“ ukouslo kus Gruzie, pokoušel lézt Putinovi do hýždí a dělat „reset“? A jak v témže duchu odmítal posílat na Ukrajinu zbraně i po ruské okupaci Krymu? Nebo jak u nás byli komunisté třetí nejsilnější parlamentní strana a jak i nejsilnější ČSSD lezla Putinovi ještě hlouběji než Obama? Jak budoucí premiér a ministři agitovali proti jednomu umrněnému radaru, který by proti Rusku byl platný jako mrtvému zimník? A jak vláda sklapla paty, vyhověla ruskému přání a z celé akce poslušně vycouvala?

„Po připojení Krymu k RF v roce 2014, které bylo dle mého názoru bylo spíše akcesí než anexí“

Proč to tedy probíhalo narychlo a pod kuratelou „zelených mužíků“ z Ruska?

„se oblíbeným sportem v EU stalo uvalování sankcí (bylo jich jen 13 nebo už 14 balíčků? Počítá je vůbec někdo?).“

Je přirozeně naivní očekávat, že sankce Rusko samy o sobě porazí. Sankce ani dlouhodobé nemusí položit ani relativně malý stát, viz Kuba, KLDR atd. Ale to není jejich cílem. Sankce svůj cíl pouze oslabují a přibrzďují a vytváří mu extra náklady. Přirozeně v tom, že sankce proti Rusku jsou přijímány pomalu a neefektivně jsem s autorem plně ve shodě. Z toho logicky vyplývá, že by měly být intenzivnější a zaváděny rychleji, což ovšem naráží na realitu demokratických společností.

Jde-li o významnější ekonomiku s dostatkem surovinových zdrojů, tak sankce v dlouhodobém horizontu paradoxně přispívají k restrukturalizaci a růstu sankcionované domácí ekonomiky

To je přirozeně otázka názoru. Třeba takový SSSR opravdu ekonomicky vyloženě vzkvétal a už vykvetl úplně. A když „sankce nefungují“, proč tedy ruští fanoušci (včetně, do února 2022, našeho bývalého prezidenta) neustále opakují, že je potřeba je zrušit a další nepřijímat?

„RF totiž za deset let zcela obrátila zaměření exportu a dnes čile obchoduje se zbytkem světa“

To zbytku světa nikdo nebere, stejně jako skutečnost, že tyto země, včetně Indie a Číny, neváhají situace využívat, aby z Rusů vymáčkly pořádné slevy. A třeba při takových debatách o Síle Sibiře 2 s Čínou je Rusům pěkně horko. Takže Rusko čile obchoduje, ale už tolik nevydělává. A o to jde.

„S nemalou materiální pomocí z USA a Velké Británie a za cenu miliónů mrtvých ale nakonec Wehrmacht porazili.“

Přesněji řečeno, bez této pomoci by jej patrně neporazili. Autor sice oslavuje, jak se Sovětům podařilo „přemístit téměř 2500 průmyslových podniků o stovky kilometrů dál na východ“, ale už nedodává, že tyto přesunuté podniky se rozjely teprve od druhé poloviny roku 1942. Tedy právě v té nejobtížnější fázi války byly v zásadě k ničemu a tím významnější byla pomoc ze Západu.

„plán Lend-Lease byl v podstatě obrovskou dlouhodobou půjčkou“

Autor už nedodává, že „splácení“ se předpokládalo s devadesátiprocentní „slevou“. Dodávky do SSSR byly ve výši cca 11 mld. USD v dolarech s hodnotou ze čtyřicátých let. SSSR „splatil“ z toho 722 milionů USD v sedmdesátých letech. Tak na tom si buržousti v USA fakt namastili kapsu…

„poskytováním zbraní, strojů a potravin spojenci úspěšně oddalovali tlak Stalina otevření druhé fronty“

Jak kde. Ona ta podpora nebyla jen materiální. Jak zaznělo v komentářích, probíhala bombardovací kampaň, která sice nezlomila německou morálku ani německou produkci, ale přesto německou situaci výrazně komplikovala, jak z hlediska obtíží v produkci, tak i nutnosti nasazovat nedostatkové zbroje k obraně vlastního území a nikoli na frontě. A v neposlední řadě se bojovalo v severní Africe a následně od roku 1943 v Itálii. A možná by stálo za zmínku, že invaze na Sicílii se podepsala i na německém rozhodnutí odpískat bitvu u Kurska.

