Srpnové slzy

Je 21. srpen, den, kdy si připomínáme, že od vojenské okupace vojsky pěti spřátelených zemí uplynulo již dlouhých 56 let. Dva z těchto tehdy spřátelených států již neexistují, s několika dalšími žijeme na periferii evropského projektu. Pokusme se zrekapitulovat, co si budeme i letos už tak trochu rutinně připomínat.

Budeme žít vzpomínkou na neuskutečněný sen vybudování socialismu s lidskou tváří? To asi těžko. Byli jsme přece jasně a důrazně poučeni, že nic takového jako humánní socialismus nemůže existovat. Socialismus jako systém je ze své podstaty jednou provždy nereformovatelný. Jak dopadl socialismus v Jugoslávii a kdo by se dnes inspiroval radami takového Oty Šika? Celé to obrodné úsilí části komunistické strany bylo jen chimérou, která nás měla dočasně odvést od jediné správné cesty – od kapitalismu založeného na rétorice trhu. Nakolik tato rétorika odpovídá realitě Evropské unie a dalších zemí kapitalistického tábora, to nemůže být předmětem tohoto krátkého textu. Vyžadovalo by si to delší a hodně kritické pojednání.

Ti, kdo by se snad přes to všechno nostalgicky ohlíželi za chimérou socialismu s lidskou tváří, měli by si uvědomit, že vyjadřování podobných sentimentů je dle platných zákonů našeho právního státu trestné a pieta v tomto směru může být důvodem ke stíhání ze strany příslušných orgánů. Dubčekovský pokus o rehabilitaci socialismu si tedy raději připomínat nebudeme.

Výročí 21. srpna bychom si mohli připomenout také z jiného důvodu. Došlo tehdy k velkému ponížení hrdého Československa, země, která chtěla být vzorem pro státy na východ i na západ od svých hranic. Jak jsme zúročili tuto formu symbolického kapitálu? Na Československu nám záleželo tak hrozně moc, že jsme si společný stát při první příležitosti sami rozbili. Osobně Slováky velice dobře chápu a jejich odpor k pražskému povýšenectví mi není cizí. Trochu smutné je, že výsledkem jejich emancipačního úsilí bylo, že si vybojovali místo pražské kavárny kavárnu bratislavskou, která udělá všechno pro to, aby Slováci dopadli jako Češi. Když si budeme připomínat srpnové události, neměli bychom zapomínat, že pouze ten fakt, že nás vojska východního bloku okupovala vcelku, prodloužil životnost Československa o dobrých dvacet let. Jinak by byla historie našeho bratrského státního svazku ve 20. století o nějakou třetinu kratší.

Zbývá ještě i další důvod k hořké vzpomínce. V srpnu roku 68 bylo poníženo české vlastenectví. Bylo náhle a brutálně pošlapáno něco, po čem si dnes zcela rutinně šlapeme každý den. Tehdy vlastenectví znamenalo odpor k cizím vojenským posádkám na našem území. Současná vláda dělá všechno pro to, aby byly u nás zase zřízeny. Pochopitelně opět ve jménu uchování naší bezpečnosti a dobrých vztahů tentokrát jíž zaručeně s přáteli na věčné časy. Tehdy vlastenectví znamenalo hrdost nad vlastní ekonomikou a odhodlání budovat ji nezávisle na cizím diktátu. V této rovině se vlastenectví již projevit nemůže, protože v zájmu vyšší prosperity jsme naše firmy, banky a strategické sítě za velice výhodných podmínek věnovali cizím investorům. Ke své cti a jako důkaz naší prozíravosti můžeme uvést snad jen to, že jsme se nestali pouze kolonií Západu, dostalo se i na Indy.

Ze samotného vlastenectví se mezitím stalo opovrhované slovo, které bývá používáno pouze v nižších společenských kruzích a jehož význam mladší generace již naštěstí vůbec nechápe. To je dobrý důvod k tomu, proč si je ani letos raději připomínat nebudeme.

Hořké slzy budou po celý den prolévat ti, kdo to mají z titulu svých funkcí v popisu práce. V čele s prezidentem, který byl takto vycvičen. Ti, jejichž osobní osudy, profesní kariéra a životní vyhlídky byly srpnovými dny otřeseny, obvykle věnce nekladou a smuteční hostiny na státní útraty nepořádají. Na druhé straně by mezi truchlícími mohl být s čistým svědomím třeba Andrej Babiš. Kdyby nedošlo k vojenskému vpádu věčně nedemokratických Rusů, bytostně demokratických Ukrajinců a dalších spřátelených národů, mohl mít svůj Agrofert o nějakých dvacet let dříve.

Ti, kdo roní srpnové slzy, pláčou sice dobře, ovšem na nesprávných hrobech. Na hrobech socialismu, Československa, vlastenectví a národní hrdosti.