Roger Scruton o důležitosti národního státu |

Sdílet článek:

Levicová představa vlády přisuzuje státu právo konfiskovat a rozdělovat všechno, na co mají lidé nárok. Její role už nemá být výrazem spontánního společenského řádu vytvořeného svobodnými smlouvami a naší přirozenou ochotou brát svého souseda v odpovědnost. Stát se má stát tvůrcem a manažerem společenského systému podle své představy spravedlnosti a vnutit ji lidu dekretem. Kdekoli se tato koncepce vzmáhá, vláda zvyšuje svou moc a ztrácí autoritu. Podle Philipa Bobbitta pak vzniká nový „tržní stát”, protože nabízí občanům za jejich daně obchod a nevyžaduje loajalitu ani poslušnost, mimo respektování smluvních podmínek.

Takový stát postrádá národní étos a nevyvolává v lidech větší loajalitu, než o jakou usiluje průměrný supermarket. Tak jak to dnes pozorujeme v evropských sociálních demokraciích, veřejné projevy vlastenectví nebo proklamace věrnosti své zemi a jejich dějinám se scvrkávají na několik křečovitých gest a politická třída se stává předmětem sarkastických poznámek a pohrdání. Vláda přestává být naše, protože ji vlastní anonymní byrokracie, na níž závisí naše pohodlí.

Přirozená alternativa

K tak nápadné změněnému postoji ke své vládě americká společnost ještě nedospěla, mnozí občané stále považují svou vládu za výraz národní jednoty. Jsou hrdi na svou vlajku, armádu, národní ceremoniály a symboly. Hledají způsob, jak být součástí „amerického podniku” a věnuji svůj čas, peníze i energii svým místním klubům. Dosud si ještě nárokují vlastnictví své země, o níž se chtějí dělit se sousedy. Mnohdy hodí za hlavu své spory, aby si společně potvrdili sdílené politické dědictví, a na vysoké úřady státu nahlížejí s úctou. V rozhodující záležitosti nepovažují prezidenta za představitele partaje nebo ideologie, ale za hlavu všech občanů sjednocených spontánním řádem, jenž nás v této zemi svedl dohromady.

Obyčejní Američané mají přirozenou koncepci vlády, která je v naprostém protikladu s levicově-liberální představou státu jako distribučního úřadu. Kritika konzervativců musí jasně vyjadřovat a potvrzovat opravdovou přirozenou alternativu. Obhajujeme vládu, jež v symbolickém a autoritativním významu reprezentuje naši hlubokou odpovědnost za všechny občany.

To však vůbec neznamená, že bychom měli hájit libertariánskou koncepci minimálního státu. Růstem moderní společnosti vznikly sociální potřeby, jaké svobodné komunity nejsou schopné uspokojit. Konzervativci státu nezakazují, aby se staral o zdravotnictví, sociální pojištění a školství, nýbrž požadují, aby omezil své působení a rozhodovaly občanské iniciativy vedené veřejným duchem většiny a lidmi, kteří mají zájem o dobrou správu věcí veřejných. Společenská aktivita je jako soukromé podnikání a zaniká, když ji chce ovládnout stát. Proto se dnes v kontinentální Evropě nedaří dobročinným spolkům jako v Anglosféře, kde tradice zvykového práva lidem stále připomíná jejich odpovědnost za svobodu.

Konzervativci zdědili závazek vytýčit hranice nezbytné státní působnosti, za nimiž každá akce vlády překračuje její legitimitu a napadá svobodu svých občanů. Takový plán zatím voličům nenabídli, obhajují autonomii jedince, a kritizují státní zásahy místo, aby ukázali, v čem spočívá lepší vláda, jež obsahuje to všechno, čeho jsme se vzdali našim sousedům, když jsme s nimi vytvořili národ.