„Splácení Lend-Lease částečně v surovinách (mangan, titan…) a z větší části v chybějících devizách pak zpomalovalo poválečný rozvoj SSSR. Lend-Lease byla plně splacena byla až v roce 1986!“

Škoda, že autor toto téma více nerozvedl. Velmi rád bych si rozšířil své nedostatečné znalosti o tom, jak v době vrcholící Studené války, kdy USA a SSSR si vyhrožovaly atomovou válkou, západní imperialisté geniálně dokázali zpomalovat ekonomický rozvoj SSSR tím, že prostomyslného soudruha generalissima a jeho následovníky přiměli odevzdávat do USA devizy a strategické suroviny. Jestlipak tento nedostatečný ekonomický rozvoj SSSR v konečném důsledku nepřispěl i k finální porážce v celé Studené válce?

„A abyste dron v lepším případě sundali z oblohy dolů, musíte jej trefit raketou PVO za milion.“

Anebo jej můžete sundat i něčím menším, viz starý Gepard či jeho modernější nástupci, viz elektronický boj, viz třeba způsob navržený JM v jiném z jeho článků.

„k tomu vlastní vývoj raket za desetinu ceny amerických zbrojovek“

Opět je škoda, že autor nenabízí nějaký konkrétní příklad. Pak bychom mohli posoudit, do jaké míry to souvisí s rozdíly v kupní síle, infaci atd., či zda se jedná o srovnatelné „rakety“ i z hlediska schopností, případně zda se jedná o stejně „kvalitní“ vývoj jako třeba Armata či jiné ruské „zázračné“ zbraně.

„Na druhé straně fronty je už na něj prý vypsána odměna 15 milionů rublů a stíhači MIGů a SUček uzavírají s obsluhami PVO sázky, kdo z nich sundá z oblohy prvního „bojového sokola“.“

Jak správně (mimo jiného) zaznělo v komentářích, v případě F-16 nejde tolik o samotné letadlo jako o skutečnost, že tím se otevře použití další zásoba západních zbraní. Ty tam nakonec (zejména v případě těch více pokročilých) ani nemusí být dodány, ale už jen tato otevřená možnost může ochladit další ruské strašení s „eskalací“.

Taktéž autorem popisovaná situace zavání básnickou nadsázkou, neboť, jak autor jistě ví, nad Ukrajinou oboustranně panuje dominance protivzdušné obrany, jež odpírá nepřátelským letadlům přístup do svého vzdušného prostoru. Tedy souboje letadel mezi sebou jsou prakticky neexistující. A přetrvávání tohoto stavu je méně lichotivé právě pro řádově silnější ruské VKS než pro Ukrajince.

„Jeden z proklamovaných důvodů pro SVO, kterým byla demilitarizace Ukrajiny, se jim krok za krokem daří plnit.“

To je zajímavý pohled. Před únorem 2022 byla Ukrajina vyzbrojena převážně sovětskými zbytky, případně částečně modernizovanými, a s malými rezervami a omezenými a zranitelnými výrobními kapacitami. Nyní postupně přezbrojuje na západní výzbroj, ne nutně ty nejmodernější typy, ale přesto většinově lepší než to, co měla dříve, a s potenciálním přístupem k větším rezervám a výrobním kapacitám nacházejícím se mimo ruský dosah. Vskutku, demilitarizace jak se patří.

„Mezitím Rusové, mohutné letní ofenzívy ani propagandy nedbaje, sice velmi pomalu, zato ale systematicky postupují vpřed.“ A také: „Než vám to dojde, postoupíme tak daleko do hloubi Ukrajiny, jak to jen bude možné. Pomalu, systematicky. A jsme v tom (už zase) opravdu dobří.“

Je půvabné to zdůrazňování: „pomalu a systematicky“. Dost se to podobá šlágru předchozích let: „Vše jde podle plánu.“ Ale budiž. Faktem je, že Ukrajinci dost podcenili legislativní aktualizaci mobilizace a výsledkem bylo jejich oslabení v rovině nahrazování lidských ztrát. A současně s tím znatelně poklesla i jejich materiální podpora kvůli americké „pauze“ způsobené vnitropolitickými tahanicemi v Kongresu. Takže od podzimu 2023 tu nastalo pro Ukrajinu oslabení v počtu vojáků i v množství výzbroje a munice, tj. velká příležitost pro výrazné ruské úspěchy. Brzy už to bude rok této ruské převahy. Kolik kilometrů čtverečních tedy Rusové za tu dobu získali? Kolik procent území Ukrajiny to je? A kolik dalších let tímto tempem budou muset postupovat, než se dostanou, jak očekává autor, „daleko do hloubi Ukrajiny, jak to jen bude možné“? A uvědomuje si autor, že toto období ruské převahy nemusí trvat věčně?

