Středověký filozof: Blahobyt je největším nepřítelem civilizací

Francis Fukuyama ve své knize „Konec dějin a poslední člověk” dospívá k závěru, že vítězství západu ve studené válce je koncem dějin. Že tisíce let starý zápas o podobu společenského uspořádání, které nejlépe vyhovuje lidské touze po svobodě a rovnosti, byl dobojován poražením komunismu a vítězstvím principů demokratické společnosti.

Konec dějin

Demokratickou společnost definuje Fukuyama jako společnost, která lidem garantuje tři základní občanská práva. Osobní svobodu včetně svobody vlastnit soukromý majetek, svobodu vyznání a politické svobody, které zahrnují svobodu slova a právo vybrat si svoji vládu v pravidelných a tajných volbách, kterých se účastní více stran.

Proto má kniha ve svém názvu sousloví konec dějin. Dějiny končí, demokracie zvítězila, již není co vymýšlet. Středověký filozof Ibn Khaldun naopak varuje, že po vzestupu nejenže může přijít pád, ale že úpadek je v takovém případě téměř zákonitostí, protože společnost oslabená svým blahobytem prohraje v zápase s odhodlanějším, byť méně vyspělým soupeřem.

Ibn Khaldun: Nesouhlasím

Ibn Khaldun ve svém díle tvrdí, že historie se vyvíjí v nekonečných cyklech, ve kterých se střídá rozkvět a úpadek. Že společnost, která není ochotna bránit sebe sama, zanikne. „V minulosti utrpěly mnohé národy fyzickou porážku, ale to nikdy neznamenalo konec národa. Ale když se národ stane obětí psychologické porážky, je to znamení jeho konce.”

Ibn Khaldun se narodil ve 14. století na území dnešního Tuniska. Někteří filozofové, například F. Hegel, ho považovali za jednu z největších osobností středověku. S humornou nadsázkou by mohl být nazván Járou Cimrmanem své doby.

Zakladatel sociálních věd

Ibn Khaldun představil ekonomický koncept, který je v dnešní době znám jako Lafferova křivka, podle které zvyšování sazby daně vede v počátku k vyššímu příjmům do státní pokladny, ale je-li sazba daně příliš vysoká, absolutní objem vybraných daní nakonec klesne. Sám Arthur Laffer přiznal, že se inspiroval Ibn Khaldunem, který ten samý princip definoval takto: Na začátku dynastie vedou malé daňové výměry k velkým příjmům. Na konci dynastie vedou velké výměry k příjmům malým.

Je považován za zakladatele sociálních věd. Dále se ve svých dílech zabýval teorií peněz, teorií ekonomické hodnoty jako funkce vynaložené lidské práce a dalšími ekonomickými koncepty.

Úvod do historie

Nicméně jeho stěžejní dílo se jmenuje „Muqaddimah” a je překládané jako „Úvod”, v rozšířeném smyslu úvod do historie. Definuje v něm základní hybnou sílu dějin lidstva, která určuje vzestup a pád civilizací.

Sílu, která má takovou moc, nazývá v originále Asabiyyah neboli společenská soudržnost. Nějaký pocit sounáležitosti mezi jednotlivými členy společnosti. Kořen slova Asabiyyah doslova znemená nerv, vlákno, které drží skupinu lidí pohromadě.

Zákony Asabiyyah budou podle Ibn Khalduna zákony historie. Asabiyyah je základem politické změny. Co ji posiluje, co ji oslabuje nebo co mění její podstatu je základní otázkou politické teorie.

Blahobyt největším nepřítelem

Ibn Khaldun byl i významným historikem své doby. Na základě svých pozorování dospívá k závěru, že s rozvojem společnosti oslabuje její Asabiyyah. Pocit sounáležitosti a ochota jedince obětovat něco pro druhé postupně mizí. Blahobyt, kterého společnost dosáhla, se tak stane jejím nepřítelem. Pro Ibn Khalduna není překvapením, že vyspělé civilizace mohou být poraženy a asimilovány výrazně slabšími vyzyvateli. O tom, kdo zvítězí, nakonec rozhoduje síla pocitu sounáležitosti, Asabiyyah.

Anglický filozof a matematik minulého století B. Russell to ve své knize napsal takto:

Co se stalo v době slávy Řecka nebo v renesanční Itálii? Tradiční morální zábrany zmizely, protože byly považovány za pověru. Anarchie a věrolomnost byly nevyhnutelným následkem rozkladu morálky a udělaly z Italů kolektiv slabochů. Italové padli, stejně jako Řekové, pod nadvládu národů méně civilizovaných, ale netrpících ztrátou společenské sounáležitosti.