Proč potřebujeme národní stát

Politici a elity poražených států, kteří založili integrační projekt Evropy, nepochybují, že víra v národní souručenství a národní sebeurčení byla hlavní příčinou zničujících evropských válek. Ačkoli se někdy vedou spory o jejich původu i původci a padají různá jména: Ludvík XIV., francouzští revolucionáři, Napoleon, Metternich, Talleyrand nebo případně pozdější vzbouřenci roku 1848, reakcionáři a monarchisté, či Bismarck, Garibaldi a Wagner, z pohledu poválečných politických trosečníků je hlavním viníkem démon nacionalismu v zápase s ryzím duchem osvícenství. Pod vlivem tohoto zakládajícího mýtu se zrodila jednosměrná vize evropské integrace, jako proces k stále těsnější unii, čili jednoty, a ustavila vláda ústřední byrokracie, která opatrně a po krůčcích zvyšuje svou moc na úkor národních členských států. Jinak řečeno, politici předepsali Evropě směr, přestože by si jej sami evropské národy nikdy nezvolily, jak se ukázalo, kdykoli měly možnost o integraci hlasovat. Proto jim také budovatelé Unie už nikdy další šanci neposkytnou. Neúprosně směřují ke stále větší centralizaci, po Maastrichtské smlouvě naplno nastoupila diktatura nevolených úředníků a soudců, ti ruší zákony národních parlamentů a bez sebemenšího vkladu občanů, vymýšlejí ústavní smlouvy. Během úvěrové krize si evropská elita, složená převážně z Němců a Francouzů, dovolila sesadit zvolené vlády Řecka i Itálie a nahradit je svými poslušnými aparátčíky, jichž mají plno v každé zemi. Nemylme se, nadnárodní stát osvícenský nebude, bude impériem. A jediné, co ještě stojí v cestě budování nové evropské říše, je vlastenectví evropských národů.

Jako Angličan a obdivovatel římské civilizace nejsem zásadovým odpůrcem impéria. Považuji však za důležité rozlišovat jeho dobré a špatné stránky. Existuje ohromný rozdíl mezi imperiální vládou, jež pod klenbou společné civilizace a práva ochraňuje místní zvyklosti i národní loajalitu a nezákonnou centralizovanou mocí, která je usiluje potlačit. Evropská unie sice obsahuje oba prvky, ve skutečnosti však má jednu ošklivou vadu, nikdy nepřesvědčila evropské národy, aby ji uznaly. Evropa je totiž od pradávna civilizací národních států postavených na předpolitické oddanosti vůči své kolektivní tradici a území. To znamená, že občané svou loajalitu nadřazují nad náboženství i dynastii a kdyby se národy mohly vyjádřit, formulovaly by ji jako předem danou nepodmíněnou národní identitu a nikoli záležitost souhlasu.

Národ bez soudržnosti

Politické třídě v Evropě se to hluboce nezamlouvá, a proto démonizuje sebemenší projev vlasteneckého citu. Každého, kdo se otevřeně hlásí k Janě z Arku nebo Le pays réel, k žezlu Ostrova svatého Jiří nebo chmurným hvozdům Lemmenkäinen a pravým Finům, osočí z fašismu, rasismu a extremismu. Celým rejstříkem pomluv vyjadřuje evropská politická elita své pohrdání národní loajalitou, na níž paradoxně závisí i její vlastní moc. Patriotismus obyčejných Evropanů je jedinou motivací společného zájmu a je také jediným pocitem povinnosti vůči státu, protože není na prodej. Nakolik lidé nehlasují, aby se pouze obohatili nebo získali nějakou výhodu, má své kořeny v obraně sdílené identity před dravci, kteří usilují jejich dědictví rozvrátit. Philip Bobbitt ve své knize The Shield of Achilles (Achillův štít), se domnívá, že v důsledku válek mezi národními státy nahradil patriotismus tržní stát, pouhá firma, jež lidem výměnou za povinnosti poskytuje sociální výhody. Jenže v tak materialistické společnosti nikdo žádné povinnosti mít nemůže. Kdyby se to stalo skutečností, tak by národ ztratil soudržnost a rozpadl by se. Nemohl by už definovat svou politickou volbu na základě vzájemné oddanosti občanů. V říši sobeckých zájmů nikdo oběť neuznává ani nevyžaduje a loajalita vůči státu zaniká. Nedávná úvěrová krize názorně ukázala, že ochota k oběti je podmínkou trvalého společenství a když jde do tuhého, politici ji vyžadují i očekávají.

