Poštovní služby: Náhodný experiment schopností státu něco zlepšit

Leonard Read byl americký novinář, který po druhé světové válce založil v USA jednu z prvních nadací na obranu svobodné společnosti a svobodného trhu. Sám napsal řadu knih a esejů, ve kterých neochvějně hájil právo každého člověka rozhodovat se sám za sebe.

V jedné ze svých knih s názvem „Anything That Is Peaceful”, která vyšla v roce 1964, přišel se zajímavým argumentem na téma schopnosti státu něco řídit. V knize píše, že zastánci státních řešení často uvádějí poštovní služby jako něco, co by bez státní intervence nemohlo fungovat.

Kdo splní čtyři úkoly

Jako důkaz, že takové tvrzení je nesprávné, navrhuje Leonard Read přenést se v čase o sto let do minulosti, do roku 1864, a vybrat si nejjednodušší úkol ze čtyř zadaných problémů:

1. Doručit poštu do druhého města.
2. Přenést lidský hlas na vzdálenost tisíc kilometrů.
3. Dopravit deset lidí ze ze západního na východní pobřeží USA během jednoho dne.
4. Přenést živě obrázky z nějaké události na vzdálenost sto kilometrů.

Suverénně nejjednodušším úkolem je zjevně číslo jedna. Úkoly dva až čtyři se v době zadání otázky zdály jako z jiného světa. Přesto se s úkoly dva až čtyři svobodný trh vypořádal tak, že telefon, leteckou dopravu a přímé televizní přenosy libovolné události považují lidé za samozřejmou součást každodenního života.

Poštovní experiment

Úkol číslo jedna, doručovat poštu, byl ponechán v rukou státu. Jak se s ním stát vypořádal? Podle Leonarda Reada byla americká pošta v roce 1964 o 150% dražší než před válkou a doba doručení byla stejná, ne-li pomalejší.

Podobný experiment proběhl i v České republice a každý si může sám porovnat, jak to dopadlo.

Před 30 lety:

1. Když si chtěl občan něco koupit, musel jet do obchodu a spoléhat se na to, že jím požadovaná věc bude v daném obchodě k mání.
2. Občan, který dostal doporučený dopis, se ve na poště postavil do fronty. Když na něj přišla řada, řekl své jméno paní za přepážkou, ta se zvedla a šla hledat předmětný dopis do krabice s dopisy. Hledala ho tak, že prstem listovala v krabici.

V současnosti:

1. Když si chce občan cokoli koupit, vybere si na zařízení, které se vejde do kapsy, co by se mu líbilo, a nechá si to doručit na libovolné místo.
2. Občan, který dostane doporučený dopis, …

Co to znamená?

Každý, kdo volá po státních zásazích v oblastech, kde může přiměřeně fungovat soukromá firma, chce předat řešení problému organizaci, která:

1. Za třicet let nedokázala posunout martýrium vyzvednutí doporučeného dopisu o píď kupředu s výjimkou toho, že dříve to byla rukou psaná doručenka;
2. V oblastech, kde soukromá sféra nemůže působit, jako je například administrativa občanských záležitostí, není schopná mít otevřeno každý pracovní den a omezuje občanům možnost něco vyřídit někdy jen na dva dny v týdnu;
3. V ty dny, kdy má otevřeno, není schopna zajistit provoz bez přestávky na oběd, kdy by naopak pracující občan, který si jde místo oběda něco vyřídit, potřeboval, aby měli otevřeno.

Málokdo zná soukromou firmu, která by měla otevřeno dva dny v týdnu s přestávkou na oběd. Státu to vůbec nepřijde divné. Dále se snaží rozšiřovat svoje pole působnosti a tvrdí, že to udělá lépe. To, že tomu věří stát, nepřekvapí. Ale proč tomu věří občané, když na poštu musí občas každý?

Záludná otázka

Po takové diskuzi většinou přichází sugestivně položená otázka. A jak byste to tedy udělali bez státu? Tato otázka je mírně záludná, protože nutí každého kritika státního montování se do různých věcí, aby obratem přišel s geniálním řešením. To je samozřejmě zhola nemožné.

Přesto existuje logická odpověď, jak by to šlo udělat. Stačí, aby stát nechal svobodné občany hledat nejlepší řešení daného problému a aby jim nechal alespoň část zisku, který jim to možná přinese. V relativně krátké době přijdou s řešením, které je s vysokou pravděpodobností optimální. A hlavně si ho demokraticky vyberou lidé tím, že za dané řešení dají dobrovolně peníze.

Jako třeba možnost vyzvednout si balíček z boxu téměř u každé pumpy klidně i o půlnoci přes SMS.