Pozorování ruských nálad |

Sdílet článek:

LUCIE SULOVSKÁ

Jsem ráda, že mi to potvrdil i průzkum, o němž nedávno mluvila Petra Procházková s ruskou socioložkou Jelenou Koněvovou, že postoje k válce se už nemění, rozhodně nelze pozorovat žádný nárůst protiválečných nálad. Jestli něco narůstá, tak pocit, že je potřeba jít „all in“ a prostě vyhrát. Buď proto, že je to tak správné, nebo proto, že je to nezbytné, když už jsme tam vlezli.

Nejtěžší je oddělit rétorickou podporu od skutečné ochoty bojovat, ale Jelena Koněvová říká:

„Začali jsme nálady zkoumat hned v únoru 2022. A od té doby je podpora války kolem 60 procent. Z toho 38 procent tvoří tvrdé jádro – tito lidé jsou připraveni jít na frontu nebo věnovat peníze na pomoc armádě, odsuzují odpůrce války a chtějí je trestat. Mezi nimi je ještě 10 procent skutečných jestřábů, kteří chtějí bombardovat, popravovat, vypalovat. Po celou dobu války je to stejné.“

Nedokážu to potvrdit ani vyvrátit, připadá mi to jako vysoký počet lidí ochotných se nějak nasadit do boje. Ale je to určitě možné. Já osobně sleduju i různé ruské vojáky, obyčejné mobilizované kluky bez hodností, a ti jsou motivovaní vzhledem k situaci až obdivuhodně.
Je to malý vzorek, ale faktem je, že dezertérů není vůbec hodně, Rusové neutíkají hromadně z pozic, drží se velmi houževnatě i vzhledem k tomu, o čem budu mluvit níž.

„Zjistili jsme, že válku více podporují Rusové s vyššími příjmy. Je to dáno tím, že v Rusku jsou dobré platy ve státních strukturách. Je to vlastně ruská střední třída.“

To je i moje zkušenost, občas si nějaký ten zetkový profil rozkliknu, bývají to na pohled úplně normální lidi, státní zaměstnanci, podnikatelé, co mají fotky ze zahraničních dovolených a vypadají spíš blahobytně. Opravdu chudí lidé se nejspíš starají, jak přežít, nebo na té frontě skutečně jsou, a nemají čas ani kapacitu celý den na sockách diskutovat o nesmrtelnosti chrousta.

„Například severozápad Ruska, především Petrohrad, válku podporuje méně. Jižní části Ruska, území blízko Donbasu, ruské pohraničí agresi podporuje aktivněji. Až 67 procent lidí je pro válku. Skoro 70 procent se tam snaží aktivně pomáhat ruské armádě – pořádají sbírky, vaří vojákům, ryjí zákopy… To je ve srovnání se zbytkem Ruska velmi, velmi nadprůměrné.“

Ano, a je to logické. Protože jim tam občas spadne raketa nebo dron, a tak na rozdíl od 95 procent obyvatel Ruska skutečně žijí ve válce. Byť pořád ve velmi light podobě. Pokud by Ukrajinci měli možnost Rusům škodit alespoň částečně tak, jak škodí Rusové Ukrajincům, rostla by zaangažovanost Rusů podle mě mnohem rychleji. V současnosti, pokud nežijete na hranici s Ukrajinou, můžete válku úplně ignorovat. Teror morálku nepodlomí, to už se zkoušelo stokrát.

Kdybych to měla shrnout: režim si může válčit dál, národ mu překážky nestaví, naopak jeho porozumění důvodům války narůstá. Lidé si zpětně odůvodňují válku jejími následky, Západ i Ukrajina se podle nich „vybarvili“, they proved the point, potvrdili, že Putin měl pravdu, a co víc, Žirinovskij měl pravdu! Vždycky nás nenáviděli! Chtějí nás vyhladit! Těžko říct, co si myslí elity, ale pravdou je, že ani jim Západ žádný opt-out nenabízí. Nabízí jim sankce, reparace a Haag.

Tak logicky se všichni přimknou ke Gosudarovi.

Kolik představitelů establishmentu za ten rok a půl prchlo? Anatolij Čubajs, nejnenáviděnější ruský politik. Kdykoliv se objevil na veřejnosti, Putinovi poklesla podpora. Relikt devadesátek.

Dál? Potud pro režim dobré.