Už delší dobu nám islamisté dokazují, že zdaleka ne každý je ochoten uznat národní společenství za zdroj nepodmíněné loajality. Ideolog politického islámu Sayyid Qutb a jeho stoupenci považují oddanost národnímu státu za idolatrii (zbožštění), podřízení člověka nemůže vyžadovat nikdo jiný než Alláh, jak hlasí Korán už svým názvem (podvolení). Evropské národy se před pokušením teokratického absolutismu vždy bránily a nakonec imperiální nároky (Svaté říše římské) s konečnou platností odmítly v dohodě Vestfálského míru (1648). Celá staletí územního práva jednotlivých království vytvořila tradici odporu vůči imperiálním choutkám. V podmínkách moderní demokracie pouze národní zájem vyvolává v občanech ochotu vzdát se svého osobního zájmu. Proto se také nový imperiální projekt Unie nachází v hlubokém konfliktu s jediným zdrojem své legitimity. Pouze národní státy ačkoli nejsou všechny stejně stabilní, demokratické, svobodné a podřízené vládě zákona, vyvolávají v Evropanech poslušnost a bez nich mašinérie Evropské unie nemůže jednat. V každé krizi se znovu vyjevuje, jak jsou bezmocní občané z nevolené a vzdálené vlády zmateni. Národní odpovědnost nelze nahradit byrokracií.

Nedávno nám to dramaticky předvedla krize společné měny. Nikdo se lidí neptal, jestli si euro přejí nebo ne, unionisté je z ideologických důvodů národům Evropy vnutili. Mnozí politici ve Středozemí, zejména v Řecku, pochopili, že skýtá fantastickou příležitost ke zvyšování státního dluhu. Řecká vláda tak získala možnost vydávat dluhopisy v měně, podložené hospodářským výkonem severních států a těžit z jejich dobré pověsti. Investoři proto považovali obligace za bezpečné, národní měně zkorumpovaných vlád by nikdo rozumný důvěřovat nemohl. Řecký lid radostně souhlasil, protože mu nikdo nevysvětlil, jaké náklady by nesl v případě odchodu z eurozóny. Až jednou nastane opravdu velká krize Evropské unie a den zúčtování je nevyhnutelný, přestože nevíme, kdy se tak stane, nepochybně se lidé uchýlí k prvotním zdrojům své společenské loajality a budou svůj národ bránit. Nemusí ani jít o vědomou reakci, ale tak to prostě je a pak už budou politici marně odsuzovat a pranýřovat celý národ za případný extremismus. Vždyť to oni svou fiktivní představou nadnárodní Evropy promarnili dědictví svých občanů, jejichž kolektivní oddanost se nachází v hranicích národního státu. Dlouhodobý poválečný mír a blahobyt utlumil potřebu obnovovat evropskou tradici. Západní politici ani nedokázali prohloubit v lidech vědomí společné civilizace, když její základ – křesťanskou víru – s pomocí evropských soudů – ze všech oficiálních dokumentů odstranili. To je také jedním z důvodů, proč Evropská komise tak zuřivě útočí na „nacionalistickou” vládu Maďarska, která v preambuli své ústavy definovala Maďary jako křesťanský národ. Jak se vůbec mohl někdo opovážit užít ta dvě nesnesitelná slova dávno vyhoštěná z oficiálního slovníku Evropské unie!

