Rothbard: Politika v teorii a praxi II. |

Sdílet článek:

Rothbard trvale střídal propracovávání principů s jejich aplikací na určité specifické záležitosti. V článku “The Great Women’s Liberation Issue: Setting It Straight,” (272) Rothbard aplikoval princip, na který jsme se již často odkazovali. Lidé se liší ve svých schopnostech, což je fakt, který rovnostáři na své riziko zanedbávají . Ale neliší se muži a ženy také ve svých schopnostech? Unisexuální sny radikálních feministek popírají přírodu a musí být odmítnuty.

Rothbardův vlastní postoj k ženskému hnutí charakteristicky zdůrazňuje svobodu: “Nejdu tak daleko jako extrémní mužští ‘sexisté’, kteří tvrdí, že ženy by se měly omezit na domov a děti, a že jakékoliv sledování alternativní kariéry je proti přírodě. Na druhou stranu, nevidím o mnoho více podpory pro opačné tvrzení, že ženy orientované na domácnost znásilňují svůj charakter.” (273)

Rothbard by podobně jako Nock mohl mluvit o “našem nepříteli Státu.” Ale z toho neplyne, že by se díval na všechny anarchisty se sympatiemi. Právě naopak v článku “Anarcho-Communism,” (274) Rothbard vyjádřuje svoji nechuť k anarchistům, kteří se snaží spojit oponování Státu s komunismem. Často se obhajujci tohoto postoje přímo chápou iracionalismu. Norman O. Brown (1913-2002), freudovský klasik velmi oblíbený Novou levicí, tvrdil, že socialisté v tváří tvář Misesově důkazu, že socialistický systém nemůže kalkulovat, by měli opustit ekonomickou kalkulaci ve prospěch světa polymorfní perversity.

Jako jeho marxističtí odpůrci, Rothbard zdůrazňuje jednotu teorie a praxe: filosofie je vodítkem k jednání. V textu “Why Be Libertarian?” (275) si pokládá nejzákladnější otázku ze všech: proč by nás mělo zajímat libertariánské teoretizování? Rothbard tvrdí, že odpovědí by nemělo být jen úzké sledování individuálních výhod. Jen láska ke spravedlnosti dostatečuje.

Ve snaze rozšířit vliv libertariánského myšlení v akademickém světě založil Rothbard v roce 1977 časopis “Journal of Libertarian Studies”. Časopis začal slibně symposiem o knize “Anarchy, State and Utopia” od Roberta Nozicka. Až do současnosti zůstává nejdůležitějším časopisem příznivě nakloněným libertariánským idejím. Rothbard založil v roce 1987 ještě jeden časopis “Review of Austrian Economics,” který by poskytl vědecké místo pro ekonomy a jiné lidi, kteří se zajímají o Rakouskou ekonomickou teorii. To je také klíčový časopis ve své oblasti specializace. Trvá do současnosti, po roce 1997 s novým názvem “Quartely Journal of Austrian Economics.”

Ve svých komentářích k současným událostem, Rothbard ukázal udivující schopnost míti přehled o rozsáhlém množství informací o jakémkoliv předmětu, který jej zajímal. Zdali, pro příklad, byly otázkou bojující kliky v Afghánitánu anebo zdroje investic v petrolejářství na Středním východě, vždy měl k dispozici relevantní údaje. Příklady jeho novinových sloupků převzatých z “Rothbard-Rockwell Reportu” jsou dostupné v knize “The Irrepressible Rothbard.” (276)

To je nepostradatelná kolekce obsahující klíčová sdělení Rothbardova pohledu na zahraniční politiku, která vysvětlují detailněji odůvodnění pro neintervenční politiku, kterou jak jsme již viděli, podporoval. V několika odstavcích rozebere převažující doktrínu americké zahraniční politiky 20. věku.

Podle přijímaného obrázku ohrožovali totalitní mocnosti Ameriku během 20. století dvakrát. Německo pod vládou šíleného vudcovství Hitlerova usilovalo o dobití světa. Poté, co Spojené státy a jejich spojenci uspěli v zastavení nacionálních socialistů, si žádala pozornost nová hrozba.

