Srovnání emigračních vln v letech 1948 a 1968 |

Sdílet článek:

V této práci jsem se zaměřila na osudy příslušníků několika skupin obyvatelstva, konkrétně se jedná o významné politické činitele, bývalé příslušníky zahraničních armád, novináře, umělce a ženy, přičemž největší pozornost věnuji právě těm, jež měli významný podíl na formování poúnorového vývoje za hranicemi naší země. Zabývám se tedy lidmi, kteří zakládali různé spolky a organizace, kteří se zaměřovali na pomoc ostatním uprchlíkům (pořádali finanční sbírky), anebo se aktivně podíleli na formování čs. exilu. Přiblížíme se mediální obraz uprchlíka, který byl uměle utvořen, aby co nejvíce odradil občany, jež se rozhodli opustit naši republiku. V důsledku lživé propagandy, která začala záhy po prvních útěcích, byl vytvořen profil uprchlíka, který zůstal v povědomí většiny obyvatel na dlouhá léta: “Uprchlíci jsou: zkrachovaní národní správci, kteří využili situace, prodali co mohli a uprchli; studenti – flinkové, kterým nešlo učení; osoby vyloženě zločinné, soudní delikventi; zahraniční vojáci, hlavně ze západní armády. Emigrace je z osmdesáti procent charakterově vadná. Dobrodruzi, šmelináři, zločinci, dále političtí kariéristé a horkokrevní studenti.”[329] Tento obraz byl vytvořen proto, aby odradil další obyvatelé od odchodu a zmírnil odliv obyvatel ze země. Proto byl život v západních zemích vylíčen v těch nejčernějších barvách.

Aby ideologové komunistické moci podpořili své propagandistické cíle, shromažďovali další informace o emigrantech (jejich činnost sledovali i za hranicemi) a ty pak, velmi zkreslené, prezentovali v médiích. V rozhlase i v televizi se o nich psalo jako o lidech, kteří živoří, nemají ani na chleba a pracují od rána do večera v podřadných zaměstnáních (nutno podotknou, že v naší zemi by nenalezli lepšího zaměstnání, kdežto v exilu to byl odrazový můstek pro jejich následnou činnost). Roku 1968 se na exulanty dívají znovu skrze prsty, s notnou dávkou závisti, když k nám tito emigranti (1948) přijíždějí v mercedesech a dovážejí věci, o kterých se lidem v Československu ani nesnilo. “Byli líčeni jako zrádci vlasti a prospěcháři, oportunisté, spekulanti, zbohatlíci.”[330] I přes tento mediálně pokřivený obraz se našlo mnoho lidí, kteří se do “zrádné” ciziny vydávají, ba přímo prchají, neboť mnohdy nemají na výběr. Obecně lze říci, že z generace “osmačtyřicátníků” za hranice odchází většinou ti jedinci, kteří měli již dříve zkušenost s pobytem v zahraničí (bez ohledu na to, jak dlouhou dobu zde strávili), ať už zde studovali vysoké školy, pracovali ve službách státu či se podíleli na organizování exilu za druhé světové války atd. Je to společný rys této generace, která nechtěla zůstat stát odříznuta od okolního světa, ačkoli za to zaplatila velmi vysokou daň (ztrátu domova, příbuzných, přátel a rodné řeči). Generace “osmašedesátníků” podmínky pro nahlédnutí do západních států neměla (až na výjimky, které začaly být udělovány od poloviny šedesátých let), a proto je jejich společným rysem spíše mládí a nechuť se někomu naprosto podřizovat, z čehož vyplývá vzdor vůči komunistickému režimu. Ten se sice pokoušel o změny, jež však byly násilně zastaveny a potlačeny. Jedná se tedy o jedince, kteří se nehodlali smířit s tímto stavem a hledají nový domov v západních svobodných zemích.

