Tak nenáviděná vláda není nikde

PL/PETR HAMPL

„Téměř nikde na světě není vláda tak nenáviděná jako u nás. Nikoho vhodnějšího si opozice přát nemůže,“ soudí sociolog a pedagog Petr Hampl. Výsledek české opozice je pro něj katastrofální. „Všimněte si, že když se mluví o spojování, jde o spojování uvnitř malé komunity radikálů. Nikdo se nesnaží hledat společnou řeč s normální většinovou veřejností,” tvrdí. Naději vidí v Andreji Babišovi. A vidí plán na udržení Fialy a jeho vlády i po volbách: S pomocí Hradu, Ústavního soudu a malé skupiny veřejnosti.

Pane doktore, za celé roky, co se známe, řešíme stav a kondici národně-konzervativní části našeho politického spektra. Někdo by řekl „vlastenecké, antiunijní“… Když to vlastně vymezíme, abychom tím začali: Jaké pojmenování pro tento směr, jehož jste součástí, užíváte? Liberální nálepku „extrémní pravice“ asi ne.

Radikálně opoziční hnutí se změnilo tak, že už se nemohu pokládat za jeho součást, i když s mnoha lidmi a skupinami nadále sympatizuji a snažím se je podle možností podporovat. Antimigrační hnutí, ve kterém jsem byl aktivní, prosazovalo názory a stanoviska, jaká zastávalo více než 90 % populace. Dnešní alternativa se vymezuje vůči většinové veřejnosti a je pro ni typické, že spojuje rysy politického hnutí s rysy náboženskými.

Vedle toho je podstatné, že se posunulo celé politické spektrum. Zejména Andrej Babiš a jeho ANO jsou dnes mnohem nesrovnatelně radikálnější než před pěti lety. Z pohledu bývalého místopředsedy Bloku proti islámu bych řekl, že dnešní ANO má k našim ideálům blíž než jakákoliv jiná politická síla.
Především se ale změnila vládnoucí oligarchie. Od toho se vše odvozuje.

Jak se změnila?

Ještě před pár lety se zdálo jasné, že skupinovým cílem nové aristokracie je ustavit nebo posílit globální vládu a také posílit vlastní panství nad nižšími vrstvami. To zahrnovalo i zničení kultury a životního stylu nižších vrstev.

V roce 2024 je zjevné, že většina jejich kroků k ustavení či posílení globální vlády nesměřuje. Možná si myslí, že na tom pracují, ale jejich kroky americkou globální hegemonii de facto podrývají.

A nesměřují ani k jinému cíli. Jejich jednání je nesmyslné a čistě destruktivní. Čistě bláznivé. Ti lidé propadli davovému šílenství. Ohrožují sebe, vlastní národy, vlastní civilizaci a zahráváním s velkou jadernou válkou i většinu lidstva.

Pak je samozřejmě logické, že v opozici proti nim musí být každý myslící člověk. Jenže je taky logické, že opoziční skupiny jsou naprosto rozdílné a spojuje je pouze odmítání toho šílenství. Každá z těch skupin má úplně jinou představu, jak dál. A žel mají i velmi nízkou schopnost spolu hovořit. To vidíme i třeba v českých zemích, kde je opozice rozdělena do řady bublin, příslušníci těch bublin se navzájem cenzurují a v podstatě nejsou schopni spolu hovořit.

Každopádně volby do Evropského parlamentu na celoevropské úrovni měly přinést posun. Národně orientované strany posílily, vznikají nové frakce a aliance. Je to ale dost? Co tyto eurovolby vám osobně přinesly, z celoevropského hlediska?

Nic podstatného se nestane na evropské úrovni. Všechno důležité probíhá v jednotlivých evropských zemích. Potvrzuje se, co jsem napsal ve své poslední knize Střízlivění, že různé národy Západu jsou různými cestami a ty cesty budou čím díl víc odlišnější.

Ve Francii posílila Le Penová a Macron proti ní rozehrál riskantní hru. Pokud se mu povede, může být výsledkem rychlá a úplná islamizace země. V Německu razantně posiluje AfD, zejména mezi mladými lidmi. Podobně v Nizozemí a v dalších zemích. To není otázka názorové atmosféry v jednotlivých zemích. Je to otázka toho, že tam vznikly subjekty, které jsou schopny se vládnoucí vrstvě postavit, i když ji zatím nejsou schopny porazit. Mají jasnou strukturu, jsou schopny dlouhodobé systematické práce, produkují osobnosti.

Nic z toho, žel, nevidíme v českém prostředí. Téměř nikde na světě není vláda tak nenáviděná jako u nás. Nikoho vhodnější si opozice přát nemůže. A výsledek? ANO získalo jedno křeslo navíc, Konečná sebrala jedno křeslo Okamurovi, uspěl zábavný marketingový projekt Motoristé trochu podobný německé straně Bratwurstů… rozhodně se nestalo nic, co by signalizovalo mocenskou změnu. Fiala vyhrál troje volby po sobě a čtvrté neprohrál. Obávám se, že je za tím opoziční iluze, že není zapotřebí něco budovat. Že stačí udělat dobrou kampaň nebo natočit pár zábavných videí. To možná bude fungovat pro pár lidí, co se chtějí politikou živit. Ale zemi to neposune.

