Původní nezveřejněná verze projevu premiéra

Vážení spoluobčané,

Dnes jsem se rozhodl říci vám pravdu, i když to bolí.

Pro první sdělení jsem se inspiroval Paulem Volckerem, který řídil americkou centrální banku v sedmdesátých letech, kdy v USA řádila vysoká inflace. Před americkým Kongresem řekl v roce 1979, že „má-li být inflace zkrocena, musí jít životní úroveň průměrného člověku dolů”. Pokračoval: „Nemyslím si, že se tomu vyhneme.”

Ano, inflace je jednoznačně vina vlády. Protože většina z nás nikdy nic v soukromém sektoru neřídila, ani housku jsme vlastně nikdy neupekli, myslela si jedna vláda za druhou, že se podniky dají zapínat a vypínat ze dne na den nebo že jsou drobní podnikatelé nezničitelní. Tak jsme zastavili ekonomiku a místo toho natiskli peníze, jak nám radili. Mysleli jsme si, že to projde. A ono ne!

Tak vám posíláme účet. Expertům ho poslat nemůžeme, nejen na testování vydělali dost, ale tolik zase ne.

Odvaha je vzácné zboží

Odvaha postavit se něčemu je extrémně vzácná vlastnost. Kolik lidí podepsalo Chartu-77, i když šlo pouze o nevinnou výzvu, aby Československo dodržovalo Helsinskou úmluvu, ke které jako stát přistoupilo? A vy se divíte, že nikdo z nás nenachází odvahu postavit se ideologii, i když je v přímém rozporu s fyzikálními zákony a sebezáchovnou geopolitickou strategií?

Napřed jsme si mysleli, že to je jenom dobrá snaha žít více v souladu s Matkou přírodou, ale i proto, že jsme se na začátku nezastali těch, kteří před tím varovali, stala se z toho ideologie jako každá jiná. Ideologie ze-leninismu, která nezná kompromisy, optimální řešení v diskuzi nehledá, je to mocí opojené hnutí, které při kácení lesa nepočítá třísky.

Nepřemožitelné ego

Navíc jsme do služeb moderního ze-leninismu investovali svoje ega, čímž jsme se dostali do situace, ze které není úniku. Nikdo z nás dnes nemůže říci, že to byl extrémně drahý omyl, protože obětovat vlastní ego je fakt těžké. Navíc je to velký risk, protože naše moderní demokracie převzala ty nejefektivnější metody všech totalitních režimů: označit názorovou opozici za služebníka temných sil a ihned s ním po demokraticku zatočit. Koneckonců my jsme s odlišnými názory taky pěkně zatočili. Pěkně bez soudu.

Prostě do toho nejdeme! Nechceme, aby nám říkali odpírači.

Jak všichni víme, bez nutnosti obhájit vlastní názor v diskuzi se všichni vzájemně pouze utvrzují, že před lodí žádné ledovce nejsou. A i když ho tam někdo vidí, bojí se to říci, protože by ho hodili přes palubu. Proto také tváří v tvář ledovci říkáme pouze „jejda”. Plán nemáme, ale naštěstí máme relativně dobrou výmluvu. Takže to budeme flikovat, dokud nedojdou peníze úplně.

Vaše peníze, aby bylo jasno.

Opojení zákony je jako opojení drogou

Opojeni pocitem, že tomu rozumíme, domníváme se, že bez našich rad a instrukcí lidé nepřežijí. Že se nedomluví, že obchod zkolabuje, že to bez nás nedají. To je důvod, proč na sebemenší kravinu reagujeme novým zákonem, vyhláškou nebo regulací a nikdy se nepodíváme zpátky, jestli to vůbec k něčemu je. Vlastně je nám potěšením vytvářet stále nové a nové armády kontrolorů, jejichž jediným posláním je pověsit se na nohy těm, kteří se chtějí starat sami o sebe. Ale nevěřili byste, jak je opojné slibovat, že to vyřešíme nějakým novým zákoníčkem. To se vždy úplně telelíme.

Jeden z největších římských historiků, Publius Tacitus, který žil v prvním století našeho letopočtu měl pravdu, když řekl, že „čím zkorumpovanější stát, tím více zákonů plodí”.

Ale z téhle obsedantně kompulsivní poruchy bohužel nelze vyléčit, protože je obsedantní.

Závěrem bych vám chtěl říci, že podívat se pravdě do očí je těžké. Kdybych si před tím nedal houbovou polévku, také bych to nedokázal.

Ať se vám daří. Jste v tom sami. A změnit to můžete taky jenom sami.