Pokud se podíváme na okolnosti, za jakých mohla generace “osmačtyřicátníků” opustit republiku, zjistíme, že první emigrační vlna se musela vydat ke státní hranici pěšky, prošlapávajíce staré cestičky, které je přes kopečky (odtud pochází zlidovělý název pro uprchlíky “kopečkáři”) dovedly až do americké okupační zóny v Německu či sovětské okupační zóny v Rakousku. V únoru roku 1948 byly zrušeny pasy a zavedeny nutné výjezdní doložky, bez kterých se člověk nemohl v hraničním pásu pohybovat. Ilegální přechody byly tedy jediné možné. Tyto podmínky však byly v důsledku stálého zdokonalování železné opony velmi ztěžovány a útěk se postupem času stával čím dál nebezpečnějším. “Vzpomínky uprchlíků, stejně jako archívní výzkumy potvrzují, že například moravsko-rakouská či česko-bavorská hranice zůstávaly průchodnými nejméně do začátku roku 1950.”[331] V dalších letech se však šance na úspěšný přechod razantně snižovaly. Jestliže budeme chtít srovnat podmínky obou uprchlickým vln z hlediska propustnosti hranice, musíme konstatovat, že roku 1968, a to již před vpádem vojsk Varšavské smlouvy, dochází k četným útěkům z republiky. Čs. občané mají svůj cestovní pas a povolení navštívit některá západní města – především Vídeň, Paříž, Řím, ad. V polovině roku 1967 bylo povoleno cestování celým rodinám i s dětmi. Můžeme tedy říct, že emigrační vlna roku 1968 začala již v době Pražského jara, kdy dochází k postupnému otevírání hranic. Přímo po okupaci se politické události tak razantně změnily, že se nad odjezdem nikdo dlouho nerozmýšlel a mnozí jedinci strženi davovým nadšením se vydávají za hranice, kde vyčkávají, co se bude dít, někteří z nich se vracejí po několika měsících zpátky do Československa. Hranice však byly uzavřeny v říjnu 1969 a tím pomalu klesá emigrace našich občanů. V druhé emigrační vlně se mění forma útěků, a to zásadně tak, že se lidé vydávají k hranicím ve svých vlastních automobilech, které jsou až po střechu naplněné všemožnými věcmi a cennostmi, které rozhodně nemohly zůstat doma. K nim patří i manželé z Prahy,[332] jež se chystali do zámoří: “Ač jedou do teplé Kalifornie za bratrem, dovezli si autem i peřiny, úplnou výbavu prádla a šatů, porcelán, vařiče, rádio i televizi. Div, že jim péra u auta nepraskla.”[333] To byl jeden ze způsobů, jak se dostat za hranice, ale to neznamená, že i nadále lidé nepoužívali ilegálních přechodů na vlastní pěst. Nyní se budeme zabývat srovnání podmínek uprchlíků při prvních krocích za hranicemi země. Abychom si mohli ozřejmit základní rozdíly, uveďme si jaké konkrétní informace šířila o uprchlících Československá televize roku 1968, z pohledu jednoho z emigrantů: “V televizi doma probíhaly záběry, že lágry jsou bývalé hitlerovské koncentráky a o emigranta, že se nikdo nestará ani v té zemi, kde se chce usadit. V rádiu také vyhlašují, že na Západě je velká nezaměstnanost a lidé že tam trpí hladem. Všecko tak zkreslené a přehnané, aby každého liknavce utvrdil ve víře, jak se má v Československu dobře.”[334] K těmto řádkům je nutné vydat pravdivé osobní svědectví Emmy Jarošové, jež žila v uprchlickém táboře v Rakousku od 3. května do 6. října 1968.[335] Nejdříve pobývala ve sběrném uprchlickém táboře v Traiskirchenu a poté byla přidělena do rodinného tábora v Bad-Kreuzenu. Právě o druhém táboře, ve kterém strávila společně s dcerou pět měsíců, se vyjadřuje více než pochvalně. Jako v jiných rodinných táborech i sem se dostávají pouze rodiny s dětmi, aby přečkaly dobu, než budou vyřízena jejich víza. Konkrétně v rodinných táborech bylo zakázáno pracovat (důraz byl kladen na studium jazyka) a dotyčný mimo pravidelnou stravu a balíček cigaret dostával 35 šilinků týdně pro své potřeby. Tento uprchlický tábor pro ně byl jako rekreační dovolená, neboť takto si jej pochvalovali jeho dočasní návštěvníci: “Vždyť si tu připadáme jako hosté v horské tatranském hotelu, kteří si mohou dovolit platit drahou denní penzi.”[336] Abychom si představili, jakých výhod požívali, uveďme si následující monolog jedné z “osmašedesátic”: “Co vám mám povídat, máte se tu jako prase v žitě. Uklízet nemusíte, jen si setřete sama prach. Služky vyleští parkety. A panečku, jak nám tu pradleny perou! Naše prádlo je jako z cukru a jak napiglovaný, máte vidět jak se činí.”[337] K tomuto komfortu nutno připočíst i pravidelnou a vydatnou stravu třikrát denně.

