Stalinská sovětizace

K dalším subjektivistickým zásahům došlo na počátku padesátých let; vedly k vystupňování zbrojních výdajů, neúměrným preferencím armády a byly inspirovány představami Moskvy o vítězném pochodu proletářské revoluce na břehy průlivu-kanálu La Manche (mezi důstojnictvem tyto nálady doznívaly ještě během sedmdesátých let). V československém případě, v případě čepičkovské armády (ministrem národní obrany byl Gottwaldův zeť ambiciózní dr. Alexej Čepička /1910–1990/) pak také spěly k hospodářskému zhroucení, násobenému ekonomickými zátěžemi „zděděnými“ z druhé světové války a posléze k tzv. měnové reformě. Do zemědělství nejenže se podstatněji neinvestovalo, ale naopak se z něj tzv. kolektivizací odčerpávaly prostředky nutné pro rozvoj hutnictví, těžbu surovin i strojírenství těžkého a lehkého průmyslu; v zájmu objektivity je nutné dodat, že bez ohledu na některé průvodní stinné stránky právě během Třetí republiky začíná proces emancipování slovenské společnosti a dokončení jejího hospodářského a sociálního  „zrovnoprávnění“ se západní a střední částí země. V této době také začíná zvlášť nedomyšlené a šablonovitě ze SSSR „převzaté“ opomíjení většiny druhů-forem tradičních terciérních služeb i údržby domovního fondu. Na mnoha místech je patrné, že se žilo z podstaty a dříve vytvořených hodnot. Kulturní revoluce nebo všeobecné zpřístupnění zdravotnictví a lékařské péče, která tyto jednostranné degenerativní změny také provázela, nebyla s to tento vývoj překrýt i pro jen poněkud informované současníky. Stejně byly stále viditelnější následky tohoto chaotického kurzu dlouhotrvající investiční podvyživeností na většině území státu.

Převážně papírová perspektiva globálního revolučního pohybu, povzbuzená vítězstvím komunistického hnutí v kontinentální Číně (1949), byla tedy založena na předpokladu vítězství tohoto direktivního socialismu i v podstatné části západní Evropy; výchozím bodem bylo zprvu Informbyro (Kominforma, založeno v létě 1947) složené mimo SSSR z komunistických stran satelitních států a nejvlivnějších západoevropských komunistických stran Francie a Itálie, které byly do r. 1947 členy koaličních vlád ve svých zemích. Politickému pohybu byla přizpůsobena i jednostranně prosazovaná strategie hospodářského vývoje. V tempech, vlastních spíše válečnému než mírovému národnímu hospodářství, byla provedena subjektivisticky podložená strukturální přestavba, která oslabila finančně i technicky zpracovatelské průmysly ve prospěch těch těžkých a silně oslabila mezinárodní postavení ČSR. Prvky této koncepce jsou pozorovatelné např. v makroekonomických pasážích Urválkových vystoupení v procesu Slánský a spol.; koncepty, které začaly v diskusích převládat zhruba od počátku šedesátých let, byly označovány za „pikle“ světového imperialismu, jednotliví obžalovaní za jeho agenty a donedávný spojenec, titovská Jugoslávie, stát bezprostředně po válce stalinističtější Stalina, který se úspěšně vzepřel některým vrchnostenským manýrám často nezvaně zvaných sovětských poradců, byla opakovaně podle not z Moskvy i ze satelitních států zahrnována arzenálem nejrůznějších nadávek a dosažitelných sankcí.

Lakmusový papírek tezovitého konceptu světové revoluce, korejská válka (1950–1953), „zčtverylkovatěl“ a nakonec byl ukončen ne mírem, ale příměřím, které fakticky i dnes konzervuje jeden z nejdelších konfliktů lidských dějin vůbec. Jaderný pat, který se vytvořil výbuchy v Hirošimě a Nagasaki (srpen 1945), přesvědčil obě hlavní velmoci o tom, že mír přes veškeré vzájemné výhrady je pro ně invariantní.

