Služba vojína Filatjeva II.

Čtyřiatřicetiletý bývalý ruský výsadkář Pavel Filatjev zveřejnil pozoruhodnou podrobnou zprávu o svých zážitcích z války na Ukrajině. Sloužil u 56. gardového výsadkového pluku ve Feodosii a dva měsíce bojoval na jihu Ukrajiny. První díl popsal jeho výcvik, nyní se Filatjev dostal do akce.

V polovině února byla Filatjevova jednotka a mnoho dalších, které se nacházely na Krymu, poslány na cvičiště ve Starém Krymu, nedaleko jejich základny ve Feodosiji. Ze zpráv a z toho, že tam byli na výcvik posíláni i nemocní vojáci, pochopil, že se něco děje.

Filatjev a jeho kamarádi nevěděli, co se děje. „Fámy a informace se různily, od toho, že Ukrajina a NATO zaútočí na Krym a my se prostě budeme muset shromáždit na hranicích, abychom tomu zabránili, až po to, že Ukrajina zaútočí na Doněckou a Luhanskou lidovou republiku.“

Předpokládal, že bude vyslán do Donbasu, protože „mi připadalo logické, že [my] provedeme operaci pod rouškou mírových sil“ a budeme bránit region, zatímco se bude konat referendum o připojení  Donbasu k Rusku.

Filatjev odložil svůj dřívější záměr odejít z armády. „Myslel si, že teď, když se něco chystá, by odmítnutí bylo ostudné, rovnalo by se zbabělosti …“. Nevím, co mě k tomu vedlo, zda vlastenectví, nebo neochota ustoupit“.

Situace na cvičišti Filatjeva vyděsila. Celá jeho rota čítající 40 mužů sdílela jeden stan. „Ve stanu lůžka, kotlíková kamna. I v Čečensku byl život lépe organizovaný. Jídlo v jídelně je ještě horší než v posádce.“ Nebylo se kde umýt.

Jiné jednotky to měly horší. Některé „neměly v únoru čím topit v kamnech, nebylo se kde umýt, kvůli čemuž lidé chodili v zimě do moře“. Nemoci byly velmi rozšířené. Nemocnice byly přeplněné, což vedlo k „nařízení … zakázat vojákům chodit do nemocnice“.

Chybělo také vybavení. Filatjev a několik dalších členů jeho jednotky „neměli spací pytel, žádný maskovací oblek, [neprůstřelnou] vestu, přilby atd.“. Nakonec se o vybavení střídavě dělili.

Filatjevův velitel, který se odmítl připojit ke zbytku roty ve stanu, byl nesympatický. „Zeptal jsem se ho, kde mám spacák a výstroj, na což mi odpověděl, že to je můj problém.“

Filatjev dostal zrezivělý samopal s přetrženým řemenem, který se zasekl po několika prvních výstřelech. Dlouho ho promazával a opravoval. Dne 20. února se jeho pluk – čítající nyní 500-600 mužů – shromáždil a připravil se k odchodu směrem k neznámému cíli.

Odvedenci měli zůstat v posádce, protože jejich nasazení do konfliktních zón je nezákonné, ale i oni byli mezi invazními silami. Filatjev se později setkal s jedním brancem, který mu vyprávěl, jak byl těžce zraněn při incidentu „přátelské palby“.

Odvedenci bylo řečeno: „nebudeš muset nic dělat, jsi spojař“ u dělostřelecké jednotky. Zřejmě mu bylo slíbeno, že nebude poslán do boje. Což byla technicky vzato pravda: omylem ho postřelila jeho vlastní strana.

Poté co někteří vojáci strávili až měsíc na střelnici v mrazu a bídných podmínkách, „byli všichni špinaví a vyčerpaní“.

Po odevzdání mobilních telefonů se jednotka v konvoji přesunula do města Krasnoperekopsk, kde strávila tři nepohodlné noci spaním v nákladních autech. Přestože nákladní vozy měly mít kamna, mnohá z nich nefungovala, což nutilo muže spát v mrazu.

Dne 23. února, den před invazí, se u nás objevil velitel divize, „aby nám poblahopřál k této příležitosti a oznámil, že náš plat bude od zítřka 69 dolarů denně“. To bylo výrazné zvýšení platu a Filatjevovi to signalizovalo, že „se chystá něco vážného“.

Dokonce i v této pozdní fázi, kdy se vydávala munice a granáty a kolovaly zvěsti, že se jednotky chystají zaútočit na Cherson, Filatjev věřil, že taková vyhlídka je „nesmysl“ a že Rusové s největší pravděpodobností půjdou na Donbas. Nevěřil, že by se cílem stal Kyjev.