Svědectví o podmínkách poúnorových emigrantů v uprchlických táborech vydává příbuzný Emmy Jarošové, jež zakotvil v Austrálii a přijel je navštívit do uprchlického táboru, ve kterém se nacházeli pět měsíců (Emma Jarošová se svou dcerou).”Za dvacet let je vidět zmodernizovanou organizaci. My jsme odešli hned po “vítězným únoru” začátkem března 1948. Nemáte ani zdání, co první emigranti zažili bídy. Nejdříve jsme si vyhledali na smetišti nějakou plechovku, do které nám nalili šlichtu, které se říkalo oběd. Vy máte královské postele a my tehdy? To si nedovedete představit! Německo zubožené válkou, bylo chudé a ještě se honem mělo starat o emigranty. Čekali jsme celý rok na povolení k odjezdu a Austrálii jsme chytili jen proto, že se nám první naskytla. Po měsíčním pobytu v táboře být pozvány k pohovoru, to je neuvěřitelné.”[338] Poté, co Československo opouští první uprchlická vlna, její přijetí zahraničními státy je velmi složité a zdlouhavé, podmínky v uprchlických táborech jsou velmi špatné a téměř nesnesitelné. Kdežto v posrpnové vlně se okolní státy ochotně ujímají uprchlíků z Československa, nabízejí samy od sebe vstupní víza, a v uprchlické tábory se mění rekreační střediska či různá léčebná sanatoria.[339] I vyřizování potřebných dokladů pro získání víza je snazší a podstatně rychlejší. “Osmašedesátníci” strávili v táborech podstatně méně času. Jedním z faktorů, který přispěl ke zrychlení vyřizování víz, může být skutečnost, že je tento proces zjednodušen, ale i to, že mnozí občané již za hranicemi měli své příbuzné a známé, jež jim v prvních těžkých chvílích pomohli. Neboť oni sami (uprchlíci z roku 1948) věděli, jak jsou začátky v nové zemi obtížné. Také přístup evropských států k problémům Československa roku 1948 a 1968 byl diametrálně odlišný, jelikož po vítězném únoru se státy západní Evropy odhodlaly pouze k formálním protestům a nesouhlasu s nastalou polickou situací. Po násilné okupaci z 21. srpna 1968 se situace opakovala, opět nebyla přijata žádná opatření, ani jakákoliv jiná pomoc, která by mohla poměry zvrátit. Rozdíl spočívá v tom, že tentokráte se západní společnost daleko více otevřela přijetí nových emigrantů z našich zemí. ” /…/ Bylo to zaviněno i relativní snadností, s jakou byla bezprostředně posrpnová emigrace v zahraničí přijímána a s jakou – díky ‘špatnému svědomí světa vůči sovětské invazi’ – získávala politický asyl. Právě z těchto důvodů také většina této emigrační vlny zůstala v západní Evropě a o vystěhování do Spojených států neusilovala.”[340]

Dalo by se říci, že jejich svědomí nebylo úplně čisté a vlastně jedinou možností, jak zmírnit důsledky okupace, bylo nabídnutí pomoci v podobě poskytnutí víz, tudíž se celý migrační proces obešel bez zbytečných procedur a komplikací, které známe z období před dvaceti lety. Což dokazuje i situaci uprchlíků ve Vídni 1.9.1968: “Na ACFR už je takový nával, že dávají pořadová čísla a poinvazní emigranti mohou ihned odjet do zemí, které si určí.”