Jeden z našich spojenců v druhé světové válce Sovětský svaz byl sám militantním expanzionistickým státem; musel být zadržován během zdlouhavé Studené války. V různém čase během Studené války a dále i po ní až do současnosti, nepřátelští a agresivní diktátoři představovali pro Ameriku problém. Saddám Husajn (1937-2006) se řadí pravděpodobně k nejznámějším z těchto tyranů.

Přijímaný obrázek vykresluje lekci ze všech těchto událostí. S agresivní mocností, téměř vždy vedenou diktátorem, se musí jednat tak, jak by se jednalo s násilníkem ze sousedství. Jen tvrdé jednání s diktátorem může odvrátit válku.

Protože násilníci jsou obecně zbabělci, diktátoři se obecně skloní, pokud jsou k tomu přímo vyzváni. Mnichovská dohoda z 29. a 30. září 1938 perfektně ilustruje to, jak se nemá jednat s diktátorem. Británie a Francie ustoupily Hitlerovi; výsledkem byla válka o rok později. Kdyby Británie a Francie jednaly, když Hitler remilitarizoval Porýní v roce 1936, nacionální socialisté by mohli býti svrženi téměř bez nákladů.

Rothbard kdysi v této často presentované linii myšlení odhalil omyl : “Odpovězte mi váleční jestřábi: kdy v historii, když jeden stát čelil bojechtivým, extra tvrdým ultimátům od jiného státu, kdy se vůbec tento druhý stát vzdal a skutečně kapituloval – před tím, než byla nějaká válka vybojována? Kdy?” (277)

Rothbardova rétorická otázka spočívá na jednoduchém psychlogickém bodu. Předpokládaný “násilník” nemůže kapitulovat před nějakým ultimátem, aby nebyl svržen: “Žádná hlava Státu s jakoukoliv hrdostí anebo sebeúctou anebo přáním si získat respekt svých občanů, nekapituluje před takovým ultimátem.” (278)

Válka v zálivu výborně ilustruje Rothbardovo tvrzení. Přítom, když čelil ohromné převaze síly, Saddám Husajn se nepodrobil. Rothbardova generalizace vysvětlije Saddámovu zdánlivě iracionální odpověď.

Ale nezapomněli jsme na něco? Co třeba druhá světová válka? Neprokazuje selhání konfrontovat Hitlera stran Československa v roce 1938 nezvratně teze těch, co nechtějí appeasement? Rothbardova odpověď islustruje jeho schopnost opnovat argumentu i v jeho nejsilnější podobě. “Druhá světová válka v Evropě nebyla případem, kde by tvrdost fungovala. Naopak, Hitler pohrdal britskými garancemi Polsku, které přivedly Británii a Francii do Polsko-Německé války v září 1939.” (279)

Bojovná zahraniční politika potom mnohem pravděpodobněji povede k válkám, o kterých prohlašuje, že jim má bránit. Ale kdo nás ponouká směrem ke sledování tohoto kursu? Rothbard vinní sociální demokraty a jejich následovníky neokonzervativce. Tyto obviňuje z podpory etatismu doma a války v cizině.

Rothbard střízlivě shrnuje krédo socialní demokracie tímto způsobem: “… ve všech důležitých záležitostech sociální demokracie stojí proti svobodě a tradici a dává přednost etatismu a velké vládě. Sociální demokraté jsou v delším období nebezpečnější než komunisté, nejen protože jsou vytrvalí, ale také proto, že jejich program a jejich rétorická provolání jsou mnohem zákeřnější, protože požadují spojení socialismu s odvoláváním se na cnosti ‘demokracie’ a svobody volby.” (280)

Pro Rothbarda má Stát pozici principiálního nepřítele. Bitva proti “masivnímu státu blahobytu a války” pro něj nebyla jen střetem abstrakcí. Právě naopak Rothbard usiloval o specifické cíle, které by zahrnovaly etatistické doktríny, které si ošklivil. Sidney Hook (1902-1989) byl velmi blízko špičky Rothbardových intelektuálních nepřátel. Raný komunistický teoretik ve 20. letech 20. století, Hook shledal Sovětský svaz nedostatečně revolučním a brzy tloukl na bubny militantního antikomunismu, ačkoliv zřetelně socialistického ražení. Během svého dlouhého života vyzýval k válce nejprve s nacionálně socialistickým Německem, a potom proti Stalinovi a jeho následovníkům. Podle Rothbarda, “něčí postoj k Sidney Hookovi… poskytuje vhodný lakmusový papírek ohledně toho, zda je někdo ryzím konzervativcem, paleo nebo nějakou formou neo.” (281)

