PL/IVAN HOFFMAN
Skoprnělí politologové hledí jako vyorané myši, jak se Trump nemaže s destrukcí systému, sleduje Ivan Hoffman. Demokracie prostě čas od času zničí systém, kteří si politici vytvořili. U nás ale zatím vždy systém nové strany pohltil, naposledy jsme to mohli vidět u Pirátů. Dnes je podle komentátora lídr protisystémové rebelie jasný.
Je dnes „systém“ synonymem řádu, stability, bezpečí? Anebo je „systém“ sprosté slovo? Jak kdy a jak pro koho, samozřejmě. Hodně záleží na tom, co je alternativou „systému“, zda je to chaos, anarchie, anebo zda je opakem systému svoboda, naděje a rozum. Jisté je, že nejsme konfrontováni se systémem coby akademickým konstruktem, nýbrž s jeho zcela konkrétní praktickou aplikací. A někdy to vypadá, že obrana systému apeluje na věrnost ideálu, se kterým ovšem reálný stav systému nemá mnoho společného.
Jedna taková debata o systémovosti a antysystémovosti se nyní točí kolem politické strany SOCDEM, známé pamětníkům pod názvem ČSSD. Tato kdysi vlivná systémová parlamentní strana, těšící se podpoře chudiny a nižší střední třídy, v průběhu let politicky chřadla, jak chřadl politický systém, diskreditovaný systémovými stranami, jako byla liberální ČSSD. Když se dnes SOCDEM prohlašuje za systémovou stranu, říká tím hrstce svých potenciálních voličů, že hodlá zůstat součástí problému.
Loajalita k systému se chápe jako nutná, nikoli ovšem postačující podmínka zisku místa u koryta. Otázkou je, kolik voličů ve volbách řeší zasedací pořádek u politického žlabu, a kolik z nich se zajímá, co míní ta která strana udělat se systémem, aby z něj občané měli užitek. SOCDEM čestně hlásí, že akceptuje systémové mantinely a nemíní se angažovat v jejich demontáži. Je ironií, že se tím zříká místa u žlabu, kvůli kterému se lísá k systému!
Porozumět společenské dynamice nesvedou politici, kteří se cítí být předurčeni společnost vychovávat a vést. Když systém hapruje, ve výhodě jsou politici empatičtí, kteří se na vlně obecné nespokojenosti svezou, než by se tou vlnou nechali smést. Přísloví „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ funguje jinak v době, kdy systém funguje (a kdy je podle staré čínské moudrosti nejlepší politikou nedělat nic), a jinak v době eroze systému, kdy se na nečinnost doplácí. Dnes platí, že „kdo nic nedělá, je k ničemu“.
Ve společnosti se poptávka po antisystémových stranách coby štikách v rybníku cyklicky vrací. Dosud se ovšem nesystémová hnutí po vstupu do Parlamentu vždy zařadila do systému. Bylo tomu tak u Věcí veřejných, u ANO či u Pirátů. Vymezení vůči systémovým stranám zkrátka nezaručuje, že po volbách dojde na rebelii vůči systému. Na konto Pirátů se výsměšně konstatovalo, že místo „Pusťte nás na ně“, měli mít heslo „Pusťte nás mezi ně“. Dnešní volič je poučenější a u politických stran se nespokojí s proklamacemi, s kým se nebudou bavit. Zajímá se, jak nesystémová strana zatočí se systémem čili s EU, Green Dealem, lipskou burzou, politickými neziskovkami či s Českou televizí.
Lídrem politické rebelie proti stávajícímu systému je dnes hnutí STAČILO!. Je na něm zajímavé, že takticky nemlží, nenechává si zadní vrátka, neuchyluje se k frázím jako „nikdy neříkej nikdy“, zkrátka se s tím nemaže. Takový vidlácký přístup by ještě před půl rokem působil politicky naivně, neprofesionálně. Jenomže právě takto se s tím nemazal v kampani Trump a díky tomu vyhrál. A teď skoprnělí politologové hledí jako vyorané myši, jak se Trump nemaže s destrukcí systému, přesně podle smlouvy, kterou uzavřel s voliči. Co experti na systém přehlédli? Nepočítali s demokracií, která to vzala zkratkou!
PL
(15 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
„Je dnes „systém“ synonymem řádu, stability, bezpečí? Anebo je „systém“ sprosté slovo? Hodně záleží na tom, co je alternativou „systému“, zda je to chaos, anarchie, anebo zda je opakem systému svoboda, naděje a rozum.“
To je zase matení pojmů. Jako systém může být označeno kde co. Jako politický systém lze nejspíš označit mocenské uspořádání státu. Takový systém sice bude mít vždy nějaký řád, ale konkrétní systém si ten řád může přizpůsobovat, jak se mu to hodí, takže to vlastně skutečný řád (jasná obecně platná pravidla) není, spíš neřád. Opakem řádu je zřejmě chaos. Anarchie je bezvládí. Může být chaotická, může v ní panovat pevný řád. Svoboda, naděje a rozum jsou pak pojmy z úplně jiné kategorie.
Když se dnes mluví o systémových stranách, systémem se myslí právě aktuálně platné uspořádání moci. Jako antisystémové strany (hnutí, názory) se označují ty, které jsou samozřejmě taky „systémové“, ale vyznávají systém odlišný. Je to, jako bychom někomu, kdo nechce jezdit na elektrickém kole, ale dává přednost klasickému, říkali anticyklista (protože dnes jsou v módě baterky). Ty strany nejsou antisystémové, ale anti „liberálnědemokratické“.
Zkratkou nejkratší by byla poctivá přímá demokracie. Ta by se obešla bez takových tanečků a zatajování.
Stačilo je Konečná. A Konečná má za sebou několik velmi pochybných hlasování v europarlamentu. Například hlasovala pro snížení uhlíkových emisí o 55% do roku 2030…
Že nemlží? A jak se tedy k těm svým hlasováním postavila? Vysvětlila je? Distancovala se od nich? Nebo jen tradiční strany s košatější historií mají víc důvodů k mlžení? Stačí to?
Asi ví jak dělat kampaň a je schopnější než většina našich politiků. Ale má opravdu tak geniální program, aby stálo za to dát mu přednost před přímou demokracií – před vlastní vůli? Jak jinak chce změnit systém aby byl lepší a nestalo se z něj znovu to, co je dnes?