Kulturní slepota

A protože evropský proces integrace odmítá uznat národní kulturu, tak tím popírá i společné civilizační dědictví, bez něhož by Evropa nedávala žádný smysl a ani myšlenka unie nemohla vzniknout. Ústavní smlouvy a nadnárodní soudy mají nahradit křesťanskou víru a z ní odvozenou morálku novým kultem tolerance menšin, jako by hodlaly trestat národy za jejich duševní evropanství. Svým multikulturalismem oslabily nebo zničily radost i sebevědomí národní kultury a odmítnutím křesťanství posilují tendenci chmurného materialismu. To má katastrofální dopad na komunity přistěhovalců, jimž na usmíření s většinovou společností nic neposkytují.

Výsledkem multikulturalismu je kulturní slepota, neschopnost vnímat odlišnosti vytvořené dlouhými dějinami mravů a zvyklostí národního státu. Kdyby si architekti eura uvědomili propastné rozdíly v mentalitě národů, věděli by, že společná měna vnucená Německu a Řecku se přímo nabízela, aby Řekové své dluhy předali Němcům. Neplatí snad, že čím vzdálenější je věřitel, tím menší povinnost splácet? Věděli by také, že zákony, závazky a suverenita nemají stejnou váhu a význam ve Středomoří jako na Baltu. Společnost zvyklá na kleptokratickou vládu má jedinou férovou zbraň na hospodářskou krizi – devalvaci, jinak řečeno, ožebračit každého rovnoměrně.

Odkud se vzala trestuhodná neznalost vynálezců eura? Odpověď se nalézá v primitivní ideologii evropského projektu. Kulturní fakta eurokrati nevnímají, jak by také mohli v zajetí ideologie? Kdyby si dovolili kulturní rozdíly mezi národy uznat, museli by se vzdát svého neuskutečnitelného cíle. Kdyby měli nějakou rozumnou alternativu, tak by na tom tolik nezáleželo, tu ale utopické projekty obvykle postrádají. Proto nemá Unie plán B a je odsouzena k zániku. Unionisté svůj fantasmagorický vzdušný zámek budují na přetvářce a jsou odsouzeni odrážet stále nové a nové útoky reality. Až se však jednou stavba zhroutí, stáhne s sebou do propasti celý evropský kontinent.

Rozdíly existují…

A po nás se žádá, abychom se také přetvařovali, že dávno známé kulturní rozdíly mezi protestantským severem a katolickým i pravoslavným jihem nemají žádný hospodářský vliv. Nehledě na Weberův přehnaný pokus považovat je za základ ekonomických dějin, jsou kulturní fakta neviditelná. Ale ani tak zásadní rozdíl mezi tradicí zvykového práva a code Napoléon eurokratům nic neříkal, takže si odcizili Brity a do jisté míry i Skandinávce, pro něž představují zákony společenský nikoli politický rozměr. I rozdíl mezi římským a osmánským právem pominuli, stejně jako odlišnou právní kulturu mezi státy solidních zákonů a nezkorumpovaných soudců na straně jedné a těmi, kde je soud poslední zoufalou instancí v řadě úplatků. Dekrety z ústředí EU mají jediný cíl, všechno sjednotit, a tak úmyslně pomíjejí odlišné pracovní návyky, čas a poměr mezi prací a odpočinkem, jakým tepe srdce každého společenství. A nade vší tou nesmyslnou regulací bdí hrozivé instituce Evropského soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva, jejichž nevolení soudci nemusí platit za své rozhodnutí a mají jediný úkol, prosazovat „stále těsnější svazek mezi národy” a potírat každou mnohdy jen údajnou diskriminaci. Takový je plán na likvidaci osobitých rysů místní loajality, morálky založené na rodině a všech zakořeněných zvyklostí. Není divu, že úsilí vybudovat impérium na tak velkolepé přetvářce narušuje jeho stabilitu.