[341] Otázka výběru státu pro začátek nového života byl u obou vln taktéž rozdílný, neboť poúnoroví emigranti si v polovině případů vyvolili za svůj cílový stát Spojené státy americké, jelikož zde byly příznivé podmínky pro začátek nového života. Jedna čtvrtina z nich zůstává v Evropě a asi deset procent se rozhoduje pro Austrálii, ostatní preferovali odlišné státy – Nový Zéland, J.A.R., Indie, Brazílie a další. V posrpnové vlně většina uprchlíků zůstává na evropském kontinentě, jelikož jsou jim od západních států nabízeny výhodné podmínky, jedná se přibližně až o 3/4 obyvatelstva. Ti ostatní se rozhodují pro USA, jelikož jsou zde jejich přátelé a rodinní příslušníci, kteří byli vypuzeni před dvaceti lety a jen nízké procento uprchlíků směřuje do Austrálie. V dějinách Československa (od 1960-ČSSR) nelze mluvit jen o dvou velkých uprchlických vlnách, které ochudily naši zem o významné lidi ze všech oborů, neboť v průběhu celých 40 let pod nadvládou komunistů dochází k postupnému odlivu obyvatel, byť jen v nízkých počtech. V prvních třech letech po únoru 1948 odchází více jak polovina ze všech poúnorových uprchlíků, ostatní se za hranice dostávají v následujících sedmnácti letech, rozloženo průběžně, přičemž se situace výrazněji mění až roku 1967, kdy je povoleno vydávat pasy pro celé rodiny, které opět mohly navštívit své příbuzné za hranicemi a podívat se do některých západních měst. V té době se tedy odliv obyvatel zvyšuje, jelikož z návštěvníků Vídně a ostatních měst se stávají emigranti, již se nehodlají do vlasti vracet.

Poté přichází rozsáhlá posrpnová vlna, která čítá jen v letech 1968-1969 70 130 osob,[342] což je údaj z Ministerstva vnitra, tudíž ty neoficiální počty budou jistě vyšší. V následujících letech, poté co byly opět uzavřeny hranice, byla činnost celníků opět omezena, ale vzhledem ke změněné mezinárodní situaci, se do zahraničí mohlo i nadále cestovat. Po obnoveném uzavření hranice se lidé i nadále odhodlávali k útěku a nový impuls k němu získali až v sedmdesátých letech. Po roce 1977 se v důsledku vydání Charty 77 na seznamu nežádoucích osob objevuje stále větší množství lidí (především z řad umělců). Podle statistiky MV ČSSR odešlo jen v letech 1977-1983 celkem 35 444 lidí.[343] Dokonce se i v roce 1989 objevují další a další lidé nesouhlasící s režimem, je zaznamenáno i několik desítek případů, kdy se pokoušejí dostat za hranice i v roce 1990. Tito lidé ovšem již neměli možnost získat status politického uprchlíka, jelikož se v důsledku Sametové revoluce zcela změnil politický charakter naší země. V celkovém souhrnu za celou dobu pod nadvládou komunistické strany opustilo Československo (v letech 1948-1989) asi půl milionu obyvatel, což představuje celkový odliv 3,5% obyvatelstva. K tomuto číslu jsme dospěli tak, že jsme sečetli obě uprchlické vlny (1948-1968 zhruba 60 000 obyvatel, 1968-1989 přibližně 350 000 obyvatel) a celkový počet lidí, jež si zažádali o vystěhování z republiky v letech 1952-1989, což bylo 75 000 lidí. Celkem to tedy je téměř půl milionu československých občanů.

