IVAN HOFFMAN
„Na právu myslet si nahlas své bazírují ti, kdo si cení svobodného slova. Většina lidí se ovšem za všech režimů spokojeně prochází po ulici a nakupuje,“ konstatuje ve svém novém komentáři publicista Ivan Hoffman. Vysvětluje, že totalita není to, co takovým režimům zlomí krk. A také, že i „liberální demokracie“ může být totalitní.
Při porovnávání politických režimů je obvyklé zdůrazňovat, v čem se liší. Neprávem se bagatelizuje, v čem jsou si podobné. Jelikož změnu režimu vždy provázejí komplikace, „potíže růstu“, nereálná předsevzetí, tudíž i nenaplněná očekávání, je třeba neustále opakovat, z jakého „pekla“ jsme se změnou režimu zachránili. Konstatovat, v čem je život v dnešním režimu stejný jako v tom minulém, znamená zpochybnit smysl revoluce. A zpochybnit smysl změny, jež je prakticky nevratná, znamená být nevítaným poslem špatné zprávy.
Někdy v osmdesátých letech mi sochař a grafik Jozef Jankovič, který se znelíbil režimu, popsal konverzaci s vyšetřovatelem StB: „Co vám stále vadí? Podívejte se na ty lidi dole na ulici, jak se spokojeně procházejí a nakupují…“ Vzpomněl jsem si na ten příběh, když jsem nedávno dostal podobnou otázku od redaktora České televize: „Vysvětlete mi, jak jste to myslel, že máme totalitu. Chci to pochopit…“
Definovat totalitu není těžké. Pozná se z absence názorové plurality. Jakmile má režim monopol na pravdu a z veřejné diskuse vylučuje oponentní hlasy, funguje společnost v totalitním módu. To ale vůbec neznamená, že tím většina lidí trpí. Na právu myslet si nahlas své bazírují ti, kdo si cení svobodného slova. Většina lidí se ovšem za všech režimů spokojeně prochází po ulici a nakupuje. Příčinou všeobecné nespokojenosti, která vede k revolučním změnám režimů, není totalita. Totalita je pouze symptomem, že si režim uvědomuje ztrátu legitimity a cítí existenční ohrožení.
Že byl režim reálného, respektive byrokratického socialismu totalitní, neznamená, že režim liberální demokracie totalitní není, jestliže si tento uvědomuje ztrátu legitimity a cítí existenční ohrožení. Současný boj s „dezinformacemi“ či „hybridními hrozbami“ ze strany východních imperialistů je v principu stejnou sebeobranou, jakou byla kdysi cenzura a démonizace imperialistů a revanšistů západních.
Znakem totality není pouze cenzura. Totalita se projevuje především autocenzurou. Důvodem, proč si člověk v totalitním režimu dává pozor na jazyk, není nutně jenom strach. Vykročit proti proudu a zastávat jiný než oficiálně preferovaný názor se považuje za hloupost, za zbytečnou provokaci mocných. A za zbytečnost, která stejně nic nezmění. Nejběžnější formou autocenzury je konformita. Totalitní společnost je konformní, přičemž právě konformita je příčinou ztráty společenské dynamiky, a tím pádem i příčinou společenského úpadku.
Zatímco se i dnes většina lidí spokojeně prochází a nakupuje, hrstka nespokojenců stejně jako kdysi protestuje proti návratu totality. Je to nedorozumění. Otázka nestojí, jak se totalitě bránit, ale jak v ní přežít. Zde je nám k užitku zkušenost z režimu minulého. Deficit vnější svobody lze kompenzovat svobodou vnitřní. Koho režim rozčiluje, má stejně jako v minulosti možnost stěžovat si na hlavním nádraží. S čímž se nevylučuje možnost nakupovat a spokojeně se procházet bez ohledu na totalitu.
PL
(8 votes, average: 4,63 out of 5)
Loading... 
Liberální, či jakákoliv jiná demokracie, je nástroj ( původně možná k řízení) k ovládání společnosti. Jakýkoliv proces řízení je řízením pouze tehdy, obsahuje li zpětnou vazbu. Zpětná vazba má za úkol korigovat odchylky od zadaných parametru. Demokracie je charakteristická tím,že má nastavenou periodu korigující zpětné vazby zpravidla na čtyři léta. A za čtyři léta, než zafunguje zpětná vazba představovaná volbami,může být z demokracie cokoliv jiného, kdy původní parametry,viz třeba přírodou daný počet pohlaví se změní na libovolné množství nadiktované uzurpátory demokratické moci.A toto je možno proto, že je úmyslně nastavená reálně nefunkční zpětná vazba při řízení společnosti. Kdyby zpětná vazba fungovala okamžitě, měl by kat práci.