Problém pozoruji jinde

Ten režim je zvláštně konstruovaný. Je to režim carského dvora. Svým způsobem vládnutí i tou hierarchií moci Putin připomíná daleko víc cary než sovětské politbyro. Dá se říct, že to kolektivní vedení v dobách SSSR nebylo Rusku vlastní, a proto nevydrželo. Tak jako komunismus nikdy nebyl Rusku vlastní, ale byla to ideologie importovaná ze Západu.

Dnes se Rusové vrátili ke svému způsobu vládnutí, které je nám civilizačně vzdálen mnohem víc než to politbyro. Putinova úloha v tom systému, kromě rozhodování, je moderace sporů mezi jednotlivými klikami, občas i jejich poštvávání proti sobě, balancování zájmů… Vnitřní politika, která je úplně mimo dosah běžného obyvatelstva, protože se celá odehrává v jeho hlavince.

V rámci tohoto systému lze dobře přežít, pokud jste buď naprosto poslušný a loajální dvořan (typicky Šojgu), nebo máte nějakou specifickou cenu (Prigožin, Kadyrov).

A stalo se, že došlo k tomu, že chráněné zvíře začalo požírat chráněnou rostlinu…

Prigožinovou vzpourou nejenom vyhřezl problém, který Putin očividně dlouhodobě neřešil, nemoderoval spor mezi chráněným zvířetem a chráněnou rostlinou, pouze se v jednu chvíli tiše přiklonil na stranu jednoho z nich, logicky toho loajálnějšího a méně problémového (Šojgua), a toho druhého (Prigožina) se rozhodl potlačit. Chráněné zvíře se ale nedalo a vytvořilo situaci, která Putina očividně naprosto konsternovala, protože varianta „někdo mě neposlechne“ dávno zmizela z jeho světa. Byl v šoku a nevěděl, co si s tím počít, a to polovičaté řešení tomu odpovídá.

Situaci se podařilo zahladit ve vztahu k moci. Jednak Prigožin nikdy nezamýšlel svrhnout Putina, jednak se k němu ani nikdo nepřidal. Z hlediska moci se to podařilo vyřešit.

Problém je atmosféra, která tím vznikla

Prigožin dlouhodobě artikuloval určité problémy, které měl ve vztahu k ministerstvu. Národem byl a pořád je vnímán jako dobrý velitel, který se o svoje vojáky stará a je ochoten se pro ně ozvat. Tím, že přežil s minimálními následky a dosáhl zachování Wagnerovců, si vlastně vymohl to, co chtěl. Zůstat jako Wagnerova skupina mimo dosah ministerstva obrany. Ale především. Násilím si konečně vymohl Gosudarovu POZORNOST. Osobní řešení problému.

A to vytvořilo v armádě atmosféru všeobecné insubordinace. „Štve vás Šojgu / ten, kdo je v hierarchii nad vámi? Musíte se nějak dostat k Putinovi!“ A to zjevně není lehké.

Celé je to nějak umocněno tím, že Šojgu je zjevně dost arogantní, což u nevojáka s protiválečnou rodinou je poslední hřebík do rakve důvěry, a Gerasimov je, jak mu říká Girkin, prostě mú-mú. Je to odporné se takhle někomu posmívat za něco, za co nemůže, vysokofunkční autisti mají spoustu úžasných schopností, ale komunikace s podřízenými nebo s lidmi obecně k nim opravdu nepatří.

Naproti tomu dva velitelé, o nichž se teď nejvíc mluví, Ivan Popov a Michail Teplinskij, jsou známí jako skvělí velitelé. Chválení ze všech stran (dokonce Girkinem!), milovaní svými vojáky, pečující, motivující, bojující na nejtěžších úsecích fronty. Popov podle všeho měl nějaké požadavky pro dobro svých vojáků, a když byl interními kanály poslán do hajzlu (totéž se dělo Prigožinovi dlouhé měsíce, kolikrát popisoval, jak jeho lidi běhají kolem budovy ministerstva a nikdo je nechce přijmout), pohrozil, že půjde za Putinem. Načež ho Gerasimov odvolal za insubordinaci.

Nahrávka poslední promluvy Popova k vojákům, dojemně formulovaná, unikla na internet. Unikla tak, že ji zveřejnil poslanec za Jednotné Rusko.