To je pro Československo vysoká ztráta, vzhledem k tomu, že se často jednalo o jedince oplývající mládím, plné života, hledající nový rozměr své existence, lidi odvážné, vzdělané a odhodlané, často špičky ve svých (a to velmi rozličných) oborech. Celkový obraz emigrace po roce 1968 je velmi podobný vlně předešlé. Jak v posrpnové tak i v poúnorové emigrační vlně patřilo přibližně 40% exulantů k dělnické profesi nebo pocházeli z rodin dělníků. To znamená, že Československo dobrovolně opouštějí lidé, kteří mají být vzorem a jít příkladem, neboť dělník patřil k nejvíce oslavovaným osobám, byl pilířem společnosti. Jejich věkový průměr byl velmi nízký – průměrný věk většiny emigrantů se pohyboval v rozmezí 20-30 let. A také další sledovaný faktor – vzdělanost této vlny – vykazuje nadprůměrné hodnoty, neboť více než třetina těchto uprchlíků měla vysokoškolské vzdělání. Jak se projevovali emigranti v exilu, jak byli aktivní při vytváření krajanských spolků a organizací? Vzhledem k neměnné situaci doma (ať už to bylo po roce 1948 či 1968), se obyvatelé nových států pomalu a postupně asimilovali do společnosti. Jakmile se doba jejich pobytu za hranicemi prodlužovala, klesala i naděje na změnu poměrů v Československu a také možnost navrátit se zpět do vlasti. Exulant si uvědomí, že nemá jinou možnost, než se zcela přizpůsobit životu v novém státě a že je čas se poddat a přijmout svůj úděl. To se jednoznačně projevilo na činorodosti poúnorových uprchlíků. Ačkoli se ihned po příchodu zapojili do organizovaní pomoci pro ostatní uprchlíky (v podobě vydávání časopisů a jiných informačních letáků nebo nově zakládali v Československu zakázané organizace jako byl Sokol a Orel), postupem času se jejich aktivita snižovala natolik, až nakonec zanikla. Posrpnová emigrační vlna tedy vystřídala minulou generaci v jejích úkolech a sama se chopila organizování krajanského života. Dalo by se říci, že přímo přilila novou krev do žil skomírajícím exulantským organizacím. V poúnorové vlně byl kladen mnohem větší důraz na vytváření politických orgánů než ve vlně posrpnové. Po únoru 1948 se za hranice dostávají lidé demokraticky smýšlející, jež mají zájem na změně režimu v Československu, respektive na jeho svržení. Proto také vzniká Rada svobodného Československa (již 1949), za účasti mnoha členů bývalé československé vlády. Po srpnu 1968 se situace změnila v tom smyslu, že již nebylo možné jakkoli zabránit změně systému či režimu, neboť tento pokus byl v době Pražského jara krutě potlačen. Lidé zcela ztratili naději na zlepšení poměrů, tudíž po se roce 1968 v emigraci nacházejí ty osoby, jež chtěly systém implikovaný ze Sovětského svazu změnit k obrazu svému, respektive se zasadit o změnu systému, která by byla v souladu se zdejší tradicí a kulturou. Poté, co jejich pokus o liberalizaci zdejších poměrů ztroskotal, a vzhledem ke svým minulým postojům, byl útěk jediným možným vyjádřením jejich odporu k politice Sovětského svazu, která byla záhy nastolena, a to ve formě zvané normalizace. Je tedy nutné zdůraznit, že ačkoli byla posrpnová uprchlická vlna daleko výraznější co do celkového počtu uprchlíků, tak skutečných osobností z řad politických příslušníků se do exilu dostává opravdu velmi málo. To lze zobecnit i na celou uprchlickou generaci, která nebyla ani zdaleka tak aktivní jako generace předešlá. Nevytvořila žádné nové organizace a spolky, pouze se přidala k těm stávajícím. Jestliže budeme mluvit o těch, kteří tvoří tu důležitou strukturu posrpnové aktivní části emigrace, musíme konstatovat, že se jedná převážně o jednotlivce či malé skupinky osobností (Sixty-Eight Publisher, Index, Konfrontace, Listy).

