Řecká Kyriaki |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Řecko se stalo po několika letech dluhové krize, aspoň v sugesci evropského mainstreamu, normální zemí a uvěřili tomu i Řekové, i když se velké většině domnívají, že ekonomická situace jejich země je velmi mizerná, velmi je překvapí, když se jim vysvětlí, že Česko má víc než dvakrát větší inflaci a nulový růst, i levičáci si rádi vyslechnou, že předseda vlády Mitsotakis je excelentní manažer ve srovnání s českým vládnoucím klanem. Při velmi povrchním pohledu na evropské statistiky je patrná podivná korelace, ekonomická výkonnost Německa je u nuly a země, jako např. Česko, které jsou totálně závislé na Německu, vykazují velmi špatné růstové a inflační indexy, naopak u jižních zemí je patrný ekonomický růst a umírněná inflace, která odpovídá tradičnímu inflačnímu intervalu těchto zemí.

Dluhovou krizi stabilizoval v intencích západních finančních institucí už předchozí levicový ministerský předseda vlády Tsipras, současný liberální ministerský předseda má aureolu dobrého manažera a před parlamentními volbami podporu nejen řeckého mainstreamu, ale všech struktur západního mainstreamu. Levicová Syriza vyhrála v roce 2015 dvakrát parlamentní volby, strana znamenala skutečnou politickou alternativu k mainstreamové Nea Demokratia a Pasoku, tenkrát byly ve hře radikální varianty řešení dluhové krize včetně opuštění eurozóny nebo Grexitu. V obdobích ekonomické krize se probudil občanský patos a velký zájem lidu spoluúčastnit se na politice, v prvních letech svého vládnutí Syriza zreálnila svoje představy a adaptovala se na realitu evropskounijního mainstreamu. Řecký lid byl přístupný i skutečnému řešení krize, tj. opuštění eura, zavedení drachmy a celních bariér, které by umožnily regeneraci průmyslu a zemědělství. Politici Syrizy nebyli ochotni převzít zodpovědnost za alternativní řešení, uvědomili si, že řecký lid by těžce nesl počáteční zatížení plynoucí z tohoto řešení a raději zvolili pohodlnější cestu, která ovšem nikam nevedla a nebyla dobrá ani pro samotnou Syrizu. Na půdě evropskounijního marasmu musí vždycky lépe obstát favorité marasmu, kterými jsou Mitsotakis a postliberálové z Nea Demokratia. Předvolební atmosféru dnešních voleb charakterizovala nuda a apatie, Řekové se oprávněně domnívají, že volby nic nezmění. Řecká ekonomika je hra úrokových měr, kvótací akcií, subvencí a jakýchsi nadnárodních investic, které míří s výjimkou turismu všude možně kromě výrobní sféry, v této situaci pokud mezinárodní bankovní systém podpoří Mitsotakise trochu nižší úrokovou mírou, jeví se jako génius, který přivedl do země velkou investici. Komunisté se s podporou své tradiční klientely přehoupnou přes parlamentní minimum, ale nepodpoří případnou levicovou alternativu, komunističtí vůdci zcela odůvodněně tvrdí, že levicová Syriza, středový Pasok a liberální Nea Demokratia se v ničem neliší. Na půdě evropskounijního mainstreamu neexistuje alternativa a pokud neexistuje alternativa, neexistuje ani demokracie.

Politické strany staví svoji předvolební rétoriku na ujišťování o zárukách stability, tj. evropskounijní inklinaci a ekonomické stability, přitom země potřebuje právě opak, pryč z této vadné stability, země potřebuje obnovit výrobní průmyslové kapacity, vypořádat se demografickým kolapsem, odlivem mladých do zahraničí, řešit problém přelidněného hlavního města a vylidňování venkova a ostrovů atd. Apatie na straně lidu, ale o to větší ujišťování mainstramové elity o volební normalitě, jakoby nuda a nezájem a ne vášnivé debatní střety a ideový boj byly přirozeným doprovodným jevem vrcholného demokratického aktu. Postpolitická epocha potřebuje lidovou kulisu a zdání demokracie, demokracie samotná není žádoucí.