RVHP 2.0 aneb Dohnat a předehnat či aspoň neztratit stopu?

Evropa, tedy nejprve Montánní unie, pak Evropské hospodářské společenství a nakonec Evropská unie vznikla coby projekt konzervativců. Ve své prvé fázi zaznamenala neuvěřitelný úspěch. Z Evropy, totálně rozmlácené po světové válce, hluboce demoralizované, doslova hladovějící a mrznoucí, se stala prosperujícím kontinentem úspěšných, dobře zaopatřených lidí. Výrazně k tomu napomohl, pravda, Marshallův plán, financovaný Američany. Ti byli i prvotními iniciátory evropského sjednocování, stejně jako sir Winston. O tom se dnes už také mlčí. Během nějakých patnácti, dvaceti let se Evropa neuvěřitelně proměnila. Nejvíce asi Německo, předtím úplně na dně. Pak počali na špici pronikat zleva socialisté různého ražení, tempo se viditelně zvolnilo a zvolňovalo. A ve finále uchvátila vedení Evropy z nemalé části nová levice (či progresivisté) a ejhle, jsme v úpadku. Zíráme, postupně si ale zvykáme.

Evropa se nehorázně zbyrokratizovala. A počala se vyžívat v regulacích. Čehokoliv, jakkoli. Své zaostávání se rozhodla řešit (a překonat) přijímáním strategií. S velkým S, à propos, nepřipomínám to nám, dříve narozeným, něco? V roce 2000 přijala Evropská rada Lisabonskou strategii, s cílem vytvořit z Evropské unie do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa, založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“ (citováno dle Wikipedie). Tak nějak jsme zrod tohoto skvostu prošvihli… A už tu máme rok 2010, kdy Evropská unie v reakci na svou slabou konkurenceschopnost, zaostávání za světovými lídry i v reakci na finanční krizi přijala Strategii Evropa 2020 pro „inteligentní a udržitelný růst podporující začleňování“. Heslo „dohnat a předehnat“ tu plynule přechází do „alespoň neztratit stopu“. I to už jsme tu zažili. A na scénu přichází zelená dohoda, onen zlopověstný Green deal. Inu, nepoučitelnosti, tvé jméno budiž Evropa!

Boj proti klimatickým změnám a věci s tím spojené vygenerovaly cosi jako ideologii. Ta měla bezvěrecké Evropě nahradit víru (stejně jako ji kdysi měl suplovat marxismus resp. komunismus). On asi člověk není uzpůsoben k tomu, aby žil bez víry… Původně v zásadě rozumné představy se transmutovaly do formy zavilé a dogmatické ideologie, o níž se nepochybuje. Oponentní názory se šmahem cejchují jako desinformace, fake news a tak podobně. (Ne že by se tyto nevyskytovaly a nebylo jich dosti, ale takto jsou diskvalifikovány prakticky všechny nesouhlasící postoje). Nesluší se hovořit třeba o tom, že když Erik Rudovous v desátém století objevil Grónsko, nebylo pokryto ledovci (proto i ten název). Že před tisíci lety tu byly teploty vyšší než dnes. A tak dále, a tak podobně. A tak místo, abychom se v pokoře před přírodou chystali na věci příští (a příjemné to věru nebude), nazveme zpupně soudobou epochu antropocenem, vedeme boj za lepší a radostnější klima, boj srovnatelný s bojem Cervantesova hrdiny s větrnými mlýny. A ostrakizujeme jiné názory spolu s jejich nositeli. Tady můžeme jistě konstatovat nepřehlédnutelný pokrok, ještě nedávno se za něco takového posílalo do lágrů či přímo věšelo. A o něco dříve i upalovalo.

Proč se právě Evropa do něčeho takového tak vehementně pustila? Inu, nedaří se nám. Čím dál více. O tom konec konců hovoří i ona Draghiho zpráva. Konkurence, USA, Čína i další se nám vzdalují. Evropa přestává být významným hráčem na mezinárodním poli (více než zřetelné je to třeba na Blízkém a Středním východě, nejen ale tam). A tak si hledáme náhražku. Budeme vzorem světu, jdeme všem příkladem. Místo toho jsme ale čím dál více pro smích. Nežijeme si (zatím) vůbec špatně. Ono to vše má i své nepopiratelně příjemné stránky (přinejmenším z pohledu současného evropského pohodlí). Sociální jistoty, nepsané právo na lenošivost… Také by se to ovšem dalo nazvat dekadencí. Podobnosti s dobou konce říše (západo)římské tu vyvstávají nade vší pochybnost (byť je právě toto tak často popíráno). Nakonec i současná ruská agrese je symptomem evropské slabosti a nemohoucnosti.

