Počítá se pouze zisk: Jedovaté potraviny – část 2.

Genetická manipulace s plodinami se vztahuje nejen na kukuřici a sóju jako krmivo pro zvířata, ale také na obiloviny určené k čistě lidské spotřebě. Jako na klíčový okamžik je třeba pohlížet na rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1980, podle něhož se „živé organismy“ – včetně plodin – staly patentovatelnými. Semenářské společnosti Monsanto, která byla odkoupena společností Bayer v září 2016 za 63 miliard dolarů, se postupně podařilo získat dominantní postavení v patentech na sóju od roku 1996.

Kromě toho musí zemědělci podepsat smlouvu o osivu, která společnosti zajistí plný přístup ke všem dokumentům farem. Pokud použijí toto semeno k opětovnému zasetí v následujícím roce, porušují patentové právo a jsou společností Monsanto předvedeni k soudu. Monsanto a několik dalších průmyslových gigantů touží rozšířit svou moc prostřednictvím stále nových a nových patentů – které zahrnují oves, ječmen, pšenici a žito, stejně jako zeleninu, jako je brokolice nebo rajčata, ale také geneticky modifikovaná prasata.

Ve skutečnosti mohou být patenty uděleny pouze tehdy, pokud je genetický materiál zvířat nebo rostlin změněn způsobem, který se v přírodě nevyskytuje. Kritici však tvrdí, že se to často obchází, a že společnosti také patentují zboží, které vzniká přirozeně a bez jejich zásahu – čímž získávají nezákonně výlučná užívací práva k přirozenému společnému vlastnictví.

Zdá se, že situace v EU je odlišná. Evropská patentová úmluva (EPC) uvádí, že se neudělují žádné patenty na „odrůdy rostlin nebo plemena zvířat a v podstatě biologické procesy pro produkci rostlin nebo zvířat“. Ukázalo se však, že toto nařízení je zřejmě záměrně vágní a nedostatečně jasné.

Kritici si obecně stěžují, že ceny potravin a osiva rostou, zhoršují potravinové krize a brání výměně osiva do chudých zemí. Ve stále více částech světa není pěstitelům uděleno právo znovu zasít semena bez souhlasu držitele patentu. Verena Schmitt z Institutu životního prostředí v Mnichově uvedla: „Patenty se nevztahují pouze na rostliny a semena, ale také na sklizeň a na potraviny, které lze z rostliny vyrobit.“

To platí například pro chléb, který je pečený s geneticky modifikovanými enzymy, který kromě určeného hlavního zrna také často obsahuje stopy sóji. V případě sójové omáčky již genové enzymy nejsou detekovatelné kvůli intenzivnímu zpracování. Generální ředitel německé společnosti McDonalds Holger Beeck v roce 2015 uvedl: „V loňském roce jsme museli povolit používání geneticky modifikované sóji pro krmení kuřat, protože zboží bez GMO nebylo k dispozici v dostatečném množství za ekonomicky přijatelných podmínek. Z dnešního pohledu to není dobré rozhodnutí.“

Obecně platí, že sója, která je všude inzerována a obsažena v mnoha potravinách, se ve skutečnosti vyvinula v různorodý zdroj zdravotního nebezpečí. Skutečnost, že konzumace sóji je nebezpečná pro mužskou plodnost, je již dlouho známa: Již v roce 2010 studie Harvardské univerzity zjistila, že počet spermií u mužů prudce klesá. U pacientů na klinice neplodnosti bylo v průměru zjištěno pouze 41 milionů spermií na mililitr ejakulátu mezi těmi, kteří konzumovali asi jednu porci sójového mléka nebo jednu porci tofu denně (normální hodnota: 80 – 120 milionů spermií). To bylo přičítáno rostlinným hormonům.

Velké množství dalších studií od té doby prokázalo další poškození zdraví v důsledku konzumace sóji: Většina sójových výrobků obsahuje kyselinu fytovou, která váže minerály, jako je zinek, vápník, železo a hořčík, které tak nemohou vstoupit do těla; navíc lektiny, které napadají střevní stěny, vstupují do krevního oběhu a vedou k různým zánětům. Omega-6 tuky obsažené v sóji také podporují zánět. Inhibitory proteázy blokují produkci enzymů ve střevě. A takzvané goitrogeny brání absorpci jódu štítnou žlázou, která tak produkuje příliš málo hormonů. Další vyšetření odhalila mimo jiné zvýšené riziko rakoviny, imunosuprese, poruch srážení krve a dalších škodlivých následků.

Ať už jde o tristní podmínky v průmyslových velkochovech, přidávání léků a antibiotik, geneticky modifikovaných potravin nebo škodlivé sóji: Základním strukturálním problémem moderní globální produkce potravin je fatální triáda příliš malé konkurence, příliš malé transparentnosti a nedostatku politické kontroly. V důsledku toho stále více lidí konzumuje potraviny způsobující onemocnění a škodlivé potraviny. Kromě toho, že se obrátíme k vědomému, na produkci orientovanému, co nejpřirozenějšímu a „regionálnímu“ zemědělství, může jediná cesta ven spočívat pouze v demontáži odpovědných korporací.