Zdá se mi, že jedinou nadějí na záchranu Evropy i projektu sjednocení, než jej zmařil Jean Monnet, by byl návrat ke koncepci a zbožnému přání generála Charlese de Gaullea, aby se srdcem Unie stala Evropa vlastí. Dnes už je ale téměř nemožné rozplést síť regulací a dekretů nahromaděných na 170 000 stranách společného práva acquis communautaire, nově určit roli a pravomoci evropských soudů a unijních institucí. A jak by se státy vůbec dokázaly shodnout na společné definici národní nezávislosti? Konzervativní politici v Británii často hovoří o navrácení kompetencí z Bruselu, jako by se za ta dlouhá léta v zajetí neproměnily a bylo možné je získat zpět v původním stavu. Je to jako by si Menelaus představil, že se po tak dlouhé době navrátí jako triumfální vítěz nad Trojou, život v Mykénách se vrátí do stejných kolejí a Helena se jako za starých dobrých časů smíří se svou rolí poslušné manželky.

Současná situace v Evropě nám připomíná, že by bez národní předpolitické loajality nikdy nevzniklo osvícenství. Národní myšlenka je totiž jeho podmínkou, to ona vytlačila na okraj oddanost rodině, kmeni i církvi a na první místo postavila citový niterný vztah k domovu. To je ta krásná země, dané území ohraničené kulturou a zákony, vlast naše jediná. Jakoby se vynořila z dějin poslední, až za náboženstvím, kmenem a královskou dynastií, jež charakterizují národní literaturu a umění devatenáctého století. Národní hymna se zrodila jako invokace národního sebeurčení a oslavy domova ve stylu Sibeliovy Finlandie nebo naší neoficiální národní hymny Země naděje a slávy.

Hranice a civilizace

Krátce řečeno, osvícenství znamená hranice. Bez nich se lidé ztotožňují s kmenem, rasou nebo náboženstvím. Teprve jako majitel země a dědic příběhu jejího nabytí jsem mohl získat svou národnost. Teritoriální loajalita i bez příbuzenských pout a navzdory všem náboženským sporům umožnila lidem západní demokracie žít vedle sebe, respektovat se navzájem a uznávat svá občanská práva. Na bázi společného vztahu k národnímu území bylo možné vybudovat občanský patriotismus, instituce a zákony jako společný majetek ba dokonce i přivítat outsidery, aby se společenstvím uzavřeli nepsanou smlouvu. Není snadné se přistěhovat do rodiny, kmene nebo náboženské obce, mnohem jednodušší je imigrace do cizí země ovšem za předpokladu, že uznáme pravidla, jež z ní vytvářejí domov.

Národní soudržnost není tak samozřejmá, jak by se zdálo na první pohled. Příkladem může sloužit Somálsko, občas nazývané zhrouceným státem, protože nemá ústřední vládu schopnou jednat za lid jako celek a vnutit společnosti nějaký právní řád. Potíže Somálska však leží jinde – jeho společnost je rozpadlý národ. Nikdy se zde nepodařilo vytvořit světskou, územní a legální moc, jež by na místě soupeřících kmenů a rodin umožnila suverenitu národního státu.

Bohužel se tato nešťastná situace vztahuje na celý Blízký východ, kde se nacházejí nesourodé pozůstatky islámského impéria rozdělené do kvazinárodních států. Až na několik výjimek jejich území vytýčily západní mocnosti, zejména Británie a Francie v roce 1917 (Sykesova-Picotova dohoda). Ponechme stranou mrzutý konflikt islámu s modernitou, stačí konstatovat, že kmeny a náboženství mají v islámském náboženství přednost před suverenitou státu a to částečně vysvětluje proč v arabských zemích nevznikly národy. Výjimku na Blízkém východě představují Egypt a Libanon, které měly po dlouhou dobu svých dějin velmi početné křesťanské menšiny a čilé obchodní vztahy s Evropou.

Úryvek pochází z Výboru esejů (2005-15) Rogera Scrutona, které vybral Douglas Murray a vyšel nedávno pod titulem, Zpověď kacíře. Do češtiny přeložil Alexandr Tomský.