„Po vstupu do EU jsme totiž především moderní Evropané a slova jako vlast a vlastenectví nám znějí natolik podezřele a vyčpěle, že jsou v médiích a na sociálních sítích předmětem laciné dehonestace – „no jó, ti flastenci“!“

Na pozitivním vlivu vlastenectví, zejména ve smyslu zemského patriotismu, se jistě shodneme. Problém je v tom, že pojem „flastenci“ se, navzdory akustické podobnosti, nevztahuje k vlastencům, nýbrž ke kolaborantům, tj. těm co upřednostňují zájmy ruské. Přirozeně z pohledu ruského to „vlastenci“ jsou. Je to podobný princip, jako že se Edvard Beneš „zasloužil o stát“. Ano, zasloužil. Ale ten stát nebylo Československo, nýbrž Sovětský svaz.

„Za necelé 4 roky Velké vlastenecké války padlo 9,8 miliónu vojáků Rudé armády a celkový počet obětí přesáhl 26 miliónů lidí, což bylo přes 15% obyvatelstva!!!“

A do jaké míry ty velké ztráty vojáků spadají do prvního půlroku války, kdy SSSR byl nachytán „s kalhotami dole“, protože uzavřel s Třetí říší spojenectví a báťuška Stalin věřil, že ho přítel Adolf nepodrazí dříve, než on sám podrazí jeho? A jak to souvisí s onou autorem citovanou ruskou „nenávistí k fašismu“?

Jsou mezi obětmi započteni ti, kteří se nuceně stali „sovětskými občany“ v roce 1939 na základě sovětsko-německé spolupráce? A kteří následně byli specifickým cílem poprav a deportací? A co ti sovětští občané (včetně Rusů), kteří bojovali proti SSSR, případně z toho následně byli obviněni a zlikvidováni? A započítává do tohoto čísla autor i oběti etnických čistek a deportací, které během války postihly „nespolehlivé“ menšiny?

Otázky, samé otázky…

„Prakticky každá rodina v SSSR o někoho blízkého buď přišla, nebo se musela o někoho nemohoucího postarat.“

A kolik z těch obětí byli Rusové? A kolik z nich zahynulo v Rusku? Neplatí náhodou, že naprosto disroporčně (vzhledek ke svému celkovému počtu) byli postiženi Bělorusové a Ukrajinci?

„Naštěstí postupující Rudá armáda obětovala při našem osvobození 104 000 vojáků a Američané přispěli navrch čtyřmi stovkami „správných chlapců“

Jak již zaznělo v komentářích, vysoké lidské ztráty v boji nejsou zrovna důkazem taktického mistrovství. Spíše naopak.

„Netanjahu to na územích osídlených Palestinci jen tak mimochodem dělá úplně stejně, jen s tím rozdílem, že s ohledem na hustotu osídlení a místní infrastrukturu jsou následky pro Palestince natolik devastační, že se dá mluvit o skutečné genocidě civilního obyvatelstva.“

Mluvit se dá opravdu o všem. Ale to neznamená, že to je pravda. Pojem „genocida“ se v levicových kruzích používá často a zvláště pak v souvislosti s Palestinci (a to nejen v souvislosti s aktuální válkou). Gaza je relativně malá a hustě osídlená, tj. v případě skutečně devastačního záměru by bylo možné provést akci ve stylu bombardování Drážďan na celé ploše pásma relativně rychle a snadno. Izraelský postup je zjevně pravým opakem, kdy kvůli „humanitárním ohledům“ vynucovaným propalestinskou lobby je postup zpomalován, Hamásu jsou poskytovány přestávky na přeskupení sil a přípravu pozic a trvání boje je maximálně protahováno. Bylo by zajímavé se podívat na poměry ztrát mezi bránícími se teroristy a civilním obyvatelstvem například v bojích o Fallúdžu či o Mosul a srovnat to s poměrem v Gaze. Ovšem k tomuto srovnání by nebylo vhodné používat Hamásem vycucaná čísla, která se vyznačují tím, že drtivá většina obětí jsou ženy a děti a naopak skoro žádní muži, a už vůbec žádní ozbrojení hamásníci (což dokonce i OSN bylo nuceno zredukovat o něco blíže k realitě).

„v jednom podstatném parametru, který dle mého nakonec válku rozhodne, Ukrajinci prohrávají od počátku trvání SVO: poměr mobilizací je dnes nějakých 19:1“

Co tímto autor chtěl říci? Že Rusko zmobilizovalo devatenáctkrát více vojáků než Ukrajina a tedy má mnohonásobnou početní převahu na frontě? A proč tedy ten postup je stále jen „pomalu a systematicky“?

„Dle mého názoru bylo zásadním strategickým omylem USA nevyužít roky budované „partnerství pro mír“ a nevzít Rusko do NATO.“

Každý má právo na svůj názor. Ale možná bychom v takovém případě měli možnost vyzkoušet si ten vzrušující stav, kdy se spolu střetnou dva členové, například při „speciální vojenské operaci“ třeba v Pobaltí.