Pokřivený evropskounijní sen |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Draghi jako italský předseda vlády neprokázal žádné velké kvality, nyní s dvouměsíčním zpožděním prezentoval čtyřsetstránkovou zprávu o nezbytných unijních reformách, které by zlepšily konkurenceschopnost Unie a vyvedly ji z krize, v níž se dnes nachází. Draghiho zprávu okamžitě po zveřejnění doprovází velký mainstreamový humbuk ve smyslu tonoucí se stébla chytá. Abychom se zachránili, po čemž ovšem ani moc netoužíme, musíme se víc reformovat, víc pravomocí, nebo nejlépe úplně všechny, se podle Draghiho zprávy musí předat unijnímu centru do Bruselu a pak už definitivně přijde pokrokový ráj. Evropský ekonomický model má podle Draghiho všechny předpoklady, aby obnovil svou kompetitivitu a opět udělal z Unie ekonomickou velmoc. Unie má proto dobré předpoklady, za ně považuje environmentální normy, nízkou dětskou úmrtnost a dlouhou délku života, v EU na neštěstí klesá produktivita a to oslabuje ekonomický růst. Rozdíl mezi americkým a unijním HDP se od roku 2015 z 15% prohloubil na 30%. Rozdíl v kupní síle je 12%. Pokud by soukromý ekonomický podnik stavěl na těchto faktech, musel by zavřít oficínu, v Evropské unii je to důvod k optimismu.

Tři externí podmínky, které garantovaly unijní růst se v posledních letech zhroutily: zbortila se struktura globálního obchodu; zmizela ruská levná energie; finanční nároky na bezpečnost Unie narostly. Odpověď na nový politicko-ekonomický kontext vidí Draghi v akceleraci technologických inovací a v hledání nových impulsů růstu. Draghiho ideje nejsou ničím moc objevným, např. v Nigérii a v Togu se těmito argumenty operuje už dvacet let, a nešlape to.

Technické inovace jsou odjakživa dílem technicky vzdělaných a duchovně motivovaných generací vyrůstajících v prostoru jisté svobody. Bez tohoto primárního předpokladu inovace neprobudí k životu žádné reformy, nezbytný prostor svobody, který garantuje růst, dávala na rozdíl od unijní doby i komunistická epocha. Generace, které by byly schopny inovovat se nemohly narodit v degenerovaném evropskounijním systému, který chová obzvláštní ideovou lásku k mladým generacím, které totálně korumpuje.

Draghiho zprávu doprovází 12 klíčových grafů, které mapují unijní propad a zaostávání za ostatním světem. Navrhuje se nová průmyslová strategie, tím ovšem finanční velekněz nerozumí odkrytí podnikatelské energie v jednotlivých státech a mikroskopické hledání možností v posledních reziduích zdravé vitality, ale naopak její ještě větší podvázání unijním centrem, navrhuje reformu vládnutí v Unii, která by posílila centrální rozhodování. Pokud se snažily členské země o reindustrializaci, pak podle Draghiho to dělaly disparátně a dokonce tím ohrožovaly kolektivní úsilí všech. Blábolům tohoto typu nemůže nikdo přikládat žádnou závažnost. Draghi částečně staví na zcela nevypovídajících statistikách, jako je procento národního HDP, kterým státní administrativa subvencuje vlastní ekonomiku. Ovšem pokud je podpora vlastní ekonomice efektivní, je pozitivní. Největší podpory 74 miliard poskytuje Německo a Draghi by právě tuto podporu nejraději europeizoval nebo zdemokratizoval na podpory havarujícím jižním ekonomikám, kterým kromě práce, nic nepomůže.

Draghi bude mít pravdu když tvrdí, že velkou překážkou inovačním cyklům je mizerná úroveň univerzit a vzdělávacích zařízení, veřejné výdaje na výzkum nejsou dostatečně koncentrované na inovace s praktickým nábojem. A obzvlášť v technologickém sektoru existuje v Unii řada svazujících předpisů a regulí, které brzdí inovační cyklus. Draghi není schopen najít jednu průmyslovou oblast, kde by Unie excelovala a která by neupadala. Navrhuje ustavit síť evropských univerzit vysoké úrovně, kam by směřovaly finance. Éra globálního obchodního růstu skončila. Největším evropským problémem je drahá energie, kterou si ovšem Unie svoji ruskou politikou sama přivodila. Draghi radí inovovat, dekarbonizovat a vylepšit obranu a hlavně centralizovat.

Evropa podle Draghiho musí do reforem investovat 7-800 miliard ročně, tj. kolem 4,5% HDP. Znamená to zhruba 3krát víc v podílu HDP než dělal Marshalův plán v 1948-1951. Ovšem na rozdíl od tehdejší doby nejsou v dnešní Evropě splněny ani minimální podmínky, které by garantovaly udržitelný rozvoj a růst, v Evropě neexistuje kvalitní pracovní síla a kvalitní vědecko-technická základna tehdejší epochy a velmi důležitý faktor, vládnou ubohé a nekvalitní elity. Po covidové epidemii Unie věnovala stovky miliard na překonání krizových jevů, ale efekt byl nulový.

Draghi navrhuje na navrhované investice použít úspory Evropanů, ale přece tyto úspory v bankách automaticky slouží k ekonomickým a finanční potřebám jednotlivých zemí. Navrhované miliardy nejsou gratis, zatíží veřejné rozpočty a stanou se inflačním generátorem, obrovské prostředky na unijní obranu a dekarbonizaci dlouhodobě zatíží Unii velkým inflačním rizikem. Draghiho scénář ani minimálně nezohledňuje okolní svět, Evropa se nenachází na jiné planetě, evropští soupeři USA, Čína, Indie a jiní, nezatíží své ekonomiky nesmyslnou a nereálnou dekarbonizační vizí.

Německá vláda sice pochválila Draghiho úsilí na téma unijních reforem, ale nejschopnější z nich ministr financí liberál Christian Lindner soudí, že některé podstatné body Draghiho zprávy jsou pojaty chybně. Němečtí liberálové mají v programu jistou formu ekonomické suverenity členských zemí, proti níž se Draghi vehementně staví. Lindner na Twitteru napsal, že evropské podniky jsou svázány byrokracií a společně (unijně) pojímané státní zadlužení neřeší žádný strukturální problém, větší zadlužení nutně nevede k růstu, ale určitě vede k placení úroků. Zespolečenštění dluhů unijních členských zemí je dlouhodobou Draghiho vizí, je to přesný opak německé ekonomické inteligence, její realizace by dovedla evropskou ekonomiku do nedozírné katastrofy.