Filatjev stále neměl ani tak základní vybavení, jako je neprůstřelná vesta nebo bojový komplet „Ratnik“ (kam patří třeba sumky, batoh atd). Naštěstí se k němu velitel praporu zachoval přátelsky, sehnal mu chybějící vybavení a přidělil ho k minometům, aby se dostal mimo pravomoc velitele roty, se kterým měl konflikty.

Vojáci stále nevěděli, kam jdou. Dokonce i nechvalně známý symbol Z byl do poslední chvíle utajován. Vojáci 19. února přilepili na svá vozidla dva vodorovné bílé pruhy a teprve několik hodin před zahájením invaze přidali úhlopříčku písmene Z. Všichni vojáci se snažili o to, aby byl symbol Z na vozidlech co nejpřesnější.

Ve 4:00 24. února Filatjeva probudil zvuk raketového dělostřelectva. „Slyším hukot, dunění, vibrace země, ve vzduchu cítím ostrý zápach střelného prachu, vyhlížím z korby [náklaďáku] a vidím, že se obloha rozjasnila…

Napravo i nalevo od naší kolony pracovalo raketové dělostřelectvo, odněkud zezadu se ozývaly mohutné salvy dalekonosných děl, vzduch byl neklidný a vzrušený, spánek se vytratil…

„Nechápal jsem, co se děje, kdo na koho a odkud střílí. Únava zmizela spolu s nedostatkem jídla, vody a spánku … Nedokázal jsem plně pochopit, co se děje, střílíme na postupující Ukrajince? Nebo snad na NATO?“

Nikdo mu neřekl, co se děje. „Moje úroveň je úroveň smluvního výsadkáře, což je úroveň hřebce, kterého vedou na kastraci,“ píše Filatjev hořce. Prostě se od něj očekávalo, že bude bez vysvětlení plnit rozkazy. „Takže u armády je to pro smluvního pracovníka stejné, jdi tam, jdi tam, dobře ti tak, teď tam jdi a v jednu krásnou chvíli tě to posere. Tak tě vycvičili.“

Ruská kolona projížděla městem Armjansk na hranici mezi Krymem a vlastní Ukrajinou. Filatjevův náklaďák, vezoucí náklad minometných nábojů v bednách, neměl funkční brzdy. Cestou jednou havaroval.

Filatjev viděl, jak „nad námi létají bojová letadla, za nimi útočné vrtulníky, před námi byly slyšet výbuchy, vzduch byl cítit střelným prachem. Ten obraz byl fascinujícím způsobem děsivý a zároveň znepokojivě krásný.“ Zanedlouho překročili hranici a prošli kolem obsazeného kontrolního stanoviště.

Po určité vzdálenosti dostali rozkaz zaujmout bojové pozice. „Všichni jsme se vyhrnuli z náklaďáků a běželi ke krajnici, kde jsme zaujali bojové pozice, někteří z nás klečeli, někteří leželi a někteří jen stáli, protože se nechtěli ušpinit.“

Byl to planý poplach. Pokračovali v cestě ukrajinskými vesnicemi se žlutomodře natřenými ploty, kolem „zachmuřených schoulených chlapců a osamělých starců, kteří na naši kolonu „dělali znamení kříže, pravděpodobně zamýšlené jako prokletí.“

Ani teď, po několika hodinách invaze, velitelé stále nevysvětlili, co se děje a proti komu bojují. „Vojáci v naší koloně také přemýšlejí, kam a proč jdeme, je to vidět na jejich unavených a poněkud zmatených tvářích, ale co dělat?“ ptal se.

Když jeli „minimální rychlostí“ směrem k Chersonu, Filatjeva znepokojil pohled na neobvykle vypadající nákladní automobil KAMAZ – pravděpodobně velitelské a řídicí vozidlo – poblíž zdánlivě opuštěně vypadajících hangárů ze sovětské éry, kterých si postupující útočníci nevšímali.

„Můj instinkt mi napovídal o nebezpečí … Logika říkala, že před námi jsou průzkumníci a útočné letouny, a pokud si té podivnosti nevšimnou, pak je vše v pořádku. Ale opět jsem se mýlil, logika a moderní ruská armáda nejsou kompatibilní.“ Když nákladní auta projížděla kolem, vypukla střelba. Kolona dostala rozkaz znovu zaujmout bojové pozice, tentokrát skutečně. Byla to Filatjevova první zkušenost s bojem ve válce na Ukrajině.

Převzato z twitterového účtu vojenského historika Chrise Owena

(6 votes, average: 2,50 out of 5)

Loading...