Ovšem příčiny tohoto stavu musíme hledat v minulosti této uprchlické vlny. Celých dvacet let byli nuceni žít ve společnosti, která krutě trestala vybočení z řady, nesnášela individualitu, kterou se snažila zlikvidovat, zdůrazňovala poslušnost a podřízenost straně, její postoje byly nekompromisní a vše vystihující heslo “kdo nejde s námi jde proti nám” to jistě vysvětluje. Možná také, když viděli, že snaha poúnorového exilu byla marná, tak se o nic nového ani nepokusili a raději se soustředili na přizpůsobení se novým životním podmínkám. Dalo by se říci, že první poúnorová vlna měla homogennější ráž, více spolupracovala, sdružovala se a snažila se o co nedřívější návrat do vlasti. Na rozdíl od toho, situace ve druhé vlně je zcela odlišná v tom, že k ní patří i lidé, kteří neodcházejí z politických důvodů, ale především z ekonomického popudu. K druhé vlně patří již i zástupci z řad komunistů. A vzhledem k událostem posledních dvaceti let je jasné, že jednou z překážek, která bortí snahy o sdružování a plynulou spolupráci této vlny, byl strach z toho, kdo se to doslechne, kam to nahlásí a zde nebudou nějakým způsobem poškozeni příbuzní, kteří zůstali v Československu. Ota Ulč navrhuje jedno z vysvětlení, co by mohlo být příčinou rozporů mezi uprchlickými vlnami. Přichází s termínem tzv. “polámaných hodin”. “Je založen na domněnce, že představa člověka o staré vlasti, kterou nechal za sebou, zamrzla v čase a následný vývoj rodné země chápe omezeně a závisle na své vlastní představě, pakliže jej vůbec chápe. To má za následek nedorozumění a třenice mezi uprchlíky po roce 1948, která měla malé zkušenosti s totalitním způsobem života, reagoval a značně kriticky na nováčky po 68, o nichž soudila, že jsou příliš ovlivněni “komunistickými mravy a způsobem myšlení.”[344] Bohužel posrpnoví emigranti nenašli společnou řeč s emigranty poúnorovými, jelikož měli vůči sobě velké výhrady, především z toho důvodu, že posrpnová emigrace se skládala z lidí, jež se přímo podíleli na emigraci poúnorové vlny. K tomu má zajímavé připomínky náš přední novinář a významný exulant Pavel Tigrid v knize – Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. “Tak například, kdo by si byl v únoru 1948 pomyslel, že tehdejší vítězové, tedy mnozí z nich, ideologicky zakalení a věci komunismu oddaní soudruzi, se o dvacet let později octnou mezi těmi, nad nimiž tak přesvědčivě vyhráli? Kdo mohl předvídat, že tito vítězové z roku 1948 o dvacet let později budou zatraceni a vyhnáni z vysokých funkcí, které jim zajistil právě únorový triumf? Že se stanou druhořadými občany, že skončí v domácím ghettu zapomnění nebo v emigraci?”[345] Stejnou porážku, jakou komunističtí politici připravili poúnorovým exulantům, zažili na vlastní kůži strůjci těchto událostí pouze rozdílem dvaceti let.

Na závěr nutno podotknout, že o úspěchu našich emigrantů se člověk po celých 40 let z Rudého práva či Československé televize nic nedozvěděl. Všechny úspěchy a vítězství, kterých dosáhli, byly naší veřejnosti zcela zatajeny a pouze díky práci rádia Svobodná Evropa se dostaly na povrch. Úspěšnost emigrace by se mohla měřit několika různými měřítky, avšak ani jedno nemůže být nikdy zcela objektivní. Může být měřena tím, zda se uprchlíci vrátili zpátky do vlasti. Poúnorová vlna by v tomto případě nebyla moc úspěšná. Doba, kdy se nemohli do Československa vrátit, byla totiž příliš dlouhá (40 let) a vzhledem k tomu, že se jednalo o lidi středního věku, ne-li starší – měli roku 1989 mezi 70 a 80 léty. I pouhá návštěva vlasti byla pro tyto starší jedince velkým problémem. Avšak někteří lidé se vrátili a zůstali zde, zapojili se do znovu obnovování demokracie v naší vlasti – např. jako poradci prezidenta republiky působili na začátku devadesátých let Pavel Tigrid, a posrpnoví exulanti (v roce 1948 prominenti komunistického režimu) Jiří Pelikán, Pavel Kohout a další. Někteří sepisují a vydávají své paměti anebo se pokoušejí aplikovat zkušenosti z exilu v českých zemích. Jiní sem přijeli na rok či dva, aby si zase na chvilku vyzkoušeli život zde, a pak se vrátili zpátky. To je případ Jana Nováka, který tento svůj roční pokus uskutečnil roku 1992 a vzhledem k tomu, že se jedná o spisovatele, tak z tohoto pobytu vydává svědectví – Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci. Ani návratnost emigrace 1968, ačkoli byla tak početná, není příliš vysoká. Z dostupných údajů o reemigraci vlny 1968 nelze přesně v procentech rozklasifikovat jejich návratnost. Z těch emigrantů, kteří se vrátili, patří převážně ti, kteří si nestačili vytvořit v zahraničí silné zázemí (emigrace z osmdesátých let). Dalším důvodem je fakt, že “/…/ podstatná část reemigrantů se do ČR nevracela ani tolik z důvodu pocitu národní sounáležitosti, jakkoli vždy v určité míře přítomného, nýbrž zejména vinou svého relativního neúspěchu na Západě, ať již v podobě ekonomicko-pracovních problémů, nebo neúspěšné integrace do západní společnosti.”[346] Mohli bychom říci, že po roce 1968 exulanti volili rovnoměrně ze široké škály možností. Někteří o reemigraci ani neuvažovali (např. Kundera) jiní jako byl Jan Novák, zde strávil jeden rok. Další skupina emigrantů se nadšeně vracela již v prvních porevolučních dnech – Jaroslav Hutka, který zůstal natrvalo. Další pendlují mezi oběma zeměmi – Karel Kryl. Zhodnoťme si úspěchy první vlny. Musíme jmenovat především vznik Rady svobodného Československa, i když dosah této organizace nebyl tak široký, jak se původně plánovalo a očekávalo, ale i přesto se jednalo o sjednocení našeho exilu pod hlavičkou jednotné organizace.

