Proslov Václava Klause pod Velkým Blaníkem |

Sdílet článek:

VÁCLAV KLAUS

Před dvaceti lety jsme se sešli na stejném místě jako dnes. Je to už dávná historie nebo jen krátká doba? V životě člověka je dvacet let doba dlouhá. I v životě národa to není jen nezanedbatelný moment. Přesně dvacet trvala naše První republika a odkazujeme se na ni stále.

Před 20 lety slavil socialistický, fatálně probruselský premiér Špidla přistoupení k Evropské unii na Staroměstském náměstí a na ochozu Národního diovadla. Já – jako prezident, a spolu se mnou skupina stejně myslících – jsme symbolicky šli sem, na toto pověstmi opředené místo českých dějin.

Říkal jsem zde tehdy a říkám i dnes, že je pokus o evropskou unifikaci, o Spojené státy evropské, omyl a chyba. I ono porovnávání Ameriky a Evropy je chybné. Spojené státy americké vznikly více méně „na zelené louce“ (budu-li abstrahovat od neblahého osudu původních obyvatel tohoto kontinentu), avšak Evropa byla a je kontinentem hluboce ukotvených národních států, z nichž každý má svou významnou historii a své specifické tradice. I při této odlišnosti potřebovaly Spojené státy americké ke svému sjednocení nejstrašnější občanskou válku moderních dějin.

Už teď žijeme v Evropské unii a víme, že postrádá demokratickou legitimitu. Její dnešní legitimita je pouze formální. Díky EU došlo k výraznému přesunu pravomocí. O nás rozhodují jiní, lidé z jiných zemí. Evropu navíc dobyly nevládní organizace sorosovského typu a ty nikdo nevolil.

Má to ohromné množství neblahých důsledků. V Evropě samostatných států by nemohla proběhnout covidová opatření takovým způsobem a v takovém rozsahu, jako když byla řízena z Bruselu. Bez Bruselu a bez vzdání se ochrany hranic v Evropě by nemohla nastat dnešní masová migrace. Nemohlo by také najít podporu téměř náboženské vzývání příčin klimatických změn a obviňování člověka, že je způsobil. Jiný průběh by jistě měla i ukrajinská válka.

Blaničtí rytíři prý ještě spí. Utěšujeme se tím, že je to proto, že stále ještě není nejhůř. To je líbivá historka. Proti té musím protestovat. Ono to není o těchto rytířích. Ono je to o nás. Naše „mlčící většina“, která si sice občas zanadává, se stále ještě nechce probudit. Pokusme se proto dnes, tady pod Velkým Blaníkem, probudit nikoli blanické rytíře, ale naše mlčící spoluobčany. Ostatně věřím, že právě proto jsme tady.