Na internetu se pak objevilo i „prohlášení vojenského personálu 7. výsadkové útočné divize na obranu generála Teplinského“. Obsahuje následující tvrzení:

„My jsme odhodláni až natolik, že případně opustíme naše pozice na frontě a půjdeme zachránit našeho Baťku. Vy, kdo sedíte v kancelářích – výsadkové síly neopouštějí svoje lidi! Nedělejte fatální chybu.“

Putin se dostal do situace, že on je jediný, kdo má tohle všechno řešit, na což samozřejmě nemá kapacitu. A obecně není člověk, co by se do řešení problémů hnal. Ale všichni k němu najednou zoufale natahují ruce. Hroutí se mu vojenská hierarchie.

Nejde o to, že by někdo byl proti němu. V Rusku je kromobyčejně nepopulární kritizovat Gosudara. To je asi největší rozdíl mezi jimi a námi. U nás je zvykem nadávat vždycky na vrchol systému. Posral jsem se? Za to může Babiš. Nebo Fiala. Rusové mají úplně jinou hierarchii kritiky. Není problém kritizovat všechny v Gosudarově okolí, ale je velký problém kritizovat Gosudara. A nejde o to, že by se báli. Když čtu nějakou diskusi na VKontakte, tak z deseti kritických příspěvků je kritika Putina v jednom. A když ho někdo kritizuje, velká část lidí ho spontánně brání.

Ani vojáci se proti němu neobracejí, dokonce ti Wagnerovci v Rostově byli V ŠOKU, když je označil za zrádce. Putin rozpoutal válku, ale je ten poslední, koho Rusové obviňují z jakýchkoliv potíží.

Problém je právě to, že se mu bortí vojenská subordinace a vítězí „kdyby o tom tak věděl Putin!“

V důsledku to taky posiluje Prigožina, protože lidi vidí, že měl pravdu a že slušnou interní kritikou člověk nic nezmůže. Tohle je pro ruské válečné úsilí podle mě zdaleka největší hrozba. Protože to, že Putin stojí jakoby bokem a „určitě o tom neví“, je taky důvod, proč si ho lidi nespojují se špatnými rozhodnutími. Ale zároveň je to ten jediný, kdo jim může pomoci!

Je to taková mocenská past. A to ještě neznáme důležité proměnné:

1) Může to být tak, že si Šojgu s Gerasimovem na ministerstvu vytvořili iluzorní svět, ve kterém už „zničili všechny Ukropy“, a tak jakoukoliv stížnost velitelů chápou jako součást prigožinovského komplotu proti sobě. A podle toho s tím nakládají a Putina taky krmí tím, že všechno je úžasné, pouze nějací škarohlídi nám tady rozkládají morálku jak Halina Pawlowská ledničku.

2) Druhá možnost je – ve skutečnosti vědí, jaký je skutečný stav věcí a snaží se rozhodovat o využití dostupných zdrojů s maximální vojenskou efektivitou. A prostě narážejí na to, že těch zdrojů není tolik, aby s nimi mohli všechny velitele naráz uspokojit, ale protože je potřeba udržovat propagandistickou fasádu, že Rusko má neomezené zdroje, tak jim to nejde sdělit.

A ti stěžující si velitelé jsou možná ti, co skutečně měli sympatie k Prigožinovi a jeho akcím, a tak v zájmu obnovení disciplíny je odvolávají po právu. Ale protože ministerstvo na veřejnosti mlčí, zatímco ti velitelé se otevřeně projevují, tak velitelé získávají sympatie a ministerstvo vypadá jako banda arogantních píčusů. Ale Putinovi to vysvětlují, a ten chápe, že problém není v nich.

Lidé nebývají černobílí, tak je to možná spíš kombinace opepřená tím, že systém funguje způsobem „padá hovno“ a že Gerasimov je takový, jak vypadá – autista co je vynikající v sepisování vojenské teorie, ale v reálné akci je třeba charismatického vůdce, co taky umí motivovat své podřízené a dát jim důvěru. No a Šojgua vojáci nerespektují, protože nepatří do jejich světa. Nad tím vším ční Putin a všichni si dělají nárok na jeho pochopení a zastání.

Tak to bylo sice vždycky, ale válka je turbulentní událost a z podstaty věci generuje prudší zatáčky. Najednou je spousta lidí vyzbrojených, naštvaných, mají vydírací potenciál, který dříve mělo jen pár lidí (Kadyrov, Prigožin). Proto taky v carském systému války generovaly povstání a revoluce.

A Putin si z toho nevzal žádné poučení, přestože pořád leží naložený v historické literatuře.