Střídání (ne)existujícího času

Pan Ladislav Jakl napsal další díl své filipiky proti střídání času, tedy tak zvaného „zimního“ a „letního“. Já si ale nezačal. To oni. A tak už devětadvacátý rok píšu touto dobou skoro to samé.Protože problém je také pořád týž. Přechod na tzv. letní čas. Proč? Úspory to nepřináší, jen ztráty a komplikace. A do toho se navíc vyrojila bizarní debata, zda na ten letní čas přejít trvale. A zase se objevuje nesmyslný termín „zimní čas“.

Opět vrší argumenty proti tomuto zcela umělému a člověkem vytvořenému problému, kdy se nám zdá být úžasné, že je v létě „déle vidět“. Kdy se máme rozhodnout, zda si ponecháme čas „zimní“ či „letní“. Protože se však v Rusku před jistým časem rozhodli, že už ten nesmysl se „střídáním“ času ukončí a měli tam pár let čas „letní“, asi to příznivci tohoto řešení neprosadí. Zase bychom se natrvalo o jednu hodinu přiblížili Rusku.

V roce 2011 prezident Medveděv vycházel z úvahy, že změna času z letního na zimní a zpět ničí lidem zdraví. Rozhodl se tedy střídání času zrušit a ponechat po celý rok letní čas. Tento krok tehdy podporovalo v anketě 73 procent občanů, změna ale zanedlouho vyvolala vlnu nesouhlasu. Hlavně Rusové žijící na severu země těžce nesli, že v období tuhých zim měli ráno méně světla. Současný prezident Putin pak Medveděvovo rozhodnutí změnil v červenci roku 2014. Posunul hodiny o šedesát minut zpátky a Rusům tak vrátil „zimní čas“. Podle jeho slov již navěky věků. Ke střídání na čas letní se tedy Rusko nevrátilo a zůstalo tak u jednotného času po celý rok.

Zdroj, z něhož čerpám výše uvádí, že průkopníky letního času byli sovětští komunisté v roce 1917, což lze také interpretovat jako import z Německa. Vůdce „bolševiků“, kterých sice bylo méně ale na sjezd do Prahy dorazili ve větším počtu než ti, co jich sice bylo více ale dorazilo jich tehdy méně, to však také neměl ze své hlavy.

Letní a zimní čas byl původně zaveden během první světové války v roce 1916 v Německu a Rakousko-Uhersku jako úsporné opatření k maximálnímu využití denního světla a úspoře energie, zejména uhlí potřebného pro válečné účely. Po válce mnoho zemí od praxe upustilo, ale během druhé světové války se opět vrátila ze stejných důvodů. V poválečném období se střídání času stalo běžnou záležitostí v mnoha evropských zemích, včetně tehdejšího Československa, kde bylo poprvé zavedeno v roce 1946.

Takhle to tedy bylo. Lenin to odkoukal v Německu a když ho Němci během první světové války poslali zpátky do Ruska s nadějí, že Lenin rozloží Rusko zevnitř, když ho německá armáda nemohla přemoci vojensky, tento krok se vydařil. Právě probíhala první světová válka, v níž Německo bojovalo na několika frontách, na východní právě proti Rusku. Ludendorff, který válku za Německo prakticky řídil, zkoušel různé způsoby, jak válku zvrátit ve svůj prospěch, všechny až na jeden byly spíše komické, ale tah Leninem zabral. Ludendorffův plán s Leninem zněl jednoduše – poslat Lenina do Ruska, Lenin udělá revoluci, vytáhne Rusko z války a Německo pošle vojáky bojující na východní frontě proti Rusku na západní frontu. A přesunutí vojáci na západní frontě prorazí a Německo vyhraje. Jednoduché. Lenin byl zatím ale ve Švýcarsku.

Nakonec se vše zadařilo, Lenin doputoval do Ruska i s nápadem na střídání času a Německo mohlo uzavřít s Ruskem Brest-Litevský mír. Separátní mír ale Německu nakonec stejně nepomohl a císařské Německo kapitulovalo o pár měsíců později.

Na celém onom střídání času tak není vůbec nic komického. Původně mělo Německu pomoci ve válce první, pak i ve druhé. Ve východním bloku se střídání času holdovalo v době normalizace. Bylo to v roce 1979, kdy u nás přišla kalamita s nástupem Nového roku 1979. Teplota se během několika málo hodin snížila téměř o 30 stupňů a následoval chaos v energetice, uhelné prázdniny apod. Úsporami energie se tak zavedení letního času obhajovalo a od té doby, ačkoliv v jiném společenském uspořádání a s jinými spojenci, provozujeme onu časovou šarádu stále.

A navíc, ve světle těch „šílených vědeckých názorů“, o nichž jsem psal již před několika lety : Čas neexistuje – dle fyzika Barboura , se z fyzikálního pojetí času jako neexistující veličiny, jeví střídání času z moci úřední jako absurdní. Pro Barboura čas není součástí čtyřrozměrného časoprostoru. Fyzik ho chápe jen jako iluzi způsobenou tím, že se všechno kolem nás mění. Barbour chápe všechny jednotlivé momenty v čase jako jeden celek, kompletní a existující sám o sobě. Nazývá tyto momenty výrazem „Nyní“.

Pokud bychom tedy vzali fyzika Barboura za slovo s tím, že čas neexistuje da facto, je však naprosto zřejmé, že existuje de jure. Měříme ho, nadáváme na něj. Utíká nám mezi prsty a nakonec zjistíme, že jsme zase o minutu, den, rok či dvacet let starší (někdy s bláhovou nadějí, že i o něco moudřejší). Střídání času je však mementem naší bláhovosti. Tolik jsme už o tom napsali a probrali a každý rok opět koukáme, že se nám západ Slunce nějak opozdil…. A bude déle vidět!