Statistika amerických válek a Powellova válečná doktrína

Colin Powell byl americký generál a na počátku tohoto tisíciletí ministr zahraničí za prezidenta George Bushe juniora. Byl předsedou sboru náčelníků v průběhu první války v zálivu, během které americká armáda v roce 1991 vytlačila vojska Saddáma Husajna z jím okupovaného Kuvajtu.

Kompletní zdroje na konci článku.

Osm otázek

Collin Powell je autorem takzvané Powellovy doktríny, podle které by se měla americká armáda řídit při vstupu do ozbrojeného konfliktu. Collin Powell ji představil před první válkou v Iráku v roce 1991.

Powellova doktrína zahrnuje osm otázek:

• Je národní bezpečnost zásadně ohrožena?
• Existuje jasný a dosažitelný cíl?
• Byly plně a transparentně analyzovány všechny náklady a rizika?
• Byly vyčerpány všechny ostatní nenásilné politické prostředky?
• Existuje reálná strategie ukončení konfliktu, která by zabránila jeho nekonečnému protahování?
• Byly plně zváženy všechny důsledky konfliktu?
• Je vojenská akce podporována americkými občany?
• Má Amerika širokou mezinárodní podporu?

Traumatická zkušenost

Powellova doktrína navazuje na šestibodový test, jenž v osmdesátých letech minulého století definoval ministr zahraničí Caspar Weinberger ve vládě Ronalda Reagana a podle kterého se mělo řídit nasazení amerických vojáků. Caspar Weinberger reagoval na smrt 241 amerických vojáků během mírové mise v Libanonu v roce 1983 a na traumatickou zkušenost USA z války v Koreji a Vietnamu. Klíčovým bodem Weinbergova testu je otázka, zda má Amerika jasně definované politické a vojenské cíle a jak jich chce dosáhnout se zvolenými prostředky.

Pět konfliktů

USA se po druhé světové válce účastnily pěti větších ozbrojených konfliktů. První byla válka v Koreji v padesátých letech minulého století, vietnamská válka o deset let později, první válka v Iráku v roce 1991, druhá irácká válka na počátku tohoto století a dvacetileté afghánské dobrodružství ve stejný čas.

Podle bývalého ministra zahraničí Henry Kissingera dosáhla Amerika pouze v jednom z těchto konfliktů svých strategických cílů.

Henry Kissinger

Henry Kissinger je kontroverzní postavou americké politiky. V roce 1973 dostal Nobelovu cenu za mír za dojednání pařížské mírové dohody, která ukončila válku ve Vietnamu. Na druhé straně mu kritici vytýkali například jeho účast na státním převratu v Chile, během kterého se dostal k moci generál Pinochet.

Velice známý je jeho komentář, kterým hodnotil dlouhou a krvavou válku mezi Irákem a Íránem, jež probíhala od roku 1980 do roku 1988. Na její konto prohlásil: „Je škoda, že obě strany nemohou prohrát.”

Válečná statistika

Henry Kissinger ve svých knihách uvádí, že s jedinou výjimkou nesplnily války, jichž se Američané zúčastnili, své strategické cíle, a že jejich samotné cíle byly špatně definované.

Válka v Koreji v padesátých letech skončila patovou situací a rozdělením korejského poloostrova na dvě části. Mírová dohoda nebyla dodnes podepsána. Vietnamskou válku ukončil pád Saigonu do rukou komunistické severovietnamské armády v roce 1975.

Afghánské dobrodružství, které trvalo od roku 2001 do roku 2021, skončilo potupným ústupem americké armády před talibanskými bojovníky se samopaly, kteří se navíc zmocnili americké výzbroje v hodnotě desítek miliard dolarů.

Jediný úspěch

Jediným větším konfliktem, ve kterém dosáhly Spojené státy svého strategického cíle, byla první válka v zálivu v roce 1991. Irácká armáda Saddáma Husajna obsadila v létě roku 1990 Kuvajt, který Saddám vinil z porušování těžebních kvót a umělého snižování ceny ropy na světových trzích.

Spojené státy s pomocí koaličních partnerů pod vedením generála Normana Schwarzkopfa a předsedy sboru náčelníků Colina Powella úspěšně naplánovaly a provedly operaci Pouštní bouře. Během ní koaliční armáda v první fázi za pomoci bombardování oslabila iráckou infrastrukturu a získala naprostou dominanci ve vzduchu. Ve druhé fázi pozemní vojska vojenské aliance vedené USA vytlačila během několika dní irácké okupanty z Kuvajtu. Sto hodin po zahájení pozemní operace zastavila koaliční vojska postup na území Iráku a vyhlásila příměří.

Následovala mírová konference, na které byla podepsány dohody o příměří. Saddám Husajn zůstal u moci. Součástí dohody byly bezletové zóny na severu a jihu Iráku, které měly chránit kurdské menšiny na severu a šíity na jihu. Cíl, kterým bylo obnovení suverenity Kuvajtu, byl splněn.

Druhá válka v Iráku

Druhá válka v zálivu vypukla v roce 2003, dva roky po teroristickém útoku v New Yorku. Jejím cílem bylo svržení režimu Saddáma Husajna a zajištění zbraní hromadného ničení, které se v Iráku měly nacházet, byť se nakonec ukázalo, že nenacházely.

Válka začala masivním leteckým bombardování, po kterém následovala pozemní operace. Bagdád padl po jednom měsíci. Následoval osmiletý ozbrojený konflikt, ve kterém zahynuly statisíce lidí včetně civilistů. Spojené státy se oficiálně stáhly v roce 2011, ale znovu se angažovaly během následné irácké občanské války, která probíhala v letech 2013 až 2017.

Pozn. autora: Druhá válka v zálivu destabilizovala celou oblast. Amerika svrhla Saddáma Husajna, sunnitu. Do vlády dosadila šíitu. Většina vojáků Husajnovy armády byli sunnité, kteří se po propuštění dali do služeb islámského státu, jenž vznikl na území Iráku a Sýrie. Oficiální americká zpráva o chybách při správě Iráku se čte jako zahraničně-politický horor.

V syrské válce, kterou nějakým způsobem ovlivnila nestabilní situace v regionu, proti sobě bojovaly různé skupiny sunnitů a šíitská vláda Bašára Asada podporovaná Íránem.

Princip z roku 1648

Henry Kissinger napsal před zahájením druhé války v Iráku do Washington Post:

„Nová americká strategie je revoluční. Změna režimu jako cíl vojenské intervence je narušením mezinárodního systému, jehož základy byly položeny vestfálskou mírovou dohodou z roku 1648. Po masakrech třicetileté náboženské války zavedla vestfálská dohoda princip, že není možné zasahovat do domácích záležitostí ostatních států. Vize preventivního útoku je v rozporu s moderním mezinárodním právem, které povoluje použití síly pouze proti skutečným, nikoli potenciálním hrozbám.”

Caspar Weinberger uvedl při představení svého testu pro nasazení amerických vojáků do války, že otázky jsou úmyslně formulovány tak, aby zdůraznily princip opatrnosti. Když mají vojáci riskovat své životy, je princip opatrnosti nejen rozumný, ale i morálně nutný.

Pozn. autora: Posouzení, nakolik je historická zkušenost relevantní pro dnešní dobu, si musí udělat každý sám.