Jakýmsi mottem nové doby se stala Stalinova smrt na počátku března 1953. Pro východní sovětský blok to znamenalo hašteřivé vnitřní autarktní tendence a spolu s tím tichý pád konceptů navržených a doposud prosazovaných Moskvou během poválečného období. Strojírenská velmoc a hlavní zbrojovka bloku, kterou se mělo Československo stát, utrpěla trhliny, které se v průběhu času dále rozrůstaly. Relativně větší volnost satelitních států – v porovnání se stalinským obdobím – znatelně oslabovala hegemonní pozici Moskvy v přímé vazbě na její rostoucí zejména hospodářské potíže a brzdila i velmi formálně pojaté integrační agendy RVHP. K tomu je potřebné dodat, že pětiletky byly ve skutečnosti mozaikovitým souhrnem jedno- a dvouletých plánů, jimiž byly dodatečně upravovány – často směrem dolů – ukazatele původně obsažené v jejich výchozích verzích.

Svou váhu měl i strmý pád váhy profesní kvality tzv. středního článku (části společnosti orientující se podle středovrstvových hodnotových orientací kellerovských nových středních vrstev a zahrnujících zejména střední vedoucí pracovníky v administrativě i národním hospodářství), ponechám-li stranou opakované čistky mezi profesními a odbornými špičkami. Nekritické přebírání vyžilé sovětské zkušenosti, na jejíž dodržování přímo i nepřímo dozírali sovětští „poradci“ nejrůznějšího druhu a nejroztodivnějších odborných i lidských kvalit, vyděračské poúnorové praktiky při kampaňovitém nahánění vedoucích pracovníků většiny pomyslných stupňů do dělnických profesí hlavně v těžkých průmyslech a komunistické strany (na konci čtyřicátých let v zemi, která měla necelých 13 milionů obyvatel, čítala KSČ 2 300 000 členů) s následnou členskou čistkou a privatizací živnostenských (mini)subjektů tvořily svébytná východiska buď pro vnitrostranickou diferenciaci, nebo pro logické oživení či šíření protirežimních nálad. Systémovým důsledkem těchto administrativně často až trestně právních kroků byl strmý pokles profesní i odborné kvality tzv. decízy (latinsky decidere, rozhodovat).

 Zglajchšaltovaná společnost

V druhé polovině padesátých a během šedesátých let to byli právě tito lidé, kteří brzdili nástup reformních podnětů, které se vázaly ke XII. a XIII. sjezdu KSČ. K tomu se připojoval i viditelný, v čase se prohlubující pokles řemeslné dovednosti a pracovní kázně nejrůznějších vrstev dělnictva a ostatního zaměstnanectva (čelit jim mělo přebírání stachanovských údernických zkušeností a vzorů ze Sovětského svazu probojovávajících tzv. zpevňování norem). Vítězila šeď průměru a schopnost vadit druhým – zejména nadřízeným – co nejméně. Z revolučního jádra předválečné KSČ i jejích předúnorových členů se stávala poslušně, posléze rutinně běžící kolečka sovětizované „kovárny socialismu“. S touto šedí splývali do značné míry i někdejší členové třetirepublikových demokratických stran.

Odkaz První a Třetí republiky se však nerozplynul do ztracena. Řada schopných ekonomů nikdy nebyla zcela potlačena a objevila se i jejich nová generace – generace Pražského jara. Byl to jakýsi svým způsobem nechtěný produkt uměle vytvářeného a do společnosti všemožně pumpovaného budovatelského růžového optimismu, který se voluntaristicky přenášel přes nedostatky v distribuci služeb, chátrající domy i dožívající přídělovou ekonomiku (byly vydávány stovky kýčovitě založených „socrealistických“ budovatelských sovětských románů nebo prózy černobíle popisující i předválečné a  meziválečné poměry; v obdobném duchu vznikala i řada obdobně tezovitě založených schematických filmů).