Jak Konečná, tak zejména Turek a jeho tým přitáhli voliče skrze nová média, zejména sociální sítě. A co je podstatné, Turek dle sociologů přitáhl mladé. Mládež si ovšem doposud „nárokovala“ liberální, zelená část spektra. Jak se díváte na její zděšení, že i národně a euroskepticky orientovaný subjekt může využít „její“ zbraně?

Doplním ještě jedno jméno. Jindřich Rajchl. Počínal si velmi podobně, ale měl smůlu, že jeho popularita dosáhla vrcholu příliš brzy. Tři marketingové komety, které přijdou, zazáří a zase zmizí.

Je to úspěch? Záleží, co je cílem. Jestli je cílem získat nějaké funkce a dát lidem trochu naděje, a jestli nevadí, že to zase rychle vyvane, pak je to v pořádku. Pak ale nemluvíme o hnutím politickém, nýbrž nábožensky terapeutickém.

Jestli má jít o dlouhodobou změnu, pak úspěšné měly být pouze prvním krokem. Bude zapotřebí, aby vyrostly skutečné subjekty, z nichž každý bude mít jasnou ideologii, jasné cíle a také schopnost dlouhodobě systematicky pracovat. Schopnost pochopit hloubku civilizační krize a přijít s pozitivním programem jejího překonání.

Zkrátka, buď uvidíme subjekty, které se zabývají sestavováním kandidátek a vedením reklamních kampaní, nebo subjekty schopné něco budovat. Vyčkejme. Neodepisujme ale SPD. Momentálně prochází krizí, nicméně je řada důvodů předpokládat, že jejich čas ještě přijde.

Volby vyhrál Andrej Babiš, který následně ukončil spolupráci s Macronovou liberální frakcí Renew Europe a spojil se s Orbánem, s rakouskými Svobodnými a zřejmě i s Marine Le Penovou. Prokázal tím odvahu, nebo jde jen o konjunkturální gesto?

Konjukturální gesto určitě ne. Po Orbánovi ani po rakouských Svobodných není v českém prostředí poptávka. Ale je to jasné a viditelné vyhlášení války vládnoucí oligarchii.

Rozložení sil je momentálně takové, že dění uvnitř hlavy Andreje Babiše je důležitější než cokoliv jiného na politické scéně. Viditelné přihlášení se k Orbánovi by snad mohlo znamenat, že vyhodnotil situaci tak, že brzy bude možné vládnoucí šílence zastavit. To nemusí zdaleka znamenat, že je schopen si uvědomit plnou hloubku té věci a provést velké systémové změny. Ale v tuto chvíli nic lepšího nemáme.

U Andreje Babiše si ale můžete všimnout toho, že nejde do konfliktu, pokud nevidí vysokou šanci vyhrát a pokud se nenabízejí jasné přínosy. Jestliže soudí, že má smysl postavit se po bok Orbánovi, je to dobré znamení.

Když jsem nedávno mluvil s nejmenovaným předním českým intelektuálem, vyslovil myšlenku: Nejlepší by bylo odejít z EU (či počkat, až v současné podobě skončí), a postavit cosi na půdorysu Rakouska-Uherska. Čili Visegrád, Balkán, možná Itálie. Jsou to halucinace, nebo se o něčem takovém máme reálně bavit?

Historická zkušenost je taková, že kdykoliv se o nás rozhodovalo v cizině, nebylo to k našemu prospěchu. Ať už se rozhodovalo ve Vídni, Berlíně, Moskvě, Washingtonu či Bruselu. Pokud by se o nás rozhodovalo v Budapešti, nebylo by to lepší. A ani se nezdá, že by bylo Maďarsko nebo Rakousko ochotno omezit svou svrchovanost kvůli regionální aktivitě.

Jako rozumná strategie vypadá to, co navrhuje můj kolega z Jungmannovy národní akademie Oskar Krejčí. Maximálně posilovat vlastní samostatnost a snažit se o co nejlepší vztahy či spojenectví se všemi. Krejčí to označuje výrazem politika všech azimutů. V tuto chvíli máme opravdu hodně společných zájmů s podobně malými státy regionu (ještě bych přidal Srbsko), ale časem to může být jiné.

Další rozumnou zásadou je princip neutrality. Nenechat se zatáhnout do žádného konfliktu. Osobní sympatie nejsou národní zájmy.

Proč se vlastně většina české střední třídy stále drží vládních politických stran, byť jim vládní politické strany svou konformitou se zelenou EU-politikou zdražují energie, zdražují dopravu, zdražují bydlení a znepříjemňují život? Jde o to, že střední třída jen nechce být v jednom pytli s „blbými důchodci a venkovany, kteří volí opozici“? Nebo volí vládu z lásky k Ukrajině a ze strachu z Putina? Či proč?

Naprostá až katastrofální neschopnost opozice. To není otázka toho, jestli vládnoucí moc ovládá média. Každá vládnoucí moc má k dispozici prostředky masivní manipulace. Koneckonců, opozice měla dost času a prostředků vybudovat média schopná zasáhnout většinovou veřejnost.