Dalších výrazným úspěchem bylo na počátku padesátých let zřízení rozhlasové stanice Svobodná Evropa, která započala své vysílání již roku 1951, jednalo se o mimořádně důležitý počin, jež přispěl k dostupnosti pravdivých informací o událostech ze světa, a byl přímým důsledkem spolupráce našich poúnorových exulantů. Důsledkem, jehož dopad byl patrný i v Československu. Pomoc pro ostatní uprchlíky byla velmi rozsáhlá, vzniklo několik různých organizací zabývající se tímto problémem – nejdůležitější byla Papánkova AFCR. Přejděme nyní k úspěchům uprchlické vlny po srpnu 1968. Byla znovu obnovena činnost RSČ a navíc rozšířena o podporu ostatních organizací. Noví emigranti se zapojili do vysílání Svobodné Evropy, přičemž doplnili její prořídlé početní stavy, respektive omladili tento kolektiv. Posrpnoví emigranti čerpali pomoc, a to především finanční, od exulantů poúnorových, kteří jakoby tím spláceli dluh lidem, jež v začátcích pomohli jim. A hlavně věděli, jak je těžké zcela změnit prostředí, především jazykové, a začít žít nový život. K nově vzniklým organizacím, jež se hlásí o slovo, řadíme časopis Listy, který dosáhl stejné kvality jako Tigridovo Svědectví. Vliv na to měla skutečnost, že v těchto časopisech publikovali stejní lidé a že slovo dostali i disidenti, kteří se tímto způsobem mohli prezentovat. Další důležitou složku této emigrace představuje vznik nakladatelských exilových domů – Sixty-Eight Publishers, Index či Konfrontace. Zapojení se emigrantů z 1968 do politiky není tak časté, jak by se předpokládalo. Ačkoli se znovu otevřely západní hranice – v důsledku změny režimu po Sametové revoluci – nedochází k hromadnému návratu čs. občanů zpět do vlasti. U poúnorové generace je celkem pochopitelné, že jen málo který exulant se mohl po čtyřiceti letech znovu vrátit. Ostatní příslušníci této generace se sem přijeli podívat na návštěvu, aby navštívili své dosud žijící příbuzné a také svou “rodnou hroudu”. Ovšem jen nepatrné množství z nich se vrací do vlasti natrvalo. U druhé uprchlické skupiny není návratnost také příliš vysoká, jelikož je jedná o plnohodnotné občany západních států, kteří nemají příliš důvodů se vracet – zvláště na počátku devadesátých let, kdy bylo v Československu vidět chátrání, špínu a nepořádek na každém kroku.

Další důvod předesílá Zdeněk Nešpor: “Zatímco emigranti “únorové” generace se do ČR ve větší míře nevracejí vinou velkého časového rozpětí a vyplývajících sociálních závazků, podstatná část “srpnových” emigrantů, kteří svou vlasti opustili z ekonomických a profesních důvodů, se stala radikálními novoosídlenci hostitelských zemí a k návratu je nic netáhne, naopak jím pohrdají.”[347]