Boj proti Státu musí být veden na mnoha frontách. Rothbard viděl rušivé trendy mezi různými levicovými libertariány. Ačkoliv libertarianismus kvintesenčně odporuje státní moci, některé doktrinářské odchylky umožňují nepříteli vstoupit zadními dveřmi.

Činí tak pomocí toho, že tvrdí, že veřejné organizace musí dodržovat pravidla nediskriminačního zacházení. Tyto pravidla nemají, co dělat se svobodným trhem, ale mají, co dělat se slogany současné Levice. Rothbard zkušeně vyhledává centrální omyl v tomto argumentu libertariánských heretiků. Protože téměř vše dnes zavání původem od státu, nová doktrína vede k totální vládní kontrole.

Rothbard uvádí svůj poznatek s charakteristickou vervou: “Ale jen doslovné vládní aktivity jsou předmětem této vládní doktríny. To se vztahuje na jakékoliv aktivity, které jsou ‘natřeny veřejným štětcem’, s použitím, pro příklad vládních ulic nebo převzetím prostředků daňových plátců… někdy libertariáni ustoupí nazpět k rozhořčenému argumentu, že dnes stejně můžete stěží rozlišovat mezi ‘veřejným’ a ‘soukromým’.” (282)

Levicové libertariánství není samozřejmě pro Rothbarda hlavním problémem, kterému čelí Amerika: jsme konfrontováni s celkovým etatistickým útokem na svobodu, vedeným “tvůrci veřejného názoru” mezi akademiky a jinde. Jak se tento útok tak dobře povedl? Rothbardova odpověď odhaluje filosofické kořeny tohoto problému. Akademické elity již více něvěří v objektivní morálku, uchopenou pomocí správného úsudku. Postrádaje racionální základy pro morální hodnoty, naši domnělí intelektuální vůdci pohotově upadají do etatistického bludu.

Počínající stádium nihilismu, tvrdí Rothbard, nastalo v umění: “Prvně, levicoví liberálové kázali l’art pour l’art [umění pro umění] v estetice a jakožto důsledek toho, v etice vytrubovali nový pohled, že zde není žádná taková věc jako odhalitelná anebo obejktivní etika, že všechny etiky jsou ‘subjektivní,’ že všechny lidské volby jsou jen osobními, emotivními ‘preferencemi’.” (283)

Rothbard silně oponoval modernímu umění a vysoce si cenil kritického vysvětlení v knize rakouského historika umění Hanse Sedlmayra (1896-1984) “Art in Crisis: The Lost Center”. (284)

Popírání objektivních standardů ve jménu svobody vede ke smrti a zkáze. Rothbard tvrdí, že etický nihilismus vyúsťuje v zahození nejzákladnějších lidských práv, včetně práva nebýt zavražděn. Nemá nejmenší sympatii pro bující hnutí za eutanasii: “Ne, maska je pryč a doktor Asistovaná Smrt pan Liberální Smrt s Důstojností a celý zbytek této osádky se stane doktorem a panem Vrahem. Dávej si pozor pane a paní Ameriko: liberální humanisté, lži a lékaři jsou… vás zabijí.” (285)

Co může být učiněno v boji s etatismem a nihilismem? Rothbard nahlíží populismus s velkou sympatií. Jako často ve své práci, znovu promýšlí a prohlubuje svoji pozici. Určuje, že obecná libertariánská strategie vzhlížení k soudům pro vynucení práva byla mylná. I v případech, kdy soudy vynutí “správnou” pozici, pravidla státního práva (tj. států USA) a místních orgánů by neměla být podkopávána. Tak Rothbard dává přednost pozici “pro volbu” států, pokud jde o potraty. Ale byl nerad, aby soudy vynutily právo na potrat vůči nepoddajným státům.

