Rouškové placebo s námi natrvalo?

Přitom roušky jsou relevantní ochranou, pokud jsou využívány specificky, jak ostatně doporučuje i WHO: nemocnými, tedy těmi, kdo vykazují příznaky onemocnění (kýchají a/nebo kašlou), a zranitelnými osobami, u kterých je přirozená motivace používat co nejkvalitnější ochranu. Jejich epidemiologický význam při plošném nasazení ale je marginální: Ze studií, které mají principiálně šanci přínos roušek prokázat (kontrolované studie), vychází jejich přínos na hraně statistické spolehlivosti. Naopak čím nespolehlivější přístup z hlediska prokazování kauzality je zvolen (analytické nebo dokonce jen deskriptivní studie), tím spíš se nějaký zdánlivý efekt může ukázat. To ale není důkazem kauzality, který takové studie z principu poskytnout nemůžou, ale spíše principiální bolestí takovýchto studií – zavádějícími faktory (confounding bias).

Paradoxně přitom větrané prostory dopravních prostředků nebo obchodů nejsou místy, kde by z principu mohlo docházet ke koncentrování infekčních kapének, zatímco nutnost větrat řádně doma nebo na pracovišti nebyla v rámci krizové komunikace, na rozdíl od povinnosti nosit roušku, nikdy významně komunikována. I proto vektory šíření viru zůstávají domácnosti a pracoviště.

Druhým důvodem, proč plošně povinné roušky nenabízejí relevantní epidemiologický efekt, je dřívější přeceňování asymptomatického přenosu. Jeden z novějších výzkumů (zveřejněný v létě 2021 ve Virology Journal) dospěl k presymptomatickým přenosům okolo 1 % a asymptomatickým přenosům na úrovni setin procent. Ale dokonce i v rovině prosté observace si může každý z dostupných dat o vývoji epidemie (např. na Our World in Data) a dat o společenské akceptaci roušek (např. na serveru IHME Health Data) vyhodnotit, že korelace mezi užíváním roušek a vývojem epidemie neexistuje, natož pak tedy souvislost příčinná. Je pak naprostým popřením principu přiměřenosti nutit klinicky zdravé lidi, aby „pro jistotu“ nosili roušku.

Asi nikoho nepřekvapí, že řada léků se na základě laboratorních zkoušek (in vitro) jeví nadějně, ale většina z nich následně neuspěje při ověření „naživo“ (in vivo) a z různých důvodů selže. To je zřejmě i případem roušek, které na figurínách v laboratoři ukazují evidentní efekt v porovnání s kýcháním do volného prostoru, bez uvážení zásad etikety, ale při praktickém plošném využití v civilizované společnosti žádný prokazatelný relevantní přínos nenabízejí.

Velmi paradoxní přitom je, že mnozí lidé jsou schopni zaregistrovat, že pro léky typu ivermektinu (jimi hanlivě přezdívanému „odčervovadlo pro koně“) neexistují spolehlivé doklady jeho účinnosti, ale v případě roušek, pro které takové důkazy neexistují rovněž, to tyto lidi netrápí. Není přitom možné odbýt důkazní břemeno tvrzením, že přínos roušek je sice slabý, ale i jejich nežádoucí účinky jsou taky malé, takže je „pro jistotu“ můžeme nařídit všem. Kromě toho, že stát může zasahovat do svobod občanů jen tam, kde je to skutečně důvodné, není možné považovat nežádoucí účinky za dostatečně zanedbatelné:

Nejde jen o dýchací obtíže, dermatitidy a obecný diskomfort, dokonce ani o narušení sociální interakce a nonverbální komunikace mezi lidmi „zneviditelněním“ části obličeje: Především se jedná o princip, na základě kterého čínská chřipka nemá být nemoc, která „chodí po lidech“, ale že každý zdravý člověk je reálným zdrojem čínské chřipky, tedy nebezpečí a smrtelného ohrožení pro svého bližního, pročež je třeba se ho bát a izolovat ho aspoň ochranou dýchacích cest.

Společenská destrukce způsobená rouškami se ovšem neváže jen k dehumanizaci člověka: právě iracionální plošně povinné využívání či spíše zneužívání roušek a respirátorů (zejména v době jejich povinného venkovního využití) a bez velké nadsázky vytvoření rouškového cargo kultu vedlo k destrukci důvěry v jakákoliv opatření, tedy i důvěry ve stát a schopnost jeho reprezentace potýkat se efektivně s virem, a především k eskalaci celospolečenské nevraživosti. Je s podivem, že v době, kdy existují nástroje s měřitelným efektem v boji s čínskou chřipkou (očkování, monoklonální protilátky), které jsou dostupné všem, zůstává roušková pověra stále součástí povinně vyžadovaného mixu, a tedy morálně zvrácené, že za sobecké počínání je považováno roušku nenosit a ne ji vyžadovat po všech.