Staletí se opakují

Po válce došlo k privatizaci nebo apropriaci avantgardy. Avantgardní projekty počátku 20. století, to byly universální projekty, popud, jak změnit budoucnost a plány kosmických dimenzí. Neoavantgarda šedesátých let znamená jejich částečnou reinterpretaci. Umělec formuje projekt pro sebe, pro nějakou komunitu. Takové individuální tvoření mýtů vzniká na konci padesátých let, např. Mark Rotko, který sám pro sebe vytvořil náboženství.

Šedesátá přináší patos sjednocení a jistotu všelidského? V 1968 seobjevuje New Age.

V šedesátých letech  vytváření mýtů nabírá radikálnější, komunitární směr. Hippy a situacionistická internacionála. Tyto komunity mají krátké trvání a rozpadají se. New Age je absolutně privátní záležitostí. Sedíš v poloze lotosu a otvíráš se kosmu, ale sjednocení s kosmem tě nepřibližuje jiným lidem. Oni sedí v jiné poloze a sjednocují se s něčím jiným. Nespočívá to v tom, že se lidé tak koncentrují na sebe, ale stali se obezřetnějšími. Zvítězilo přesvědčení, že se nelze vměšovat do prostoru jiného člověka. Proto dnes říkají, že se musí dát slovo ženám a černým. Za tím vším je přesvědčení, že lidé nemají nic společného, že to společné je důsledkem lživých osvíceneckých teorií a evropské kolonizace. Proto nelze mluvit za někoho jiného. Nemůžeš mluvit za svou rodinu, jsou tam ženy a ony jsou jiné. Nakonec můžeš hovořit jen za sebe a o sobě. Ve dvacátých letech mluvit za druhé nebo ve jménu druhých se považovalo za dobré. Bylo správné dát hlas davu, jako to dělal Majakovskij. Dnes by se to chápalo jako ponižování, utlačuješ a zbavuješ posluchače hlasu. Odtud tedy opatrnost ve vztahu k druhým, projekty v duchu avantgardy a raného socialismu už nejsou možné.

Je to tak, na konci historie, historie nemizí, ale množí se: místo jedné historie, je jich tu mnoho. Historie žen, dětí, aljašských indiánů, historie města, čtvrti, komunity. Je to takové živé muzeum a lidé jsou svých způsobem muzejními exponáty. Jsou individuální apropriací kolektivních projektů minulého. Je to patrné na ruském umění.

K ničemu zvláštnímu nedošlo ani na západě, ani v Rusku. Zdá se, že vše se mění. Proces apropriace utopií se akademizuje. V ruském umění např. rozdíl mezi Kabakovem a Žiljajevem – je to rozdíl mezi Davidem a Ingresem. V epoše francouzské revoluce životodárný republikánský projekt byl svěží a plný energie, což je na Davidovi vidět. U Ingrese to bylo formálnější, estetizovanější. Řekl bych, že umění poválečné doby znamená akademizaci avantgardy. Akademizace renezance trvala několik staletí, myslím, že akademizace avantgardy taky potrvá několik staletí. Všichni se domnívají, že umění je móda. Ale umění znamená ve skutečnosti velmi konzervativní zadání, tvoří se, aby se uchovalo. Móda je založená na tom, že vychodíte včerejší šatník, ale včerejší obraz pověsíte do muzea.

Aby se došlo k propasti nebo přeryvu, jsou potřeba ohromné změny. Přeryv v renezanci – to byl přechod od teologie k humanismu. Došli k závěru, že bůh je zbytečný a existuje pouze člověk, přestali se zabývat bohem a zabývali se člověkem. Trvalo to až do konce 19. století, kdy se dospělo k závěru, že člověk je zbytečný a smysl má pouze stroj, totiž pokud člověk pracuje, je jenom strojem, a když nepracuje, není potřebný. Když reflektujeme dnešní posthumanismus, transhumanismus atd., jsou to ty samé ideje. Nějaký Negerstán napíše,  že člověk je překonán, ale řekl to už Nietsche. Tedy tento mlýn se točí a bude se točit až do doby, kdy se lidé rozhodnou, že místo stroje má být něco jiného. Vznikají nové technologie, ale používají se na to, aby přepsaly ty stávající.

Technologie je též konzervování – pořád se dělá totéž. Co je to algoritmus? Opakování téhož. Jak dlouho to  potrvá? Jak dlouho se budou opakovat technologie? Znáte Einsteinův vtip:  ptali se ho, čím se bude bojovat v třetí světové válce,  řekl, že neví, ale ví, jak ve čtvrté. Jak? Kameny a obušky. Až budou technologie narušeny, vznikne nové umění, ale pokud existují, umění se nezmění.

Nikoliv, umění předkládá individuální projekt: přerod sebe sama ve stroj. Warhol řekl, že chce být strojem. Umělec sám se změní ve stroj zhotovující produkt. Žít  ve strojové civilizaci znamená žít v projektu. Umělec vytvoří projekt: tj. konstrukční byro ze sebe sama, management, byznys plán, piar atd.

Avantgarda se domnívala, že s industriální civilizací končí konkurence, technologie se stane do té míry komplikovanou, že konkurence vůbec nebude možná. Znamenalo by to, že kapitalismus odumře, nemůže existovat bez konkurence, např. Bogdanov a další se to na počátku 20. století domnívali, je možné, že tato utopie se dnes realizuje. Dnes si umělci konkurují, ale čím dál tím méně. Umělec má svoje publikum a jiné ho nepřijme. Dřív se bojovalo o místo v muzeu, dnes umělci vystavují na netu, ale jaká je tam konkurence? Dnes zmizeli i lidé, existují ženy, bílí muži, ajťáci, umělci, millineals, v humanistické epoše existovali lidé, dnes už ne.

Progres odumře sám od sebe. Žiji v New Yorku, metro tu postavili na počátku 20. století, lidé mají dojem, že vzniklo v Cheopsově době jako pyramidy. A stejně jako pyramidy je nelze přestavět. To samé s cestní sítí, vznikla ještě před obdobím automobilismu, taky ji nikdo nepředělá. Dnes je jasné, že nelze změnit internet. V některých oblastech se ještě pokrok objevuje, ale v okamžiku, kdy technologie vznikne, velmi obtížně se mění, stejně tak s ní svázaný obraz života.

Války, které se dnes vedou jsou svázány s konkurencí, v budoucnosti možná nebude existovat, ale dnes existuje. Žijeme v kapitalismu a to je konkurenční model, lidé a země si konkurují. Koncem 19. století Německo, Itálie a Japonsko vyšly z nekonkurenčního prostředí do konkurenčního schematu, tj. vstoupily do kapitalismu. Dnes je to podobné s Ruskem, s Čínou a jinými zeměmi, narostl potenciál srážky. V dnešní době zažíváme opakování konce 19. století – svobodné trhy, imperiální politika, vláda médií a jejich hvězd, ta samá sociální struktura. 20. století se podobalo 18. století. Doba nové epochy, osvícení, revoluce, utopie. Začalo 21. století a podobá se to 19. století, utopie se rozvalily, začal regres. Zažíváme dobu restaurace, aktivaci minulého. Když lidé říkají nejsme sovětští, jsme ruští, co mají na mysli? Višňový sad, chtějí Rusko 19. století. Nechtějí sovětské, protože to bylo internacionální, nikdo to nemiloval.