“Ne, libertariáni by neměli býti již déle spokojeni s centralizací a národní jurisdikcí – rovnocenou,” píše, “zahraniční intervenci anebo dosažením globální diktatury. Kansasané by tak napříště měli mít svoje šance v Kansasu; Nevaďané v Nevadě atd. A jestliže ženy zjistí, že kliniky pro potraty nejsou v Kansasu obhajitelné, mohou odcestovat do New Yorku anebo Nevady.” (286)

Ačkoliv Rothbard nalezl velké výhody v populismu, neobhajoval toto hnutí nekriticky. Viděl nebezpečí v levicovém populismu; opravdové populistické hnutí nesmí opustiti svobodný trh ve prospěch bláznivých všeléků. V jednom z posledních článků, které napsal, varoval Pata Buchanana (n. 1938) před nebezpečím: “V této temné a nestabilní situaci je důležitou věcí pro nás paleolibertariány-populisty to, že najdeme kandidáta co nejdříve, který by vedl a rozvíjel věc a hnutí pravicového populismu, aby pozvedl vlajku staré, svobodné, decentralizované a striktně omezené republiky.” (287)

Ještě jeden časopis, který založil “The Libertarian Forum,” poskytl prostor pro jeho aktuální komentáře v období 1969-1984. Představil úplné populární vysvětlení ibertarianismu v knize “For A New Liberty” (1973). (288) Pracoval aktivně po mnoho let, jakožto vedoucí člen Libertariánské strany (Libertian Party). Ve snaze odolat opuštění libertariánských principů frakcemi v rámci strany, vedl Radikální stranický výbor. Justin Raimondo probral Rothbardovy politické aktivity ve velkém detailu ve své knize “Enemy of the State: The Life of Murray N. Rothbard”. (289) Raimonodo byl členem Radikálního stranického výboru a píše z pohledu aktivitsty, který sympatisuje s Rothbardem. Nakonci 80. let 20. století Rothbard stranu opustil.

Někteří tvrdí, že nacházejí rozpory v Rothbardových politických aktivitách. On často kritizoval jiné libertariány pro odchylování se od správné “linie”; no, sám vyhledával spojenectví s odlišnými skupinami, jak na Levici tak na Pravici. Ve skutečnosti zde není žádný rozpor: Rothbard pohlížel na libertariány mnohem striktnějším standardem než na outsidery. Pro ty v rámci skupiny byla doktrinální ortodoxie povinná, ale spojenectví s outsidery byla jinou záležitostí. Zde byly důležité veškeré taktiky a obecný suhlas o principech nebyl ani požadován ani očekáván.

David Gordon, bawerk.eu

(272) The Great Women’s Liberation Issue: Setting It Straight,” v ibid, str. 157-173.
(273) Ibid., str. 162-163.
(274) “Anarcho-Communism,” v ibid., str. 199-204. Česky vyšlo jako “Nesmyslnost anarchokomunismu” v knize “Rothbardovy eseje” vydané naším institutem v roce 2018.
(275) “Why Be Libertrian?” v ibid., str. 239-245.
(276) Llewellyn H., Rockwell, Jr. edice, The Irrepressible Rothbard (Auburn, Ala.: Mises Institute, 2000).
(277) Ibid.,str. 170.
(278) Ibid.
(279) Ibid.
(280) Ibid.,str. 23.
(281) Ibid.,str. 25.
(282) Ibid.,str. 103.
(283) Ibid.,str. 296.
(284) Hans Sedlmayr, Art in Crisis: The Lost Center (London: Hollis and Carter, 1959).
(285) Llewellyn H., Rockwell, Jr. edice, The Irrepressible Rothbard, str. 303.
(286) Ibid.,str. 306.
(287) Ibid.,str. 141.
(288) For A New Liberty: The Libertrian Manifesto, 2. vydání (1973; Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 2006). Česky vyšlo jakožto “Manifest svobody” (Praha: Ludwig von Mises Institut 2015).
(289) Justin Raimondo, Enemy of the State: The Life of Murray N. Rothbard (New York: Prometheus Books, 2000).