Draghiho zprávu můžeme rozdělit na část analytickou a doporučující. S tou analytickou se dá při troše dobré vůle a nadhledu souhlasit. Ano, řítíme se do propasti. Dokonce je zmíněna přebujelá byrokracie, greendealové fantasmagorie ovšemže už ne. Zadavatelem byla přeci Evropská komise, že. Nicméně východiska jsou zcela mimo. Energický postup k plné federalizaci. A obří investice. A kde na ně vzít? Půjčit si, společně. Zde je třeba trochu přiblížit osobnost autorovu. Socialista, tedy někdo, kdo se rád zadlužuje (aniž by musel osobně něco vracet). Z Itálie, tedy z Jihu, jenž jest předlužen. A tak musí být dlužníkem někdo jiný. (Pravdou je, že Němci a další spořádaní hospodáři již tuto představu bryskně odmítli…) Hrobařka bundeswehru a staronová předsedkyně EK již ale navrhuje zbrusu nového komisaře pro omezování byrokracie. Doufejme jen, že chystaný urputný boj proti byrokracii si vyžádá jen mírný nárůst byrokracie samé. Staří praktici si už ale představují, jak kdekdo bude při kdejaké činnosti (žádosti, výkazy…) muset vyplňovat zbrusu nový formulář, jak to povede ke snížení byrokracie. Zvláště v českém provedení při notoricky známé impotenci státní správy to bude určitě výživné a vyžádá si nové pracovní pozice.

Těžištěm návrhu je ale investování. Společné gigantické investice. Samozřejmě v podstatě erární. A kdo je bude realizovat, kdo bude utrácet naše peníze, naše dluhy? No přeci ti, co to doteď (i jak vlastně praví ona zpráva) všechno zkazili (a to je prosím velice jemný výraz, na místě by byla drsnější terminologie). Ale tentokrát už to udělají správně, jak jinak. Opět my, starší, nemůžeme nevzpomenout perestrojky, po česku přestavby. I tehdy měli vše uskutečnit a napravit právě ti, co předtím vše zkazili. Jak to tehdy dopadlo, i to pamatujeme…

Co tedy by bylo doopravdy zapotřebí? Vypadá to trochu jako parafrázování jednoho z největších zločinců dějin, je to ale tak: Deregulovat, deregulovat, deregulovat. Opustit politiku dotací, přestat z Bruselu drezírovat jednotlivé státy, vrátit se k základům evropského sjednocování. Společný hospodářský, ale i celní prostor, volný pohyb lidí, zboží, služeb. Klidně i společná měna. Hlavně ale budovat vše odspodu, nikoli seshora. Hypertrofovaný, ideologicky těžce indoktrinovaný bruselský aparát asi nelze než rozehnat, z tohoto doupěte nic dobrého vzejít opravdu nemůže. Namísto fantasmagorických projektů se věnovat obraně, budování armád se vším všudy, i jejich koordinaci. Nějaká dvě procenta HDP na obranu jsou směšná, reálně se je potřeba dostat někam mezi pět až deset procent. Povinná vojenská služba krom efektů obranných má i ty nepřehlédnutelné výchovné. Během pár let tak vyšumí ruská hrozba. Někdy je potřeba vrátit se zpět, aby se dalo jít dopředu.

Šance na pozitivní změny v rozumném čase jsou ale menší než malé. Pohled na stávající vedení Evropy, většinu evropských vlád i samotného autora zprávy neskýtá přehnaně nadějí. Pachatelé minulých zvěrstev se povětšinou drží úporně v sedlech. Tentokrát se to už přeci musí povést! A tak jsou pravděpodobnější ty scénáře katastrofické. Jak pravil v podcastu Nový svět věhlasný egyptolog, znalec konce civilizací a čerstvý senátor: Nakonec budeme dělat jen na to, aby naše děti mohly odjet do Ameriky. Vážně se lze obávat, že se nemýlí.