Strategie „počkáme, až bude lidem dost špatně, pak za námi sami přijdou“, ta nefunguje a nikdy fungovat nebude. Země čeká na někoho, kdo dokáže přijít s pozitivní vizí a ukázat odhodlání tu vizi prosadit, i dostatečnou profesionalitu. Jenže jak chcete přicházet s vizí, když máte kandidátku sestavenou z osobností, z nichž každá má úplně jiné názory a spojuje je jenom vidina politické kariéry?

Na druhé straně je pravda, že vládní propaganda šikovně pracuje s rozdělením společnosti do navzájem nepřátelských bublin. Jenže opozice na tu hru ráda přistupuje. Nesnaží se spojovat. Všimněte si, že když se mluví o spojování, jde o spojování uvnitř malé komunity radikálů. Nikdo se nesnaží hledat společnou řeč s normální většinovou veřejností.

Vláda dle tvrzení některých pozorovatelů očekává, že parlamentní volby v příštím roce „urve“ na tom, že převážná část české společnosti se buď má dobře, nebo alespoň pocítí zlepšení své reálné ekonomické situace. Tím by mohlo být překryto vše, co se během jejího volebního období stalo. Pocit „prosperity“ je subjektivní věc. Může ho vláda a její PRisté vyvolat?

Nezapomínejme, že součástí vládnoucí moci je i prezident a Ústavní soud. Pokud Fialova vláda prohraje relativně těsně, může si stejně udržet moc. Takže získání jedné poměrně malé skupiny může být rozhodující. A Fialova vláda může cíleně zlepšit postavení právě jedné takové skupiny, na úkor ostatních. I když většinu lidí nepřesvědčí, může to stačit.

Pakliže se bavíme o vládním PR, to dostalo novou posilu – plukovníka Otakara Foltýna, který je titulován jako expert na „strategickou komunikaci“. Nejde ale ono jen o prachsprosté PR?

Ty, kdo dělají strategickou komunikaci, spojuje neviditelnost. Neznáme konkrétní jména manipulátorů v zákulisí. Minimálně dokud nezestárnou a nevydají paměti.

Pan Foltýn mezi takové lidi nepatří. Byl docela obyčejně vyhozen a našli pro něj trafiku. Proč ho ale nezašili na nějaké málo viditelné místo? Není to něčí pomsta s cílem veřejně ho ztrapnit? Vyčkejme. Za pár měsíců budeme moudřejší.

V posledních letech se věnujete budování instituce zvané Jungmannova národní akademie, což je vzdělávací instituce. V západní Evropě je běžné, že politické strany, včetně národně orientovaných, dbají na cosi jako „stranické vzdělávání“. Jakkoliv to může znít v kontextu minulého režimu komicky. Co je třeba v rámci toho dělat?

Především jsem chtěl začít dělat něco pozitivního. Nadávání na vládu vede jenom k depresím, i když je oprávněné. A vzdělávací instituce tu zoufale chyběla. Nestačí, že je tu pár geniálních mozků jako Švihlíková, Budil nebo Krejčí. Potřebujeme stovky a tisíce lidí, kteří dokážou jejich myšlenky detailně pochopit a pracovat s tím. A potřebujeme lidi, kteří – když narazí na problém – nespokojí se s jednoduchou konspirační historkou a snaží se věci analyzovat.

Je fascinující, když vidíte, jak lidé po roce občasného studia kladou úplně jiné otázky a dokážou k problémům přistupovat úplně jinak. A někdy to jsou i třeba šedesátníci.

Takže ano, Jungmannova národní akademie by mohla fungovat i jako systém stranického vzdělávání. Pokud se tu objeví opozice schopná dívat se dál než na nejbližší volební kampaň a schopná klást složitější otázky, než „kolik mi to přinese preferenčních hlasů.“

Ale to je jen část našeho poslání. Zároveň se snažíme vytvářet mosty. Studuje u nás i několik lidí, co volilo Piráty, a já jsem za ně moc rád. I oni patří k mému národu. I oni jsou moje krev. Mluví mým jazykem. I když jsou momentálně myšlenkově jinde.

Děláme tedy svou práci a vím, že i jiní dělají svou práci. Těch lidí jsou nejspíš tisíce. Nejsou vidět, ale připravují půdu k mocenské změně. Pracují na tom, aby zásadní politická změna byla vůbec možná.

Jak poznáme, že je situace zralá?

Že je země zralá na změnu, to poznáme podle toho, za kým lidé chodí s tím, že „prosímtě, já bych potřeboval…“ nebo „nebyl bys tak hodný…“ nebo „víš, tady můj syn…“ Až takových návštěv budou mít víc lidé z opozice než lidé z vládnoucí bubliny, pak bude země blízko politické změně.

Je jisté, že k tomu jednou dojde. Hrajeme ale o to, jestli k tomu dojde dost rychle. Jestli nás mezitím nesmete migrační vlna nebo válka zbraněmi hromadného ničení. Všechno ostatní se dá opravit.

 

PL