Drsný náraz roku 1953, protirežimní, velmi často právě dělnické stávky a vnitřní otřesy v Československu, Polsku, NDR a Maďarsku postupně jaksi přirozeně ukončovaly kontrast drsných poměrů a nereálně stanovených plánovaných cílů. Během přechodného období a prvního velkého hospodářského otřesu let 1955–1956 uvnitř komunistických vedení satelitních států prorazilo poznání o nereálnosti přímých ozbrojených střetů se západním společenstvím a byla připuštěna i nutná možnost „lidové“ zábavy. Postupně se úporně rodila a prosazovala i dobová představa tzv. mírového soužití dvou odlišných společenských soustav.

 Setrvačnost stalinistické šablony v RVHP

Pro československé národní hospodářství to znamenalo pád průvodních představ spojených s transformací na přelomu čtyřicátých a padesátých let. To byl ovšem objektivní ukazatel: setrvačnost těchto extenzívních představ však přetrvávala často až do poloviny osmdesátých let. Založení Rady vzájemné hospodářské pomoci (1949) neznamenalo nástup reformních změn ani po změně již konstatovaných podmínek; naopak v porovnání se srovnatelnými organizacemi Západu se tato organizace měnila spíše v nechtěný nástroj systémové retardace Východu nezávisle na oficiálních proklamacích jejích členských států i orgánů. Zachovávání obtížné rovnováhy plynoucí z potřeby životně nezbytných surovin a produkce sortimentně neúměrně širokého strojírenského exportu svou zaostávající kvalitou zboží obtížně uplatnitelného na západních trzích, ale zprvu nedočkavě žádaného v agrární většině satelitních států RVHP, se postupně vyžívalo. Vrchol této koncepce jednostranného prosazování „strojírenské velmoci“, tedy extenzívně pojatého, velmi jednostranně založeného rozvoje poválečného československého průmyslu byl ve druhé polovině padesátých let; už tenkrát ovšem tyto úspěchy byly vykupovány jednostranně poskytovanými úvěry, jejichž návratnost byla   značně problematická podobně jako jednostranné předávání – zpravidla bezplatné – československých patentů do agrárních členských zemí RVHP.

Budovatelské šablony stalinistické ekonomiky ovšem jak u plánovacích, tak politických a státních orgánů přetrvávaly. Chruščovova utkvělá myšlenka o dohnání a předehnání Západu do roku 1970 klopýtala od samého počátku o opačně se vyvíjející skutečnost. Extenzívní typ ekonomiky, zvolený na základě propagandisticky zkreslených zkušeností předválečných stalinských pětiletek i válečné ekonomiky SSSR druhé světové války, tedy vyčerpával své možnosti již na počátku druhé poloviny padesátých let; neuspokojená poválečná poptávka daná pustošivými následky druhé světové války přestávala být „měkkým polštářem“ zdivočele reorganizované československé ekonomiky.

Pro Československo, proponovanou „strojírenskou velmoc“, to znamenalo dalekosáhlé makro- i mezzoekonomické strukturální deformace, které byly nejcitelnější ve ztrátě vývojových temp ve zpracovatelském průmyslu, zemědělství a službách, zejména ve zdravotnictví a školství. Satelitní trhy a potřeby sovětské ekonomiky zprvu vytvořily pro československý těžký průmysl a strojírenství, jak již bylo řečeno, „měkké“ prostředí; to se však po polovině padesátých let začalo měnit. Satelitní státy, které se rovněž industrializovaly, se začaly po Československu dožadovat kvalitnějších výrobků, suroviny, jimiž disponovaly, se snažily uplatnit přednostně na západních trzích, a tak v československé ekonomice vývojově vznikaly „výroby pro výrobu“; původní ziskové pozice se stávaly méně a méně výhodnými a současně se nenávratně ztrácely ty pozice, kterými Čechoslováci disponovali ještě na konci čtyřicátých let.