Principem Kurzarbeit je, že stát v rámci „aktivní politiky zaměstnanosti“ zavede mechanismus, že někteří zaměstnanci nebudou pracovat celou zákonnou dobu tak, jako jiní, ale budou pracovat méně a mzdový rozdíl jim zaplatí stát.
Odhoďme mediální vršek ledovce, tedy ty nejapné pokusy o legitimizaci takového kroku třeba tím, že „i v jiných státech“ také takový institut „funguje“. Samozřejmě, že nefunguje – žádný věcný ekonomický rozbor nedokládá, že to „funguje“. Věcně je doložitelné pouze to, že i jiné státy ten mechanismus ke škodě ekonomiky, dělníků, podnikatelů a trhu zavedly.
Pokud použijeme Bastiatova principu: „Co je, a co není vidět“, pak samozřejmě propagandisté socialistických vlád najdou to, že chrání pracovní místa, že pro soukromé firmy je drahé zbavit se v krizové situaci kvalifikovaného zaměstnance a pak jej po odeznění problémů zase draze hledat. To je to, co má být vidět.
Samozřejmě jde o argument naprosto lichý. Za prvé: státu vůbec neleží na srdci blaho soukromé firmy, protože kdyby leželo, nebránil by tak efektivně (jinými nástroji) soukromému podnikání. Zesílím ten výrok: státu totiž není vůbec nic do chodu soukromých firem, ani do jejich nákladů.
Propuštění zaměstnance (pokud by zde neplatil komunisticko-odborářský Zákoník práce) je takřka beznákladovou záležitostí a přijetí jiného v jiné situaci prakticky také není nákladem. Pokud nějaké místo za něco stojí, stačí je zveřejnit na elektronických portálech a adeptů je během několika hodin násobek potřeby. Takže v tomto socialistický stát lže.
Mimochodem, lidé kvalifikovaní, jakkoliv, mají své profily třeba na portálu LinkedIn a personalisté o nich moc dobře vědí. (A jen na okraj podotýkám, že titíž personalisté sledují také osobní profily potencionálních zaměstnanců i na Facebook, Twitter a jiných sítích.)
Tedy opatření Kurzarbeit není plošné, ale je zaměřeno nejvíce na zaměstnance nekvalifikované (a snadno manipulovatelné), kterých je všude hromada. Málo chtějí pracovat, mnoho toho neumí, ale o to více požadují opatřovatelskou ruku státu.
Ale dobrá, opusťme důvody a podívejme se na důsledky. Pokud stát chce provozovat Kurzarbeit (vadí mi i ten germanismus), pak musí mít prostředky, kterými tento socialistický nástroj ufinancuje.
Pokud abstrahujeme fakt, že stát vlastní rotačky na tisk bankovek (což samozřejmě vede jen k devalvaci měny, resp. k inflaci, která sníží v důsledku nejvíce kupní sílu těch, kteří žijí od výplaty k výplatě), zdroje na tento nápad budou samozřejmě získány od aktivních subjektů, ať podnikatelských, nebo zaměstnaneckých.
Tedy, jinak řečeno, lidé dosud pracující (i dělníci), budou okradeni o výnosy své práce a ty budou obětovány ve prospěch těch, kteří jsou ve výrobním procesu postradatelní, pracují špatně, nebo málo. Anebo – a to není nic závadného – nejsou momentálně potřeba.
Kdyby stát uvolnil pracovně-právní vztahy a nestrkal své ideologické prsty tam, kam si slušní lidé nesahají, ten problém by neexistoval. Práce by si nacházela zaměstnance a zaměstnanci práci, bez vlivu státu, tak, jak logika věcí vždy fungovala.
Celý Kurzarbeit má totiž zcela jiný podtext: jde o etatisaci platové sféry. Tedy, dokud není celý výrobní sektor zcela socializován (etatizován), pak se použije salámové metody a bude socializována alespoň část mezd, tedy dělníci se z nějaké části stanou státními zaměstnanci.
Celý ten princip má takový smysl, že oficiálně sice bude nadále legální soukromé vlastnictví a soukromé podnikání, ale celou řadou zákonných a podzákonných norem bude každá taková věc penalizována až k jejímu vykořenění a potlačení.
Nevyhnutelně za tím bude následovat Mittelarbeit, po něm Langearbeit a v důsledku pak nevyhnutelně Arbeit macht Frei (buď to fašistické pojetí, anebo jen jiný překlad: práce je zdarma, resp. práci platí stát a to už je typický rys reálného socialismu).
Kdyby dělníci měli jen trochu soudnosti, nikdy by nemohli podlehnout pábení socialistických, etatistických stran, protože jim prodávají jen pozlátko a už samozřejmě jim neřeknou, že nejvíce to zaplatí oni sami, což je tím, co právě vidět není.
Dělníci by nikdy neměli podlehnout té laciné vábničce, že jim socialismus něco dá zadarmo. Nikdy nemůže, a kdyby jen maličko uměli počítat, pak by museli zjistit, že je nevykořisťuje ani tolik soukromý podnikatel, jako ten (jimi žel oblíbený) socialistický stát. Stát, a nejvíce ten socializující, je nejen vykořisťovatelem, ale prakticky feudálním archetypem.
„Ne, to není proti dělníkům, co tady zpívám.
Ti u soustruhů totiž dávno vědě‘j svoje.
To je pro vás, byrokracie,
s bílejma límečkama,
která žereš ten svůj život,
jako ten umaštěnej bůček, vstoje…“
Vláďa Merta
Jenže to ne! Žijeme nadále v plně socialistickém státě s podporou socialistické Evropské unie.
(7 votes, average: 4,43 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář